Generace
Dušan Polanský
S každou starší generací je to asi stejné, kritizuje mladší generaci či generace za její neúctu k tradičním hodnotám a nectění sedmi ctností, jak je známe od 5. století po Kristu: pokory, štědrosti, přejícnosti, mírumilovnosti, cudnosti, střídmosti a činorodosti. Devadesáté roky byly u nás divoké, atypické; bylo to dáno změnou politického režimu. Generace mladých, ale nejen ona, upadla do jakéhosi transu, v němž toužila bezohledně po úspěchu, penězích, moci a jaksi až sekundárně si nárokovala právo na lásku – pokud možno romantickou –, na obyčejné lidské štěstí. Bylo to z jejího pohledu logické, když bude to první, jaksi automaticky přijde i to druhé, více duševní. Děti v té době nefrčely, byly až v třetím pořadí, na pořadu existence byly daleko důležitější věci. Materialismus byl poražen ještě bezohlednějším materialismem. Duševno bylo opěvováno, ale zastrčeno tam, kde nebylo až tak moc vidět. Faktické, kvantitativní touhy mnohým nahradili víru. Mladé lidi částečně omlouvá to, že se měli bezohlednosti od koho učit, od dravců z generace těch starších. Přitom nepsanou povinností těch starších bylo, moudře poradit mladým lidem v prvních samostatných krůčcích životem v svobodném prostředí. Dočkali se od nich ale převážně jednostranného negativního hodnocení minulosti, o budoucnosti slyšeli buď jenom optimistické fráze, nebo alibistické řeči, že nová doba je zcela jiná, že jí nerozumí, a ať si mladí dělají, co umí. A mnozí mladí do toho skočili rovnou po hlavě. Je pravda, že mnozí uspěli, ale ještě více jich neuspělo. Bohužel nejednou konečnou stanicí byl i neúspěch v podobě osobní či rodinné tragédie.
Tenkráte mladí jsou dnes čtyřicátníci a mnozí z nich mnohé pochopili a možná se ti inteligentnější i trochu hořce usmívají nad svoji naivitou a tehdejším přesvědčením, že teď již svět bude zcela jiný. On jiný je, ale ne až tak jiný, jak nás chtějí přesvědčit mnozí manipulátoři. Je tu podstatně více možností k sebeuplatnění, ale také více lákavých možností jak se „lehce“ dopracovat k majetku, a to je nejednou cesta do pekla. I dnes tu máme tisíce zlatokopů a zlatokopek. Používají různé techniky a nástroje k dopracování se k úspěchu, jedno ale mají tyhle cesty společné: vyhnout se tvrdé, poctivé, cílevědomé práci. Až generace čtyřicátníků dozraje a stanou se z nich šedesátníci, sedmdesátníci, možná to bude generace, která toho o životě pochopí více než my. Bude to záležet na tom, jaká bude celková životní zkušenost většiny příslušníků této generace.
Moji generaci nazývají sociologové občas ztracenou. Mnozí z této generace revolucí přišli o své představy o uspořádání světa. V době změny režimu věk příslušníků této generace byl kolem čtyřiceti. Zhruba dvaceti pracovními roky vězela v minulosti, dvacet roků práce ji čekalo v kapitalismu. Měla výhodu, že mohla srovnávat jako žádná generace před ní, ale s tím člověk nevystačí. Šlo o to, jak naskočit do rychle jedoucího vlaku. Když se to nepovedlo, život se stal především smutným bojem o bydlení a jídlo, vše ostatní byly jenom kudrlinky.
Pokud to člověk stihne a má štěstí, má šanci nabytou životní zkušenost a i nějakou tu moudrost, dovednost předat přímo svým dětem a vnoučatům. Pokud ne, nic se neděje, možno vše předat dětem a vnukům známých, žákům a studentům ve škole, mladším kolegům v práci, kamarádům apod. Na obrázku jsem s vnoučkem Vojtíškem, něco mi říká, že mu toho až tak moc již nestihnu předat, holt jsme od sebe přes jednu mezigeneraci. Uklidňuje mě ale pocit, že to za mě udělají hlavně jeho rodiče, tedy i moje dcera. A to je docela hezký pocit.
