Kdopak to je?

Dušan Polanský

V minulosti jsem dost navštěvoval antikvariáty, dnes již tenhle můj koníček nestojí málem ani za zmínku, a kromě knih a časopisů jsem měl možnost vidět hodně starších fotografií a kabinetek pánů, dam a dětí. Ve většině případů bylo na fotce vidět jenom několik osob, např. rodiče a děti nebo jenom jednu osobu. Skupinových obrázků, např. třídy školáků s pánem učitelem, členů a členek různých spolků, bylo podstatně méně.

Pro mladší malé vysvětlení ke kabinetkám. Dělaly se od počátků fotografie, což je přibližně 140 let zpět, asi do roku 1925. Kabinetka neboli kabinetní fotografie obvykle označuje umělecky pojatou fotografii malého (kabinetního) formátu zhotovenou obvykle v prostředí fotografického ateliéru. Nejčastějším námětem kabinetek byly portrétní fotografie pánů, dam a dětí, méně často i malých skupinek osob. Celý záběr byl obvykle umělecky aranžován a často dotvářen i umělým pozadím. Míň je jich pořízených mimo ateliér. Vyvolaná fotografie na tenkém papíře byla posléze oříznuta a nalepena na tvrdý pevný karton s logem fotografického ateliéru. Zadní strana kartonu byla obvykle potištěna pestrým grafickým obrazcem. A protože zlatý věk kabinetek byl kolem doby secese a v době secese, tak i zadní strana kartonu má obvykle secesní výzdobu. Pro větší názornost jsem jednu kabinetku téměř v původní velikosti z doby secese naskenoval. Je na ni hezká mladá žena v elegantním secesním oblečení. Podle loga fotoateliéru se zdá, že mohla žít ve Vídni. Věk kabinetek je obvykle více než sto let, takže se ani moc nedivíme, že nevíme, kdopak se na nás z fot dívá. Věděli bychom to, kdyby někdo na zadní stranu kartonu napsal, o koho se jedná. Bohužel tento případ je spíš výjimkou.

U novějších klasických fotografií pořizovaných z klasického kinofilmu situace není o moc lepší. A tak má většina kabinetek a starších fotek, a nakonec i nejnovějších fotek, jedno společné: jsou anonymní. Ve většině případů na zadní straně není uvedeno, kdo je na obrázku vyfocen. Blízcí současníci vyfocené osoby či osob věděli, o koho se jedná, ale jak roky šly a lidé odcházeli na věčnost, ztratila se souvislost. Je to sice škoda, ale přesto zajímavé kabinetky i staré fotografie se sbírají stále. Přitahují nás atmosférou minulosti, chtěli bychom znát osudy těch, kteří na nás hledí z obrázků. Až na nepatrné výjimky se o jejich životních příbězích nikdy nic nedovíme, ale přesto je mezi námi a nimi jakési tajemné nevysvětlitelné pouto lidské vzájemnosti. Ale proč vůbec o těchhle běžných věcech píšu?

Těsně před Vánocemi odešel na věčnost můj poslední mladší sourozenec bratr Vlaďo. Ironií osudu jsem zůstal na vezdejším světě ze všech sourozenců již jenom já, ač jsem byl nejstarší. V jeho pozůstalosti jsem našel i několik málo fotografií, většinou rodinných, několik jiných mi nic neříká. Fotografií je málo ze dvou důvodů: fotoaparát v minulosti v rodině nebyl a navíc mnohé fotografie poničil bráška Peťo. Byl schizofrenik, takže v jeho světě asi to nebylo nic nenormálního, měl na to plné právo. Posuzovat věci z pohledu nás duševně nepostižených se mi zdá přinejmenším neférové.

