Nejen o fotbale
Dušan Polanský
Fotbal mám rád odjakživa. Jako kluci jsme jej hrávali často, určitě častěji než většina kluků dnes. Stačil nám kdejaký plácek, a pokud nebyl, hrálo se i na silnici, což by dnes již nešlo. Je ale pravda, že dnes mají mladí více možností než my kdysi. Za nás byl fotbal tak trochu z nouze ctnost. Jako řádně registrovaný hráč jsem za žádný klub nehrál, nebyl jsem tak dobrý, aby byl o mně zájem. Rekreačně jsem fotbal hrával až do roku 2004. Sken nekvalitního fota - kvůli větší zřetelnosti jsem je natónoval do zelena - je právě z tohoto období, na fotce je mi 51 let. Bohužel v 52 letech se mi na obou chodidlech zbořila příční klenba a s fotbalem byl šlus. V letech 1981 až 1984 jsem trénoval v Brně žáky, možná, že byla škoda, že jsem v trenérské práci nepokračoval později v Pardubicích, kde jsem sloužil jako voják z povolání. Ovšem na druhé straně až zas tak veliká škoda to nebyla, jelikož dnes je fotbalových trenérů málem více než hráčů.
Pokud jde o fandění, vždy fandím tomu mužstvu, kde žiju. I v současnosti tomu není jinak, jelikož bydlím v Brně v Bystrci, tak fandím FC Dosta Bystrc. Naše mužstvo hraje krajskou soutěž, což je tak akorát, na divizi momentálně nemáme. Tento podzim se Dosta trápí doma víc než venku, což je pro ni ale docela typické. Ale mezi námi, každé družstvo je nějaké, podobně jako je tomu u lidí. Občas zajdu i na první ligu na FC Zbrojovku Brno, ale tam to již není srdeční záležitost, jdu se podívat, jaká je úroveň prvoligové kopané a kapánek si užít hlučnější atmosféry.
Vůbec atmosféra každého zápasu je neopakovatelná, ale tím nemyslím jenom již zmíněné hlučnější povzbuzování. Pokud na zápasy chodíte pravidelně, zvyknete si na pevné jádro fanoušků. Již předem víte, kdo bude co vykřikovat, kdo bude vzdychat, kdo nadávat rozhodčímu, kdo trenérovi, kdo hráčům, kdo bude lamentovat nad celkovým výkonem mužstva nebo je bude povzbuzovat. Pochopitelně na fotbal jezdí i fandové soupeře, bez nich by zápas byl slaným nemastným. Jsou tou jedinou správnou opozicí vůči názorům domácích fandů. Nelze se pak divit, že občasné slovní přestřelky mezi domácími a fandy hostujícího mužstva nejsou ničím neobvyklým a dotváří jedinečnou atmosféru každého zápasu. V první lize podmínky pro slovní diskuze jsou podstatně horší než v krajské soutěži, protože fanoušci hostů mají vyhrazený sektor, který je technicky oddělen od sousedních sektorů. Důvod je prostý: prevence proti fyzickým rvačkám.
Od mého mládí se výrazně změnila jedna věc, tedy kromě toho že hráči a trenéři berou více peněz než kdysi, kupříkladu já trénoval zcela gratis. Dnes chodí na fotbal více mladých dívek, než tomu bývalo kdysi. Většinou jsou to partnerky nebo obdivovatelky hráčů. Není se čemu divit, tržní cena hráčů za posledních pětadvacet let výrazně stoupla. Nakonec to má i genetické zdůvodnění, většina hráčů jsou mladí a zdatní muži, a o takové muže vždy ženy zájem měly a mají. V každém případě pro nás muže mladé ženy jsou příjemným zpestřením diváckých ochozů.
K atmosféře fandění neodmyslitelně patří vynášení soudů o průběhu zápasu. Někdo si je povídá jenom pro sebe, jiný pro souseda či sousedy. Hlasitost závisí od povahy a hlasivek toho kterého fanouška. Je docela běžné, že někdy něco hlasitěji zhodnotíte a dočkáte se či už kladné nebo záporné odezvy od fanoušků sedících poblíž vás, ačkoliv se vůbec osobně neznáte, maximálně se znáte jenom od vidění.
Přestávku přečká každý po svém. Obvykle si zajdu do hospody pro pivo v kelímku, z kterého v druhém poločase pomalu usrkávám. Nemaje žízeň, na dobu celé přestávky se postavím, abych se protáhl. Osobně jsem fanda samotář, o přestávce si většinou s nikým nepovídám, ale jak je známo, každé pravidlo má výjimku. Ta se stala v neděli 8. října. Hráli jsme se Spartou Brno. Po prvním poločase to bylo 1:1, řekl bych, že v prvním poločase jsme byli o něco lepší než náš soupeř, takže jsem věřil, že v druhém poločasu to na tři body zaválíme. Nakonec už by se to i slušelo, jelikož poslední domácí výkony, jak jsem již zmínil v úvodu, nic moc. Ale teď více k zmíněné výjimce.
