Dvojník

Dušan Polanský

Nemějte obavu, nebudu psát o novele F. M. Dostojevského Dvojník už jenom proto, že nemám rád, když někdo píše své rádoby moudré interpretace o tvorbě někoho jiného a přitom sám nic nevyplodí. Dvojníka vám ale doporučuji přečíst, třebaže četba to není vůbec jednoduchá, nakonec od Dostojevského ani nic jiného čekat nemůžete. Mé povídání bude pro změnu o tom, že kvůli jedné nemoci a jedné dámě jsem se dvojníkem málem měl stát já.

Vše začalo mojí nemocí, chytil jsem pásový opar, což je docela nepříjemná nemoc. Nepříjemná je v tom, že je doprovázena poměrně velikými bolestmi, trvají přibližně jeden měsíc, tolik obvykle trvá i léčení. Opar mi vyskočil na pravé části zad a břicha, a aby toho nebylo málo, vyskočil mi jeden puchýř na pravém varleti. Kdybych neměl opar, už bych si myslel, že mám rakovinu varlat, což jistě není pro chlapa do budoucna nic povzbuzujícího. Na internetu se lze dočíst, že pásový opar patří mezi velmi bolestivé infekční onemocnění, které je vyvoláno virem neštovic. Při styku s ním může dojít k nákaze a onemocnění dvěma zdánlivě rozdílnými chorobami. Pokud se objeví tento virus mezi dětmi, pravděpodobně onemocní planými neštovicemi, dospělí pásovým oparem. Je to způsobeno tím, že původcem je stejný virus, takže pokud jste v dětství měli plané neštovice, neměli byste opar čapnout. O bolesti jsem se již zmínil, navíc vás může potrápit i nepříjemné svědění tam, kde opar nevykvetl v celé své kráse, v mém případě na břiše. Nebudu unavovat dalšími detaily, které jsou k dohledání na internetu, ale popravdě raději je nečíst, jelikož od zlého raději pryč.

Je zřejmé, že na infekční nemoc hned nemusíte přijít, jednak má inkubační dobu, jednak když vám vyskočí prvně na zádech a nejedná se zpočátku o veliké ložisko, můžete si myslet, že jste se někde škrábli. V mém případě to také tak nějak bylo. Až když se mi podívala na záda dcera, bez sebemenšího zaváhání mi sdělila, že je to herpes, tedy opar. Popravdě hned jsem nenaklusal ke své praktické lékařce, věřil jsem, že opar začne brzy odcházet. Leč kdepak, nic takového se nedělo. Šestý den po vypuknutí nemoci mi nezbývalo nic jiného, než k lékařce naklusat. Hned mi předepsala Herpesin 400, no a právě když jsem si šel předepsaný lék vyzvednout do lékárny, která je v přízemí stejné budovy, jako má moje praktička ambulanci, odehrál se můj krátký příběh jakéhosi potenciálního dvojnictví.

V lékárně byla ještě jedna zákaznice, asi šedesátiletá dáma, bylo na ní na první pohled poznat, že si potrpí na svůj vzhled. Elegance šatů a pečlivé nalíčení o tom jasně svědčily. Ovšem fyzicky to můj typ nebyl, nemyslím ani kvůli věku, ale znáte to, stačí obvykle jeden pohled a je jasné, zda vám protějšek sedne nebo nesedne, tak nějak to už zařídila příroda. Když jsem z lékárny vyšel ven, stála před lékárnou. Sice se hrabala v igelitce, ale měl jsem pocit, že to hrabání je jenom jako, že ve skutečnosti tam čeká kvůli mně. Můj pocit se proměnil v jistotu, jakmile mě pozdravila a podívala se se mi do tváře. Já udělal to stejné. Také, proč ne? Jednak je slušnost opětovat pozdrav, a jednak jsem zvyklý občas zdravit i lidi, které neznám. A popravdě byl jsem i trochu zvědavý, co se bude dít.

