Dušan Polanský
6. října 2012 bylo v Brně nádherně, příroda slavila konec babího léta. Oběd a odpoledne jsem strávil se starší dcerou a vnučkou. Jakmile se nám trpaslíček vyspinkal, vyrazili jsme všichni tři na dětské hřiště u ragbyového stadionu v Brně Bystrci, kde ten den probíhal veliký turnaj omladiny v kriketu. Místní rozhlas vesele helekal pokyny družstvům, což mrňouse na dětském hřišti vůbec nevzrušovalo a nerušilo; houpaly se, klouzaly, dělaly z písku bábovky, lozily po provazech, točily se na malém kolotoči. Asi jediný, kdo narušoval řád pidimužíckého světa, jsem byl já. Důvod byl prostý, vnučka je ještě malinkatá, takže potřebuje pomoc při chození a hraní. Takže jsem otáčel kolotočem, dělal bábovičky, pleskal po nich lopatičkou a jim drsně domlouval: „Bábovičko, bábovičko, poveď se mi, jestli se mi nepovedeš, dám ti facku až se svalíš! “ Vnučku hraní občas přestalo bavit a vyrazila směrem ven z hřiště na louku s fotbalovými brankami z ocelové kulatiny. Nedalo mi to, vzpažil jsem ruce, chytil se horní tyče a zkusil jsem udělat výmyk s odrazem. Povedl se. Sobecky jsem se pochválil: „Kamaráde, v šedesáti výmyk s odrazem, to není s tebou ještě tak zlé.“ Možná, že kdyby branka byla kapánek vyšší, zkusil bych i výmyk z visu. Ale teď se vychvaluji moc, to bych nezvládl. Nejkouzelnější odměna za podařený výmyk je pohled na vnučku z výšky; stojíc pode mnou, bimbajíc s sebou nejistě na nožičkách, usmívajíc se a koukajíc nahoru něco zažvatlala, možná, že to bylo: „Dědo, jsi borec!“
Naše hezké slunečné odpoledne skončilo u zastávky hromadné dopravy, kde jsem oběma holkám pomohl s kočárkem nastoupit do přecpané tramvaje. Bystrc ten den byla zahlcena sportovními akcemi; jakpak by ne, blíží se nám krajské volby a politici chtějí ukázat, jak jim na srdci leží zdraví občanů. Poslední zamávání a jsme sám. Doslova. Mladší dcera s manželkou jsou totiž na víkendovém výletě v Bavorsku na pohádkovém zámku Neuschwanstein.
Na pivo ale nevyrážím, doma mám ještě zbytek bílého burčáku z rulandského šedého, ten dopiju a dokončím čtení o našem nejtalentovanějším předválečném literárním kritikovi Janu Franzovi. Zemřel mlád – bylo mu šestatřicet – jako málem všechny osobnosti z historie, který mě nějak oslovují. Nevím, zda je to náhoda, nebo už je to ve mně. Kdysi dávno, možná je tomu dvacet let, když jsem si zcela náhodou přečetl jeho Poznámky o Durychovi, byl jsem jako u vytržení. Tehdy jsem snad zcela jasně poprvé pochopil, že talent nemůže člověk závidět, ale že se mu musí v tichosti a pokorně poklonit. Jan Franz se narodil v roce 1910, v roce 1931 již překládal z francouzštiny a o něco později i z němčiny. Jeho původní tvorba byla vysoce nadprůměrná. A přesto od roku 1935 tenhle důsledný katolík již mlčí. Proč? Martin C. Putna ve své tlusté monografii Česká katolická literatura 1918-1945 mluví o dobrovolném zamlknutí. Nemám moc rád slovo dobrovolný, spíš si myslím, že si uvědomoval, že jeho nároky na uměleckost jsou tak vysoké, že dříve či později by se dostal do konfliktu snad se všemi význačnými spisovateli či básníky jeho doby. Bůh to s mírou talentu v jeho případě asi přehnal, a proto musel chtě nechtě mlčet. Umírá v roce 1946 na miliární formu tuberkulózy v starém dřevěném baráku havlíčkobrodské nemocnice.