Většinou sedávám v předposlední řadě prostředního sektoru na poměrně pěkné a veliké tribuně, myslím veliké na poměry krajské soutěže potažmo možná ještě divize. Moc nás tam v poslední době nesedává, návštěvnost se pohybuje kolem stovky platících diváků, takže není nic neobvyklého, že kolem vás je několik sedadel volných. Zmíněnou neděli za mnou v poslední řadě seděl fanoušek, s kterým jsem si v názorech na výkon našeho mužstva docela rozuměl. Podle hlasu bych jej odhadnul přibližně na padesátníka. Až do přestávky jsem totiž nevěděl, jak vypadá, byl to pro mne jenom hlas z poslední řady. Na fotbale to není nic neobvyklého, sledujete dění na hřišti, okolí vás moc nezajímá, ale stane se, že dění na hřišti hlasitěji okomentujete a hned nato někdo z vašeho okolí se k tomu souhlasně nebo nesouhlasně vyjádří.
O přestávce jsem si pro pivo tentokrát nešel, protože jsem si je koupil před zápasem. Postaviv se, spokojeně jsem se klimbal v kolenou, a protože bylo docela chladno a já oblečení podcenil i lehce cvičil pažemi. Z řady nade mnou ke mně promluvil již zmíněný fanoušek: „Zatím to vypadá dobře, když udržíme tempo a dáme hned na začátku druhého poločasu gól, mohlo by to dopadnout dobře“. Otočil jsem se, uviděl jsem sympatického padesátníka, nějak tak jsem jej i podle hlasu odhadnul. Vysoký byl asi jako já, ale statnější, příroda mu více přála. Nezdálo se mi, že by patřil k fanouškovskému jádru, to bych jej znal z vidění; asi na zápasy chodí jenom příležitostně. S jeho názorem na možný průběh druhého poločasu jsem krátkým komentářem souhlasil. Poté, co vytáhl z bundy malou nápojovou butylku, placatku, se mě s úsměvem na tváři zeptal: „Mohu vám nabídnout frťana, je docela zima.“ „Jistě, děkuji, dnes to na opalování nevypadá,“ odpověděl jsem bez zbytečného vykrucování. Patřím k milovníkům slivovice, ne že bych ji pil ve velikém, ale vždy ji rád okoštuji. Se slivovicí je to jako s gulášem, kolik kuchařů, tolik gulášů. Měl ji opravdu dobrou, žádný nepříjemný ocas, takže moje pochvala nebyla jenom projevem slušnosti. Usmál se a poděkoval mi za pochvalu.
Nevím proč, ale tušil jsem, že ochutnávka slivovice je jakousi formou prologu k jinému povídání, než je dnešní zápas. A opravdu, najednou obrátil řeč od fotbalu zcela jinam. „Nebude vám vadit, když se postavím vedle vás a zeptám se vás jako muže na názor k určité věci, ale opravdu jenom názor, nechci vás opravdu otravovat. Jste o něco starší než já, je na vás poznat, že nějakou tu životní zkušenost máte již za sebou.“ Docela jsem zrozpačitěl, jelikož na lichocení k mé osobě si vůbec nepotrpím a že bych měl nějaké extra životní zkušenosti, tak o tom nevím, ale nevyhovět mu jaksi za dané situace nešlo. „Jistě, můžete, dokonce bezplatně, ale nevysvětlujte si to zle, jakmile začne druhý poločas, končím s debatou o čemkoliv jiném než je fotbal,“ čímž jsem mu dal trochu netaktně najevo, že časové mantinely diskuze jsou předem dány. Beze všeho souhlasil, svižně překročil moji řadu a již stál vedle mne.
K čemu chtěl slyšet můj názor? Z mého pohledu k úplné všednosti, všednější než jsou domácí bačkory. Řeší klasické dilema ženatého muže, který potkal zajímavou a hezkou mladou ženu. Je to kolegyně z práce, zatím bezdětná, o dost mladší, ale že si vždy pracovně dobře rozuměli. Nedávno se rozvedla, prý vinou manžela, který sbalil devatenáctku. Že děti nemají, takže rozchod by neměl až tak smutný. Po rozvodu se můj nový známý s kolegyní intimně sblížil a teď se rozhoduje, jak dál. Rozvést se a nechat manželce na krku dvě studující děti a opět se oženit, nebo vztah s kráskou ukončit? Že si myslí, že zatím manželka o ničem neví.
Chvíli jsem se pohupoval z jedné nohy na druhou, a dříve než jsem něco uceleného ze sebe dostal, jsem se ho zeptal: „Co dítě nebo děti, myslím s tou novou láskou, ne s manželkou?“ Chlápek se na chvíli zarazil, asi proto, že takový přímý atak nečekal. Nakonec ze sebe dostal jenom něco neurčitého, mlhavého, z čehož jsem při mé průměrné inteligenci jeho postoj k produkci nových českých občánku nepochopil. Tak jsem šel na to jinak, moralistickým povídáním dlouhým jako čekání na smrt, když vás již nic na vezdejším světě nebaví.