„Dobrý den, všimla jsem si, že jste dostal Herpesin, ten se obvykle dává na pásový opar,“ znalecky zkonstatovala. „Bohužel máte pravdu,“ potvrdil jsem její dedukci. „Vím to proto, že můj manžel měl kdysi také pásový opar a také bral Herpesin. Je to velice nepříjemná věc, dlouho to bolí. A bratr to měl v oku, to je ještě horší než na zádech nebo břichu. Každý den chodil do nemocnice, aby mu nakapali něco do oka.“ Trochu jsem zrozpačitěl, byl jsem zklamán, jelikož téma rozhovoru bylo obligátní: nemoci. Ale člověk nemá lidem kazit radost, když se chtějí bavit o nemocech, nakonec podle psychologů u lidí po šedesátce je to nejčastější téma rozhovorů. A tak jsem se k věčnému tématu spokojeně přidal.

„Opar jsem zjistil až minulý čtvrtek, věřil jsem, že se to přes víkend zlepší. Docela nerad chodím k doktorům. Ale nic se nezlepšilo, tak dnes jsem byl u své praktičky. Snad mi ten Herpesin pomůže. Je to nepříjemné, člověk se v klidu nevyspí, je zesláblý, bolí to a navíc jsem se těšil, že konečně začnu chodit na zahrádku, a teď mám minimálně na měsíc útlum. Chtěl jsem okopat jahody… škoda mluvit, budou samá plevel,“ postěžoval jsem si.

„Já vám velice dobře rozumím, manžel byl z toho také nešťastný, nemohl nic dělat kolem baráku ani na zahradě, dokonce ho ani nebavilo koukat se na známky. Víte, byl filatelista, u známek relaxoval. Měl náročné povolání, byl strojní inženýr, projektant, nějaké odreagování od práce potřeboval.“

Chvíli jsem váhal, zda jí mám sdělit, že jsem také filatelista, ale nakonec mi filatelistická ješitnost nedala a přiznal jsem stejného koníčka. To jsem asi neměl dělat, jelikož hned se o známkách rozvykládala, mimo jiné mi prozradila, že sbírku převzal syn, který žije v Praze. Ale ten že zatím na známky čas nemá, jelikož mají dvě malé děti a k tomu má časově náročnou práci, to vše zabere hodně času. S tím jsem souhlasil, se mnou to nebylo jiné. Navíc jsme fungovali z jednoho platu, takže na známky již nezbývalo.

„Myslím, že jste vysokoškolák jako můj manžel…“ Jemným přikývnutím hlavou jsem její analytický odhad potvrdil. „Máte inteligentní pohled. Já to hned poznám, dlouhé roky jsem pracovala na personálním, a tam člověk se naučí odhadnout lidi hned při prvním pohovoru,“ sdělila mi svoje know how s tichým hlasem, jako by to bylo málem státní tajemství. S tím inteligentním pohledem mě docela překvapila, takového ocenění jsem se za celý svůj život nedočkal. Pak pokračovala. V první chvíli jsem si myslel, že je to pouze proto, že jsem si získal její důvěru a potřebuje si s někým popovídat. Nikam jsem nespěchal a věnovat pár minut někomu, komu tím pomůžeme, určitě k dobrému křesťanskému vychování patří.

Dozvěděl jsem se, v které čtvrti v Brně bydlí. Že bydlí sama v rodinné vilce s malou zahrádkou. Aby se nebála, protože syn zatím žije s rodinou v Praze, má stále někoho v podnájmu. Že syn se chce jednou vrátit zpět do Brna, ale zatím nechce manželka. Je rovněž jedináčkem a potrpí si na své rodiče, kteří rovněž žijí v Praze. Pak spustila o vnoučatech, o tom jak k ní často jezdí, jak se na ně těší, jak jí je bez nich smutno. Vcelku obligátní povídání ženy, která žije sama.

Jenomže já vím o životě také své, začal jsem tušit, že přijde finále, že tohle byla jenom předehra. A také že byla, to hlavní jenom přišlo. Opět začala o manželovi. Že byl o 11 let starší než ona. Že byl výborný společník, že rád jezdil autem a že pravidelně odebíral jakýsi motoristický časopis. Že na dovolenou jezdili zásadně autem. Že podobně jako já neměl moc vlasů, že byl jenom o kousek vyšší, že trpěl na vysoký tlak, a že v důsledku toho zemřel před dvěma léty na srdeční infarkt. Pak mi potichu s nenápadným a zvláštním šarmem vážně sdělila, že když chci, mohu se přijít za ní podívat, že teď na jaře bude již hezky, takže kávu si vypijeme na terase nebo zahrádce. Že klidně mi dá své číslo, abych jí zavolal, že se na termínu schůzky domluvíme.

