Farinova zatáčka
Dušan Polanský
Je docela známo, že Brno má hezké okolí. V neděli 26. března jsem přesvědčil starší dceru, že se půjdeme s vnoučaty podívat na pomník postavený na okraji silnice 3842 v místě zvaném Farinova zatáčka; Brňané neřeknou téhle zatáčce jinak než Farinka. Pomník stojí po pravé straně silnice 3842 ve směru jízdy od Žebětína do Kohoutovického kopce. „Tati, doufám, že ses podíval, jak se tam dostaneme lesní cestou od parkoviště prasátek,“ zeptala se s určitou dávkou nedůvěry dcera. „Jasné, podíval,“ přikývl jsem, ač jsem se nepodíval, měl jsem v plánu, že to střihneme zkratkou přes les podél silnice, což se také stalo. Je jasné, že při prodírání se s malými vnoučaty vysokou zaschlou travou a hustým porostem nějaký ten komentář jsem schytal. Ale po pořádku, ten, kdo není z Brna, nemusí vědět o čem je řeč.
Nejdřív se na místo podívejme místopisně. Na druhém obrázku (popis k obrázkům se zobrazí po najetí kurzoru myši na obrázek) vidíme polohu Farinky na silnici třetí třídy 3842 (Žebětínská), která v tomto úseku vede lesem. Žebětín si představte kdesi nad horní stranou obrázku. Zelenou a červenou barvou jsem vyznačil dvě trasy, jimiž se lze dostat k Farince od parkoviště U prasátek. Poblíž tohoto parkoviště je i zastávka městské hromadné dopravy. Pokud půjdete na výlet s dětmi, nedoporučuji vyrazit z parkoviště k Farince pěšky po frekventované, a tím nebezpečné silnici. Doporučuji to vzít nejdříve po trase vyznačené na obrázku zeleně a nazpět po vyznačené červeně. Podél červené trasy je obora s divokými prasaty a rybníkem, takže děti se budou mít na co koukat. Při troše štěstí můžete v lese potkat i houf daňků nebo stádo muflonů.
Teď pohled motoristicko historický. V roce 1949 se na Masarykovém okruhu v Brně poprvé po 2. světové válce jela Velká cena Československa. Hned po startu se ujal vedení siamský princ Bira na Maserati, následován horkokrevným Italem Guiseppe Farinou rovněž na Maserati. Jenomže Farina ve zvířeném prachu dlouhou levotočivou zatáčku v mírném stoupání ve směru od Žebětína do Kohoutovic nezvládl či spíše přehlédl a skončil v příkopu, který měl být v té chvíli prázdný, leč byli v něm diváci. Téměř současně v stejném příkopu skončil i Brit Parnell. Nastal zmatek, v němž bylo slyšet volání o pomoc, zoufalý křik a pláč. Sanitky naložily a odvezly 10 těžce zraněných, zraněných bylo nakonec 12 (narazil jsem i na údaj 14). Dvěma mladíkům se stal závod osudným, jejich fotografie, jména i životopisné údaje si můžete přečíst na jednom ze sloupů památníku. Chybu udělal nakonec i vedoucí jezdec závodu Bira, který ve třetím kolem narazil do stromu na stejném místě, které se předtím stalo osudným Farinovi a Parnellovi. Na jedné z tabulí památníku je vidět foto všech třech havarovaných vozů. Závod vyhrál Angličan Peter Whitehead na voze Ferrari. Okruh měřil 17,801 km a měl 35 levých a 38 pravých zatáček, převýšení bylo 171 m. Okruh se jel celkem dvacetkrát, což odpovídalo tehdy běžné délce závodu o Velké ceny 350 km (v Brně přesně 356,02 km). Pokud vás zajímají další podrobnosti kolem závodu, doporučuji titul: B. Hanzelka, Vozy velkých cen, vydalo SNTL a ALFA v roce 1972.
Kdoví, jak by vše dopadlo, kdyby oproti předválečným letům nebyl poprvé změněn směr jízdy a jelo by se jako obvykle, tedy proti směru hodinových ručiček, jako to můžete vidět na pohlednici, kterou vydal ČS. AUTOKLUB MORAVY - SLEZSKA v roce 1937. Pohlednice byla odeslaná do Vídně 26. IX. 1937. Známky jsou oražené příležitostním razítkem s textem VII. VELKÁ CENA MASARYKOVA. Po kliku na obrázek se vám plánek zobrazí větší v nové záložce. Farinka leží mezi 7 a 8 kilometrem.
