Dušan Polanský
Předvánoční rána jsou zbarvená nocí. Do práce i z práce za tmy, jako dnes. Do tramvaje v Bystrci u zoologické zahrady nasedá se mnou i můj bývalý kolega z dávných dob, kdy jsme ještě spolu bojovali proti imperialismu coby vojáci z povolání. Bojovali, směšný výraz z pohledu dneška. Čas význam slov mění. Ale dnes je to nám i době jedno. Byl mi vždy sympatický, tichý, nenápadný, inteligentní, nemíchal se do politiky, vždy se staral jenom o sebe. Já jsem vždy věci víc prožíval, dával prostor emocím. To se nemá, chladná kalkulace vždy vítězí. Neutrálně si povídáme o všem možném, přes rok jsme se neviděli.
Na první zastávce v Žabinách nastupuje do tramvaje mladá černovlasá kráska s velikým kufrem. Stojí přímo před námi, výhled máme jako z první řady v divadle. Asi modelka. Jaksi sem nepatří, je až příliš fyzicky krásná. Na nádraží by ji mělo odvést drahé luxusní auto s krásně urostlým řidičem nebo alespoň slušnější taxi. Oblečení, boty, vše ladí do puntíku. Vlasy má vyčesané do výšky, aby odhalily celou krásu její pravidelné tváře. Na chvíli se k nám otočí, záblesk nádherných zubů. Najít tak alespoň jednu chybičku, maličkost, co k ní nesedne! Ne, ne, to se nepovede, je to dokonalá bytost. I zadeček v černých riflích vytváří nekonečně nádherný oblouk, dokonce i veliký cestovní kufr barevně s ní ladí. Podívám se bokem na svého souseda, je plně soustředěn. Jsem ticho, ať si užívá pohledu. Nakonec i já, proč ne, přece nejsem z umělé hmoty.
Se sousedem vystupujeme společně. Kráska ještě ne. Kráčíme spolu, on na kontrolu na polikliniku, já do práce. Prohodí: To byl kus! Viděls? Málem souhlasně odpovím: Jo, jo, viděl, ale něco jí přece jen chybělo. Moje odpověď ho zaujme. Prosím tě, co jí tak chybí? Dobrá, možná pět centimetrů výšky, pak by to ale již nebyla žena, leč bohyně! Rozpovídám se: Nemyslím centimetry, rozumíš ... to máš jako s dortem ... Nechápavě se na mě podívá. Vysvětluji: Kdysi jsem koupil nádherný dort v cukrárně, znáš to perfektní tvar, nádherné zdobení, vzorně ztuhlý krém. Byl dobrý, ale najednou se nesnědl. Když já udělám svůj dort, je takový, rozumíš ořechy, nastrouhané jabko, meruňková marmeláda, no ... nic tvarově dokonalého, hrubší práce, vůbec jej nezdobím, jsem nešikovný, jenom dám navrch čokoládovou polevu a hotovo. Vždy má ale úspěch. Kdyby byly dva, tak se sní nato tata. Rozumíš mi? Zakroutí udiveně hlavou, asi mě nepochopil. Asi blbý příklad. Loučíme se: Ať tě dají doktoři do pořádku! Díky a měj se také.
Na rohu polikliniky potkávám paní uklízečku, dnes jde do práce později. Podrobně mi vysvětluje proč. Pak mi povídá o tom, jak byla s vučkou na vánočních trzích na Náměstí Svobody. Byl jste také? Ne, ne, byl jsem ve Vídni, to mi bohatě stačí. V Brně již ne. Oba nás pohltí veliká monstrózní státní budova. Státní budovy mají být monstrózní, aby měly vážnost, když už v nich nepřebývá Duch. Duši máme jenom my lidé, je individuálně jenom a jenom naše. Ducha nemáme pro vážnost ani okázalost, ale hlavně pro Hospodina.
V Brně 7. prosince 2012.