Na většině fotografií uložených v staré papírové krabici není na zadní straně napsáno, o koho se jedná. Přesto jsem narazil na onu pověstnou výjimku, která potvrzuje pravidlo. Fotografii vidíte na obrázku. Určitě se jedná o fotbalisty z nějakého fotbalového klubu. Vím to proto, že jsem našel i druhou fotografii, na níž je vidět většinu mužů ze zde zobrazené fotografie. Je jich tam přesně jedenáct, takže se musí jednat o fotbalovou jedenáctku. Tuhle fotografii ale nevystavuji, protože je vybledlá. Táta na zadní stranu zcela výjimečně napsal jména všech sportovců. Sken fragmentu zadní strany rovněž vidíte. Protože jména jsou napsaná obyčejnou tužkou, sken jsem upravil grafickým editorem tak, aby jména byly lépe čitelná. Některá jména přečtu bez problémů, např. Černuš, Fako, Semjan, Brudňák, Gejdoš (možná má být Gajdoš), Klečka, Staško, Korec, Herman, Kozák, Uhrík, Kurucár, Has (možná má být Haas), Švaňa, Blaho, Olejár, zbývající jména neumím jednoznačně identifikovat.

O jaký fotbalový klub se jedná? Zdá se, že možností moc není. V té době – odhaduji ji na konec padesátých let – jsme bydleli v Sládečkovciach (dnes Močenok), vesnici (dedine) poblíž Nitry na Slovensku, takže do úvahy přichází futbalový klub Šaľa nebo futbalový klub Sládečkovce. Mančaft více tipují na Šaľu. Otec v mládí na fotbal chodil, ale později se již moc o tento sport nezajímal. Já i táta jsme fandili Slovanu Bratislava, ale táta určitě vlažněji než já. Když jsem bydleli v Malackách, nebyl se ani jednou na místní mančaft podívat. Fotbal jej již moc nezajímal. Maximálně tak výkony a zápasy reprezentace.

Proč vůbec tuhle fotografii publikuji, vždyť podobných fotografií z minulosti se sportovními týmy jsou jistě tisíce? Jeden důvod je hlubší, etický, křesťanský. Žijeme příliš současností, máme pocit, že minulost již nemá pro nás větší význam. Je to omyl, kdo nectí minulost, nectí ani sebe, jelikož každý z nás bude jednou minulostí. Kdyby nám naši předchůdci nezachovali odkaz Ježíše Krista, nebyly bychom křesťany. Proč bychom teda neměli zachovávat odkaz i na různé spolky a kluby, jejichž členové odešli na věčnost z pohledu historického jenom zcela nedávno?
Druhý důvod je dán mou zvídavostí. Díval jsem se na webové stránky futbalového klubu Šaľa i Močenok, ale z historie tam nemají skoro nic, takže jsem nemohl fotografii přiřadit k některému z těchto klubů. Ale pokud jde o informace z historie sportovních klubů publikované na webových stránkách, určitě tyhle dva kluby nejsou výjimkou, stačí se podívat na stránky jiných fotbalových či futbalových klubů a dopadne to velice podobně. Vím, že většina sportovních klubů má své kroniky a jistě i fandové a hráči uchovávají různé novinové a fotografické materiály z činnosti svého klubu, jenomže tam, kde by byly k dispozici širší sportovní veřejnosti, tedy na webových stránkách, tak tam nejsou. Je to dáno i tím, že tyhle weby provozují mladí lidé, kteří zatím důležitost vazby na minulost nepociťují. Kdysi jsem nebyl jiný.

Jsem zvědavý, zda se mi někdo ozve a napíše mi, že ten a ten je jeho dědo či někdo z rodiny nebo kamarád jeho otce. V mém životě případná odezva s velikou pravděpodobně nic nezmění, ale fotografie stará přibližně 60 let s tátovým textem na zadní straně mi stojí za to, abych tento střípek napsal už jenom kvůli pocitu historické sounáležitosti s zatím neznámým fotbalovým mančaftem, na nějž se táta chodil dívat, jak to na hřišti válí. Šance na odezvu je malá, ale je.

V Brně 24. března 2016.

Domů | Prolog 2001: Vesmírná odysea | Nejen básně v próze | Střípky