Ono vůbec celý závod v roce 1949 byl smůlovatý. Při tréninku havaroval a smrtelně se zranil Václav Uher na starším voze Maserati 6 CM. V závodě sportovních automobilů o Cenu města Brna, který předcházel závodu o Velkou cenu, hned za startem sjel do příkopu a smrtelně se zranil Jaroslav Jonák s vozem Aero-Special a navíc jeho vůz poranil několik sester zdravotní služby. Bohužel při tragických událostech obvykle do sebe zapadne řada atypičností a náhod. Jenomže ani život, ani smrt na kdyby neslyší.
Pro historický kontext si uveďme, že první závod seriálu Grand Prix na území Československa se jel 28. září 1930 pod názvem Velká cena Masarykova okruhu. Celý okruh měřil 29,142 km, viz plánek výše. Jel se sedmnáckrát, takž délka závodu byla 495,4 km. Okruh byl velice rychlý, vždyť závodníci dosahovali v některých úsecích rychlosti až 200 km/h. V prvním závodě zvítězil Heinrich-Joachim von Morgen na Bugatti. V letech 1931 a 1932 Louis Chiron na Bugatti, v roce 1933 rovněž Louis Chiron, ale na Alfa Romeo, v roce 1934 Hans-Joachim Stuck na Auto Union A, v roce 1935 (viz nad tímto odstavcem fotopohlednici z tohoto závodu) Bernd Rosemeyer na Auto Union, v roce 1936 se závod nekonal a v roce 1937, v posledním závodě před válkou, zvítězil Rudolf Caracciola na Mercedes-Benz.
Jako vzpomínka na zmíněnou tragickou událost se tento úsek bývalého Masarykova okruhu nazývá Farinova zatáčka. Dnes hned vedle zatáčky stojí nový památník. Iniciátorem postavení památníku v nejproslulejší zatáčce bývalé závodní trati byl komentátor Masarykova okruhu a předseda společnosti Větrník Brno, Jiří Řezáč. Získal potřebná četná povolení, sám sháněl a dopravoval kámen, vedl řemeslníky a celou akci podpořil i finančně. Pomník byl slavnostně odhalen 26. 9. 2010. Velice si vážím ty, kteří chtějí zaznamenat historii, je jedno v jaké podobě, pro budoucí pokolení. Každý z nás by se měl pokusit nějaký památník pro příští generace postavit, nemusí být vždy z kamene či kovu, může to být písemný doklad, okomentovaná fotodokumentace nebo cokoliv jiného. Člověk v myslích souputníků ale i těch, co ještě jenom přijdou na svět, umírá až tehdy, pokud po něm nic na tomto světě nezůstane.
Několik údajů k hlavnímu protagonistovi tragické havárie v Brně. Emilio Giuseppe „Nino“ Farina (1906 – 1966) byl italský pilot Formule 1, který se v roce 1950 stal prvním mistrem světa F1 na Alfa Romeo 158 a 159. V roce 1951 skončil na 4. místě na Alfa Romeo 159, v roce 1952 na 2. místě na Ferrari 500, v roce 1953 na 3. místě opět na Ferrari 500, v roce 1954 na 8. místě na Ferrari 625 a 553 Squalo a v roce 1955 na 5. místě na Ferrari 625(555), 555 SuperSqualo a Lancia - Ferrari D50. Poté již F1 nejezdil. V meziválečném období seděl střídavě za volantem Maserati a Alfy Romeo. Prvního vítězství dosáhl na Masarykově okruhu v Brně v roce 1934 na Maserati v slabší třídě a zajel nejrychlejší kolo průměrem 114,09 km/h. Hlavní závod vyhrál již zmíněný Hans-Joachim Stuck na Auto Union A. V letech 1937 – 1939 se stal Nino třikrát Mistrem Itálie.
