Laik o eucharistii
Dušan Polanský
V našem bytě na chodbě jsem postupně zavěsil několik obrázků s námětem vzpomínky na první svaté přijímání. Na ukázku jsem jeden z nich naskenoval. Je v německém jazyce a je z Liberecka, konkrétně z Frýdlantu. Zde se ocitl jenom proto, že jako jediný momentálně nebyl zarámován, takže jsem ho mohl naskenovat, a přímý sken obrázku vypadá vždy lépe, než foto přes sklo. Z hlediska sběratelského se nejedná o žádnou vzácnost, kupříkladu na Aukru se nabízejí takovéto materiály zcela běžně. Ovšem mě zajímají pouze ty, kde je uvedeno konkrétní jméno a datum prvního svatého přijímání. Mám totiž rád autentičnost, aby zatím někdo konkrétní byl. Leč musím přiznat, že v rodině všeobecné nadšení z mého vystavovatelského počinu nevládne, že prý to vypadá kýčovitě, potažmo jako málem ve vetešnictví, že do panelového bytu se to moc nehodí. Popravdě tento názor vůbec nevyvracím, jelikož podobná výzdoba je běžná na chalupách či v domech na vesnicích, kde bydlí starší věřící lidé, ale v paneláku ...
Proč vůbec o svatém přijímání, kvůli stručnosti občas použiju i výraz eucharistie, píšu? Důvody jsou dva. Jeden důvod je lehce úsměvný a příjemný. Právě když jsem si připravoval zobrazený obrázek k zarámování do starého rámečku, protože v novém by starý obrázek vypadal trochu uměle, byla u nás vnučka, a ta se mě zeptala, proč jsou na obrázku andělé právě dva. Byl jsem její málem matematickou otázkou docela zaskočen. Chvíli jsme přemýšlel, pak jsem se vrhnul do knihovny a vytáhl Jeruzalémskou bibli. Kdepak se jenom v Novém zákoně vzpomínají dva andělé? Po chvilce jsem tušené místo našel, je v Evangeliu podle Svatého Jana, přesně se jedná o místo 20:11-12, cituji: „Marie stála venku poblíž hrobu a plakala. A když tak plakala, naklonila se dovnitř do hrobu a vidí tam dva anděly v bílém rouše, kteří seděli tam , kde předtím spočívalo Ježíšovo tělo, jeden u hlavy, druhý u nohou.“ Snad jsou to na obrázku právě tihle dva. V každém případě malou vnučku zatím moje vysvětlení uspokojilo. Výklad o významu eucharistie si odložím na její dospělejší věk, jelikož hlubší pochopení smyslu eucharistie není zcela jednoduché.
Ono totiž se svatým přijímáním, jednou se sedmi svátostí (podle katolické věrouky), to není ani historicky až tak jednoduché. Podle katechismu katolické církve Ježíš Kristus ustanovil eucharistii na zelený čtvrtek, „tu noc, co byl zrazen“, když slavil se svými apoštoly poslední večeři před jeho ukřižováním, což se stalo v pátek. Dále se zde dočteme, že Eucharistie je zdrojem a vrcholem celého křesťanské života. Pokud se podíváme do Evangelia Svatého Lukáše na místo 22:19-20, dočteme se zde, že: „Potom vzal chléb, vzdal díky, rozlámal ho a dával se slovy: Toto je mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku. Po večeři udělal totéž s kalichem a řekl: „tento kalich je nová smlouva v mé krvi za vás prolévané …“ Stručně můžeme říct, že eucharistie je křesťanská svátost přijímání chleba a vína jako těla a krve Krista. Jenomže má to malý háček Všimněme si z citovaného textu dílčí text: „to čiňte na mou památku.“ A opravdu byly doby, kdy eucharistie byla vnímána spíše jako památka na Ježíše Krista. Až Inocenc III. (cca 1160–1216) oficiálně vyhlásil dogma o přepodstatnění (transsubstanciaci), tedy že oplátka chleba a víno se svou podstatou stávají tělem a krví Kristovou. Ovšem ne všechny křesťanské církve se k této interpretací kloní, a proto se nedivte, že narazíte na obrázek, kde je uvedeno, že je to památka na Ježíše Krista. A nakonec doplňme, že eucharistie se vyjadřuje i jinými názvy, asi nejobvyklejší jsou: Večeře Páně, Lámání chleba a Památka utrpení, smrti a zmrtvýchvstání Páně.
Teď k důvodu druhému. Jeden čtenář mi napsal v jednom e-mailu – coby reakci na můj názor, že požadovat dodatečné zdanění církevních restitucí je nesmysl a hlavně nekřesťanské –, že většina české společnosti je ateistická, tedy že nevěří na pohádky o Bohovi. Asi tak: každý v něco věří, ateisté obvykle ve vlastní rozum, ve své schopnosti, v společenský, vědecký a technický pokrok a vůbec, že člověk nakonec zvládne vše i bez víry v Boha. Osobně nikomu žádnou náboženskou či politickou víru nevyvracím, tedy ani ateistickou, jelikož ateismus je také víra, jenom si při této příležitosti občas neodpustím několik otázek. Alespoň některé z nich: Proč datujeme moderní věk od narození Ježíše, vždyť zmínky o Ježíšovi u tehdejších historiků jsou zcela minimální? Byla by naše dnešní společnost tam, kde je i bez křesťanské víry, myslím tím stav společnosti z hlediska morálky, úcty k člověku, dosaženého technického a vědeckého pokroku, zákonů, péče o ty, co se neumí postarat sami o sebe? Proč křesťanská civilizace je z hlediska všeobecného pokroku o blaho a svobodu myšlení člověka nejúspěšnější, proč ne jiná? Proč v mladém či středním věku je tolik zdravých, sebevědomých, nafoukaných, arogantních nevěřících jedinců; kteří pak v stáří nebo nemoci, kdy se už nedokážou o sebe postarat, tak často lamentují a jsou vděčný i za křesťanskou pomoc a je jim nakonec dobrý i Bůh se svým milosrdenstvím např. v podobě domovu důchodců či hospiců provozovaných církvemi?
Každý ať si na výše položené otázky, případně i jiné, odpoví po svém, tedy z pohledu toho, v co věří. Osobně jsem přesvědčen, že Ten, jenž zcela zásadně změnil naše myšlení a uvažování o světě kolem nás, si určitě úctu zaslouží. Jedním z mnoha takových projevů je i eucharistie. Určitě není povinná, ale není od věci, když alespoň víme, o co vůbec tehdy šlo a nakonec jde i dnes.
V Brně 17. listopadu 2019.