Takže jsem se těšil na burčák a na čtení o Janu Franzovi. Vystoupiv z trolejbusu poblíž našeho paneláku, oslovil mě starší pán, asi pětašedesátník: „Pane, nezlobte se, mohu se vás zeptat, dělal jste někdy vedoucího pracovníka?“ Jsa zaražen otázkou, po chvilce pravdivě odpovím: „Ano, po celá osmdesátá léta, pak již ne, pak jsem učil, a teď jsem obyčejný informatik.“ Chlápek je potěšen svým odhadem a vysvětluje mi, že také on šéfoval, a také se dovídám čemu a komu šéfoval; vysoké funkce, musel si žít dobře. Nakonec, jen tak mimo řeč, dodá, že od třiceti pěstuje jógu. „Máte v sobě hodně energie, jako jogista to poznám.“ Jsem potěšen. Rozpovídáme se. Vyprávím mu, jak jsem kdysi nevzal dost vysokou funkci, neboť se mi to zdálo nefér, chtěl jsem se totiž vrátit s rodinou do Brna. Pak se bavíme o svých profesích. Vysvětluji mu, proč jsem svlékl vojenskou uniformu. Chlápek začíná být ze mne více a více rozladěn a dokonce mám pocit, že i trochu vyděšen; nenápadně si začíná ode mně udržovat větší a větší vzdálenost, jako kdybych byl prašivý. Testují jej. Zkusím se k němu přiblížit. Nejde to, mechanicky přede mnou ustupuje. Dokonce mě upozorňuje, že nemám nosit tmavé košile apod., že to podporuje akumulaci negativní energie. S úsměvem mu opáčím, že kdysi mi jedna starší módní návrhářka doporučila oblékat se ala kněz, do tmavého, že lidé mě budou považovat minimálně za biskupa. Chlápek je ze mě po tomto sdělení vyloženě zděšený, jako kdyby se mu potvrzovala nějaká negativní teorie o mé osobě. Nemýlím se, konečně je to z něj venku. „Pane, vy jste nositel čistě negativní energie, ihned jak přijdu domů, tak se osprchuji. „Co snad smrdím?“ „Ne, ne, to spíš já, byl jsem na pivu, omlouvám se… ale musím se očistit od negativní energie, která z vás přímo sála a se na mně usadila!“ Tak to mně naštval. Okamžitě jsem na něj vychrlil smutné údaje z mého života, a těch je ďáblem požehnaně. Doslova přede mnou prchá. Nakonec, a to již z dost veliké vzdálenosti, mi doporučuje, abych čerpal pozitivní energii ze země. Helekáním se jej ptám, jak se to dělá. Něco zoufale koktá a pozpátku se vzdaluje kamsi do mírného svahu. Nakonec na něho málem zařvu: „Tak, jogisto, někdy příště!“ Odpověď je tu okamžitě: „Raději již nikdy, člověka s takovou koncentrací negativní energie jsem ještě v životě nepotkal.“
Doma si čtu poslední kapitolu knihy o Janu Franzovi, napsanou Milošem Doleželem: Zámlky za Janem Franzem. A v duchu jej důvěrně oslovuji: Jene, proč tolik neshod, nepochopení, utrpení jsi za svůj krátký život vytrpěl, možná, že si také do svého okolí emitoval nějakou zvláštní energii, která lidem neseděla, jako tomu nafoukanému jogistovi.
V pondělí 8. října v práci problémy; nejsem v pohodě. Z práce odcházím bez nálady a později. Dnes ani nezajdu po zvyku na dvě deci bílého do vinotéky. Koupím si v Bystrci burčák, paní mi říkala, že dnes bude sauvignon, ten jsem letos coby burčák nepil. Na České v trafice podávám tikety sportky; činím tak týden co týden od roku 1976. Obsluhuje mě mladá štíhlá kráska, příjemně se na mne usmívá. Odkud se tu bere? Asi spadla z Měsíce. Automaticky si nechávám jako vždy odkontrolovat tikety z minulého týdne se zcela zbytečnou průpovídkou: „Stejně tam nic nebude.“ Koho zajímá, že tam nic nebude. Leč mýlím se, zajíma to někoho. Vrace mi neúspěšné tikety s úsměvem konstatuje: „Nemůžete vyhrát proto, že jste pesimista, je ve vás hodně negativní energie.“ Zírám na ni, v tak krátké době druhé upozornění na negativní energii! Stále se usmívá, asi má v sobě generátor na výrobu úsměvů. Loučím se: „Nashledanou.“ A ještě ve dveřích slyším její hebký hlas: „Zkuste život vidět pozitivně, určitě pak vyhrajete. Věřte mi, zkuste to!“ Na chvíli se uprostřed shonu lidí na České zastavím a přemýšlím, jak se to dělá. „Nevím,“ konstatuji smutně. Možná negativismus mám v sobě od narození, ale vám všem přeji hodně pozitivní energie.
V Brně 9. října 2012.