Nino Farina žil jen pro dvě věci. Pro závody a pro práci v továrně svého strýce, slavného italského karosáře Pinnin Fariny. Farina bral vždy závodění a život dost lehce. Při závodech to, co ztrácel na rovinkách doháněl riskantní jízdou v zatáčkách. Kolegy byl považován za šílence, protože jeho jízda byla vždy nebezpečnou hrou se smrtí. při jízdě si zachovával naprostou chladnokrevnost a od závodění jej neodřadila ani řada havárií, často při nich šlo přímo o jeho život. Farina závodil vždy, i mimo oficiální závody. Nikdy nepřišel k rozumu. Deset let poté, co ukončil svou závodní kariéru, bylo to v roce 1956, zemřel v roce 1966 při dopravní nehodě ve Francii po nárazu do telegrafního sloupu ve svém Lotus Cortina při jízdě na Grand Prix Francie v Savojských Alpách poblíž Aigubelle. Jeho život vyhasl okamžitě. Jeho tragická smrt ty, co jej znali, ani moc nepřekvapila, nakonec takovou smrt mu prorokoval i Ninův strýc.
Pokud jste viděli americký panoramatický film (70 mm) režiséra Johna Frankenheimera Grand Prix z roku 1966, tak Farina byl nejen odborným poradcem, ale dokonce jezdil při natáčení dabl s francouzským hercem Yvesem Montandem, který hraje jednoho ze čtyř hlavních protagonistů filmů. Jinak ve filmu jsou i záběry ze skutečných závodů.
Za volantem bylo Nina lehce poznat. Zakloněn trochu dozadu, ale při tom vytažen nahoru, aby měl přes volant co nejlepší přehled. Typické bylo jeho držení hlavy, vždy trochu na stranu, viz fotografie níže. Farina byl také první, kdo seděl poněkud dále od volantu a ne s tak ohnutými lokty, jako bývalo v té době zvykem. O dalších podrobnostech ze života Nina se lze dočíst např. v poutavě napsané knize Mistři za volantem - kniha o automobilových závodnících od Miloše Skořepy. Vydala Olympia v roce 1969.
Ve své sbírce mám 3 fotopohlednice s Ninem. Jsou z edice vydané v roce 1989. Bohužel původní fotografii Nina nevlastním, jednak je jich na sběratelském trhu málo, jednak takové pohlednice nejsou vůbec levné. Možná časem ... Na první (s detailním záběrem tváře) je Nino v roce 1950, kdy se stal mistrem světa. Na druhé (vůz má číslo 2) je záběr ze závodu Grand Prix Velké Británie v roce 1950, na třetí je záběr rovněž ze stejného závodu, ale v roce 1951.
Farinka k divoké jízdě láká dodnes. Určitě nejvíce v srpnu v době Grand Prix České republiky, kdy je Brno plné především motorkářů z Německa. Pokud budete mít jenom trochu trpělivosti a v příjemném stínu lesa u Farinky si počkáte, jistě uvidíte, jak tuhle zatáčku „ohulí“ nějaký motorkář nepovolenou rychlostí. Jinak brněnští motoristé jsou při jízdě Farinkou opatrní, dobře ví, že tahle zatáčka je stejně zrádná, jako tomu bylo v roce 1949. No a ti, kdo si to nemyslí, občas skončí, hlavně při jízdě z kopce, tedy z Kohoutovic ve směru na Žebětín (závod v 1949 se jel v opačném směru), mezi stromy v lese. Dopřej, Hospodine, těm, které lákají vysoké rychlosti, takové štěstí, aby to pokaždé odnesla jenom technika.
A to je ode mne nemotoristu vše. Pokud vás zajímají další informace a chcete se se podívat na více obrázků, stačí zadat do vyhledávače Google.cz heslo Farinova zatáčka. Ovšem mohu vás ujistit, že ani hromady obrázků a stránek textů nenahradí reálný zážitek z návštěvy památníku a Farinky. Pohled na frčící auťáky a motorky dalece nejznámější brněnskou zatáčkou stojí za to.
V Brně 30. března 2017.
Dodatek z 15. 9. 2020 První strana příležitstního tisku vydaného brněnskými filatelisty v spolupráci s Československým autoklubem Moravy-Slezska při příležitosti VII. Velké ceny Masarykovy. Uvnitř jsou vylepeny běžné československé známky orazítkované příležitostním razítkem datovaným 26. IX. 1937. Okruh v roce 1949 se jel opačným směrem, než zde ukazuje malá modrá šípka.
Dodatek z 5. 11. 2020 Otto Wilhelm Rudolf Caracciola (1901 - 1959) byl nejúspěšnější německý automobilový závodník období před druhou světovou válkou. Vyhrál Velkou cenu Masarykova okruhu v roce 1937, kdy se jel VII. ročník. Na pohlednici prošlé poštou s jeho podobiznou je vidět i razítko vydané u příležitosti tohoto ročníku.