Dost jsem zrozpačitěl, popravdě takovou doslova otevřenou osobní pozvánku od ženy jsem v životě ještě neobdržel. Bylo toho na mě najednou nějak moc: inteligentní pohled, pozvání na kávu, v mém případě tedy na čaj, jelikož kávu nepiju. V mládí za svobodna bych určitě byl potěšen, jenže tehdy o mě žádná ženská nestála. Určitě škoda. Bylo mi jasné, že povídání s dámou je nutné utnout, ač jsem chápal, že vcelku šla na věc metodicky správně. Určitě pociťuje absenci někoho, kdo by jí alespoň trochu připomínal bývalého manžela, vždyť samému člověku je smutno. Moje utnutí rozhovoru z jejího pohledu asi bylo přehnané, ač jsem se snažil mluvit velice kulantně, protože se rozloučila dost chladným „Na shledanou“ a ani mi nepopřála brzké uzdravení. Odcházela docela smutná. Co jsem jí řekl? Především, že s tím jejím pozváním mám problém časový, je tu moje práce, moje záliby, rodina a vnoučata. Že s jejím manželem něco jistě máme společného, jako slabé srdíčko, málo vlasů, filatelii, dosažené vzdělání, i tu nepříjemnost s pásovým oparem, ale ostatní již určitě ne. On byl jistě velice šikovný praktik, já jsem spíš nešika. On postavil dům, já ani psí boudu, on rád řídil auta, já jsem tohle nezvládl. A kdyby se sáhlo hlouběji, asi by těch rozdílů bylo ještě více. Možná si myslíte, že jsem neměl být tak otevřený, ale já takový chtěl být! Chtěl jsem jí přes všechnu kulantnost jasně sdělit, že právě takto nepříjemně otevřený umím být. Z její reakce jsem měl pocit, že její bývalý manžel asi takový nebyl. Po odchodu si již určitě nemyslela, že mám inteligentní pohled.

Každý rozumný psycholog vám řekne, že začít si něco s vdovou nebo vůbec ženskou, která přišla o chlapa, kterého obdivovala, není dobrý nápad. Neustále budete vystaveni různým kritériím porovnání. Navíc ještě bydlet s ženskou v domě či bytě, který jí nebo někomu z potomstva celý patří, to už vůbec nepřichází do úvahy. Nejenže vám to minimálně jednou za den připomene, ale kdykoliv vám může říct: Vypadni! A spolehněte se, že vám to jednou řekne.

Jak se po zmíněné epizodě dívám na dvojnictví? Paní již asi nikdy nepotkám, což je jenom dobře, protože nerad někoho někomu připomínám, je jedno, zda v dobrém či zlém. Jednoduše si na sebe potrpím. Je sice pravda, že člověk by občas potřeboval na své tělesné schránce i na svém duchovním obsahu něco vylepšit, jenomže po takovém vylepšení by již člověk nebyl tím, čím je. Byl by již někdo jiný, někdo kdo vyznává již jiné hodnoty, již jinak myslí i koná. Navíc si myslím, že by to byla bytost rozpolcená, jelikož by měla v sobě něco z původní existence a něco nového z vylepšení. Někdo, kdo mě zná, možná řekne: Kamaráde, ale ty nejsi žádný extra zázrak přírody, nějaké to vylepšení by ti jenom a jenom prospělo. Co k tomu dodat? Určitě žádný extra zázrak nejsem, ale určitě alespoň nějaký zázrak jsem, tak jako každý člověk, jelikož každý z nás je neopakovatelně jedinečný a již jenom kvůli téhle jedinečnosti stojí zato se na tomto světě pobýt. Podle mne stojí za to myslet, i konat, i trápit se, i radovat se jenom podle svého. Navíc jsem nikdy nikoho neobdivoval, jelikož vím, že to, že někdo v něčem vyniká, není obvykle jeho osobní zásluha, ale spíš faktorů, podmínek a okolností, které on sám vůbec neovlivnil.

V Brně 12. dubna 2017.

Domů | Prolog 2001: Vesmírná odysea | Nejen básně v próze | Střípky