Klasická černobílá fotografie
Dušan Polanský
Jsem milovník klasické černobílé fotografie, tedy analogové fotografie, fotografie pořízené na kinofilm nebo svitkový film či fotografickou desku. V životě jsem pořádné fotky na analogový materiál nepořídil. Popravdě se není ani čemu divit, nikdy jsem se moc nesnažil, abych techniku focení na analogový materiál jakž takž zvládnul. Pro běžné focení, fotím pramálo, používám digitální Canon, který jsem si koupil asi před čtyřmi roky asi za dva a půl tisíce.
Ti nejstarší pamatují ještě fotografické desky. Ti starší, ale i střední generace si pamatují dobu, kdy se fotilo hlavně na svitkové filmy a o něco později na kinofilm. Ten poznáme podle perforace. Nejčastěji se používal a ještě dnes používá kinofilm o šířce 35 mm; na filmu je 36 snímků, kdysi bývalo snímků jenom 32, ale také 45 (filmy Agfa). Aspoň jeden příklad ze současnosti: dnes je běžně k dostání kinofilm Fujifilm FUJICOLOR 200 135/36. 200 je citlivost ISO, 135 je délka filmu v cm, obrazové pole je 24 x 36 mm.
Větší obrazovou kvalitu než kinofilm nabízí svitkový film. Ve spojení s kvalitním přístrojem je vhodný pro tvůrčí fotografy. Film je navinut na cívce, nemá perforaci a z rubu je chráněn pásem neprůsvitného papíru. Nejčastěji dnes používaný svitkový film je šíře 61,5 mm a délky 82 cm, typ 120. Umožňuje expozici 12 snímků obrazového formátu 6 × 6. Tento formát svitkového filmu používal kupříkladu i dětský fotoaparát Pionýr vyráběný u nás v letech 1950 až 1960. Svitkový film se vyrábí v řadě modifikací, další obrazové formáty jsou: 6 × 4,5; 6 × 7; 6 × 9; 9 × 12; 16 × 12 cm a dokonce prý ještě i větší. Počet snímků je odlišný podle snímaného formátu. Kromě délky filmu 82 cm bývá ještě délka 164 cm.
K nejstarším fotografiím patří fotografie pořízené pomocí fotografické desky. Na skleněné nebo cínové desce bývala na světlo citlivá emulze stříbrných solí. Fotografické desky rozlišujeme podle druhu nanesené citlivé emulze a podle materiálu, ze kterého jsou vyrobeny. Forma fotografické emulze nanesené na skle zmizela ze spotřebitelského trhu počátkem 20. století (astronomové desky používali donedávna), protože se začaly vyrábět pohodlnější a odolnější filmy. I přesto dnes není žádný větší problém sehnat fotografie pořízené pomocí fotografické desky. Bohužel většinou pouze tzv. kabinetky neboli kabinetní fotografie, což jsou umělecky pojaté fotografie obvykle nafocené v prostředí fotografického ateliéru. Z exteriéru se shánějí hůře. Ale sehnat obsahově zajímavé fotografie většího formátu z běžného reálu, navíc momentky, kupříkladu z období kolem 1. světové války a ještě starší, je náročnější.
Mám tři fotografie pořízené pomocí fotografické desky. Jsou to tzv. momentky (firma Agfa používala úsměvné označení snímky nakvap). Abych se moc nechválil, zájem o ně na portále ebay.de byl pramalý, když už nechci napsat žádný. Po celé měsíce nikomu nepadly do oka, určitě roli hrála i cena (tu jsem nakonec usmlouval na cenu pro mne jakž takž akceptovatelnou). Okouzlily mě neopakovatelnou atmosférou, kterou vám nemůže nabídnout žádná kabinetka, ani moderní snímek. Na fotografiích nejsou žádní mocipáni, dámy z vysoké společnosti. Hlavními protagonisty fotografií jsou prostí, chudí lidé, kterým štafáž dělají úctyhodní občané ze střední vrstvy. Fotky jsou tónované jemně do žlutahněda. Můj subjektivní komentář k tomu, co na fotkách vidíte, si můžete přečíst pod každou z nich.