„Sám dobře víte, že příroda je moudrá, proto to zařídila tak, že pokud opravdu někoho upřímně milujeme, tak toužíme mít s ním rodinu a rodina jsou především děti, pochopitelně nebavíme se o případech, že děti nejde mít z jakýchkoliv důvodů, kupříkladu vysokého věku, nemoci. Pokud chce chlap mít v posteli jenom mladou ženu a ne manželku a mámu jejich společných dětí, tak to je zcela o něčem jiném. V tom případě ji musí přesvědčit, že sobášní list je jenom kus zbytečného papíru, že na děti je ještě čas, že nejprve se je potřeba ekonomicky zabezpečit, potažmo si užít života, cestovat, vybudovat si v práci postavení apod. Říkám vám to proto, že člověk, je jedno, zda je to muž nebo žena, by měl mít v takové situaci, jaké jste teď vy, zcela jasno, co chce. A mezi námi muži, když chlap je už v letech, nejelementárnější pojistka pro alespoň jakous takous jistotu, že mu mladší partnerka časem nezdrhne, je společné dítě. Nakonec je to i docela dobrý test toho, zda partnerka to myslí s ním vážně nebo se stal jenom dočasnou náhražkou za někoho, kdo jí dal kopačky. Co si budeme namlouvat, taková dočasnost trvá obvykle jenom krátce, pokud je žena mladá a navíc něčím zajímavá, velice brzy si najde nového, atraktivnějšího a mladšího partnera než je ten dočasný na pofoukání bolístky.“
Bylo poznat, že moje povídání se mu příliš nezdá, možná že litoval i frťana slivovice, jímž mě počastoval. Jenomže já si chtěl svoji mzdu zasloužit, a proto jsem pokračoval. „Pochopitelně neznám hloubku a upřímnost vašeho vzájemného stavu, ani jak se vaše nově vyvolená hrne do oficiálního vztahu s vámi, ale pokud jenom trochu cítíte, že když dojde na lámání chleba, tedy nastane doba, kdy se objeví nový muž, který bude mít o ní vážný zájem, že z vašeho vztahu vycouvá, tak hrajte o čas, přesněji o čas pro ni, aby vám dala vale ona. Proč byste si měl špinit ruce vy, ať si je zašpiní ona. Beztak vám dá rozchod pěkně zabrat, kdežto ona bude na tom určitě lépe, třebaže pak tu bude především pro ni jedna veliká komplikace: jste kolegové. Když se bývalí partneři nevidí, srdce alespoň jednoho z nich nebolí, dokonce se směje, ale když se musíte na sebe dívat v práci, do hry vstupuje i svědomí. Pokud se naplní můj scénář, vy se budete muset z lásky vyléčit, odmilovat, a takové odmilování dá člověku pěkně zabrat. Asi se mě zeptáte, proč si myslím, že to takto zle nedobře může dopadnout. Moje odpověď je vyloženě deduktivní. Sám jste zmínil, že její exmanžel si narazil ještě mladší partnerku, než je ona, takže musí jít z ženského pohledu o atraktivního muže. A atraktivní muži obvykle nemají za partnerky všední ženy, takže i vaše nová láska je asi hezká ženská, a o takové ženské je vždy veliký zájem. Nikdy nezůstanou dlouho samy. Ať vám je útěchou, že když to nějak takhle dopadne a vy utajíte svůj současný milostný vztah před manželkou, tak se spokojeně můžete vrátit ke své rodině. Horší to bude, když vaše manželka zjistí, že máte nebo jste měl milostný poměr, tak se vám může klidně stát, že budete mít do konce života zkurvený minimálně manželský, když už ne rodinný, život.“
Na chlápkovi jsem viděl, že již nechce, abych pokračoval, přitom jsem mu ještě chtěl nastínit optimističtější variantu, že mu to s novou láskou klapne. Že rozvod bude sice nějaký čas bolet, ale děti z prvního manželství dostudují a možná časem pochopí, že táta si našel nové životní štěstí. Že si s novou lásku založí hezkou rodinu, že budou mít dvě hezké děti, kluka a holčičku atd. Prostě chtěl jsem mu vyprávět pohádku, ač dobře vím, že život pohádky moc nemusí.
Chlápek byl nakonec rád, že přestávka končí a že se může vrátit na svůj flek do řady nade mnou. Jistě si říkal: „Tebe mi byl čert dlužen!“ Jenomže já za to nemohu, že život chce, aby celková suma štěstí a neštěstí u lidí byla zachována. Myslíme si, že zákony zachování platí jenom ve fyzice či chemii, ale není tomu tak, platí i pro lidi.
A jak zápas dopadl? Prabídně, prohráli jsme zcela zaslouženě 1 : 3. Druhý poločas nám vůbec nevyšel, asi nějak tak, jak můj rozhovor o přestávce s fanouškem z poslední řady. Jenomže co jiného jsem mu měl říct? Když se uvidíme příště, jistě se budeme bavit jenom o fotbale. Nakonec proč ne, pro muže je to téma stejně věčné a vděčné jako povídání o ženských.
V Brně 15. října 2017.