Dodatek z 20. 4. 2022 Napsal mi pan Jan Mrskoš z dalekého a pro nás stále exotického Thajska, kde žije již dlouho, že se mu dostala do rukou kniha, jejíž přední stranu obálky vidíte o kousek níže. Pro milovníky historie automobilových závodů to může být docela zajímavý zdroj informací. Aby názvy Siam a Thajsko některé čtenáře nemátly, uvádím, že Siam a Thajsko jsou jména stejného státu. Siam si udržel svoji samostatnost i díky tomu, že to byl nárazníkový stát mezi koloniálním panstvím Velké Británie a Francie. V roce 1939 byl úřední název Siam změněn na Thajsko. V roce 1946 se obnovilo jméno Siam, no a od roku 1949 platí opět název Thajsko.
V hlavním textu článku je jenom zmínka, bez dalších detailů, o havárii do té doby vedoucího závodníka závodu Biru. Pan Jan Mrskoš mi sdělil ze zmíněné knihy i další podrobnosti k této havárii a jejím důsledkům. Princ Bira vyvázl se zlomenou nohou a dalšími vážnými zraněními, poté byl odvezen do nemocnice v Brně na okamžitou operaci. Při převozu do nemocnice princ byl velmi znepokojen, žádal ženu, aby ho ani na chvíli neopouštěla. „Oni mně vezou do komunistické nemocnice, já jsem princ a vždyť víš, jak se za revoluce zachovali k carské rodině“. Operace proběhla v pořádku, ale doktoři trvali na delším pobytu v nemocnici. O tom ale princ Bira nechtěl nic slyšet, trval na tom, že příští den okamžitě odjedou do Vídně. Nedal na námitky doktorů, že bude pod práškami a se složitými obvazy. To nevadí, nechce zůstat o nic déle v rudé nemocnici, chce co nejdříve příští den projet Železnou oponou ven! Podepsal revers a příští den ho manželka vezla směrem k Vídni. Když přijeli k rakouské hranici a hledali své doklady, princ se praštil do hlavy: „Před závodem jsem schoval všechny papíry a peníze za obrazem v hotelu, a pak jsem na to zapomněl.“
Tedy zpátky do Brna, naštěstí to není tak daleko, všechno se za obrazem našlo. A tak tedy opět k hranicím a vše na hranici nakonec proběhlo hladce. Do Vídně dojížděli již dost pozdě v noci. Kde se ubytujeme? Další panika! Vídeň byla v poválečné době totiž rozdělena na čtyři zóny. Snad se nedostaneme zase do té ruské?! Když zahlédli v ulici americké vojáky, sláva, hned zastavili a zeptali se jich na ubytování. Ti jim ukázali na blízký skromný hotel. „Ano, máme jeden volný pokoj, prosím ale platit předem.“ „To nevadí, my chceme okamžitě do postele, jsme na smrt unaveni.“ Spali tvrdě, pozdního rána zvonili na obsluhu pro snídani, nikdo se neozýval. Sešli tedy kvůli obvazům namahavě dolů, ale vidí jen pár dívek v županu a teprve teď jim došlo, že strávili noc v nevěstinci.
Krátce nato se vydali na další cestu: směr Švýcarsko. Když konečně dorazili do Curychu, okamžitě zašli k známému doktorovi na převaz. Ten jim potvrdil, že rudí doktoři v Brně jeho zranění zvládli a ošetřili velmi dobře.
Závod v Brně v roce 1949 byl poslední závod, kdy prince doprovázela jeho žena, protože o pár týdnu později se rozešli a rozvedli. Princ Bira měl pak dalších pár románků, dál závodil a později se věnoval také lodím a letecké dopravě. Závodit s nejlepšími vozy mohl jenom díky svému velkému jmění a ještě většímu jmění bratrance Chuly, který mu finančně pomáhal. Ovšem na stáří z velikého majetku toho mnoho nezůstalo. Bylo mu 71 let, když zkolaboval na ulici v Londýně. A jen díky thajskému dopisu, jenž se u něj našel, a který byl předán Thajskému zastoupení, se okamžitě zjistilo, o koho jde.
Literatura:
[1] Ceril Birabongse: The Prince and I, My life with Prince Bira of Siam by Princess Ceril Birabongse, Veloce Publishing Ltd., 2019.
[2] Hanzelka B.: Vozy velkých cen, vydalo SNTL a ALFA v roce 1972.