Rozměr 24 × 18. Bulharské vojsko v Makedonii za 1. světové války. Nevím, nevím, zda stařík uhájí post svěřený mu dobře živeným bulharským oficírem. Holt jako vždy to odnesou nevinní. Ale věřím, že nic proti nikomu hájit nemusel.
Rozměr 24 × 18. Opět jsme v Makedonii za 1. světové války. I takhle může fungovat holičství. Důstojník působí mile. Takovou bídu nepamatujeme, nevídíme žádné tlusté dítě.
Rozměr 24 × 18. Opět jsme v Makedonii za 1. světové války. Policajt vyšetřuje klučinu, že prodával jenom tak něco v košíku. Úctyhodní občané spokojeně přihlíži. Pořádek musí být.
Za 1. světové války se již fotilo i na svitkový film. Dokladem toho je poslední fotografie.
Rozměr 21 × 15,7. Kde je snímek pořízen, nevíme. Z textu na zadní starně je ale jasné, že se jedná o oficiální foto pořízené britským fotografem za 1. světové války. Vojáci Dohody leže na zemi se v poklidu dívají na inspekci německých zajatců.
Focení na kinofilm či svitkový film není dnes žádná levná zábava. Navíc musíte toho o focení poměrně dost vědět, abyste pořídili kvalitní snímek. Dnes většina lidí fotí digitálními fotoaparáty, které jsou i součástí téměř všech nově vyráběných mobilů. Focení digitálem je pro změnu jednoduché, levné a zvládne to bez větších problémů téměř každý. Digitální snímek pak lze doladit v různých grafických editorech. Sice opět platí, že pokud chcete i digitálem pořídit vysoce kvalitní snímky, musíte o focení vědět více, než nastavit automatický režim a umět zmáčknou čudlík ve dvou krocích. Obrovskou výhodou je, že digitálem lze fotit jen tak na pokus, pokud se vám snímek nelíbí, vymažete jej a pokud to jde, pořídíte si nový. U kinofilmu či svitkového filmu máte smůlu, snímek nelze vymazat a focení na stejném obrazovém poli nelze zopakovat.
Na Internetu si můžete přečíst hromadu vášnivých odborných či méně odborných diskuzí mezi milovníky analogu a digitálu. Každý obhajuje své. Milovnící digitálu často uvádí, že ti, co fotí na analog, tak činí hlavně proto, aby se odlišili od většiny, která fotí na digitál. Milovníci analogového aparátu se zase dušují, že snímky z kinofilmu či svitkového filmu jsou kvalitnější, mají lepší barvy, kontrast, šum, ostrost. Každý bod na kinofilme či svitkovém filmu představuje ucelenou informaci o barvě, což u digitálů z podstaty používané technologie neplatí; u digitálů probíhá různě rafinované dopočítávání barvy plnohodnotných pixelů podle složitých algoritmů.
Proč jsem milovníkem klasické, tedy analogové, černobílé fotografie? Hlavní důvod bude určitě v tom, že jsem člověk konzervativní, dost silně čerpající podněty a informace z minulosti. Další důvod je psychologický, jsem člověk spíš skeptický než optimistický, takže černobílá fotografie více vyhovuje mému naturelu. No pak je to důvod estetický, pochopitelně silně subjektivní: černobílá fotografie mě okouzluje. Ti, co mě znají, jistě škodolibě doplní, že hlavně mě okouzlují velkoformátové černobílé akty dam. Tenhle názor vehementně nepopírám, ale kdyby to byla celá pravda, jistě bych peníze utracené za naskenované fotografie utratil za fota méně oblečených nebo zcela nahých dam. Jenomže v tomto případě by to nebyla dobrá investice, takových dam je jistě více než zajímavých nebojových momentek z období 1. světové války. Proto vám přeji, abyste nakoupili či sami si pořídili momentky, které vám budou příznivci fotografie závidět.
V Brně 23. června 2016.