4. května jsme si udělali s vnoučaty druhý výlet lodí, ten první nám moc nevyšel, byla totiž zima a fučel studený vítr. Tentokráte to bylo o poznání lepší, i když pro změnu občas lehce popršelo. Snad do třetice nám to konečně vyjde. Aby se malá Jindra nenudila čekáním na loď, tak jsem s ní zašel ke krásnému drahému červenému sportovnímu autu vyzdobenému stuhami, kyticemi a popsanému různými nápisy. Z těch bylo jasné, že auto přivezlo novomanžele k svatební hostině na výletní lodi, jež stála v přístavu v celé své nádheře a slavnostní výzdobě připravena k vyplutí. Z mnoha nápisů, kytiček, srdíček na kapotě sporťáku mě zaujal nápis: „Jenom jednou a navždy!“ „Stručné a jasné, kéž vám to vyjde!“ pomyslel jsem si. Netušil jsem, že za chvíli si budu s někým o nápisu ještě povídat.
Skončili jsme kousek za Kozí horkou. Já s malou Jindrou na pískovišti u báboviček; manželka, dcery a Vojtíšek v kočárku u posezení v zahradní restauraci. Na pískovišti byla s námi asi pětapadesátiletá sympatická babička s vnučkou. Holčička je hezká a jemná mulatka, má krásné starobiblické jméno, Sára. Je milá, hodná, není vůbec lakomá. S Jindrou si hned vyměnily bábovičky a spolu si hrály. Není to až tak obvyklé, již malé děti vychovají někteří rodiče k lakotě, egoismu, ne snad přímo, ale tím jak ve skutečnosti myslí, jací jsou. Děti jsou vnímavé, dobře vytuší, co je skryto za fasádou oficiálnosti, a poctivě kopírují hlubiny duše, v tomhle jsou nemilosrdné. Často tomu učeně říkáme genetická predispozice.
S babičkou Sárky jsme si chvíli povídali. Nejdřív klasicky o dětech, o všem možném, o jídle, kakání, málem jako mladé maminky. Pak povídá: „Když jsme čekali se Sárkou v přístavu na loď, bylo tam hezké červené auto ... Jenom jednou a navždy!“ Usmál jsem se a řekl, že jsem nápis také četl. „Ale šanci velikou nemají!“ konstatovala a rozpovídala se. Tolik a tolik rozvodů podle statistik, nemluvě o tom, že dnes žijí často lidé spolu volně, bez závazků, takže rozchody jsou více než běžné. Důvod se již lehce najde, lákadlo nového partnera, nových zážitků, nového sexu je po ruce. Abych veškeré moralizování nenechal jenom na ní, dodal jsem: „Není potřeba vyřizovat žádné úřední formality, neporuší se žádný slib, stačí teatrálně bouchnut dveřmi nebo v lepším případě říct, že již společný život nemá smysl, proč zbytečně protahovat něco, co již nefunguje, popřát si hezký zbytek života a čau. Okolí není pohoršeno, je to zcela normální, takže hurá, živote, můžeme začít znovu!“ Jistě, trochu jsem nadsadil, ale zase ne až tak moc.
„Víte, já jsem křesťanka.“ To mi nadalo. „To jsme tady kolem všichni, v celém Brně a kolem přehrady,“ přitom moje pravá ruka drže dětské hrábě opsala veliký symbolický kruh. „Myslím věřící,“ zpřesnila a lehce opětovala můj ironický úsměv. „Rozumím. Já občas také, někdy zajdu do kostela, posedím, odpočinu, koukám na Ježíše Krista a přemýšlím o životě, dětech, vnoučatech a tak všelijak, i o zlu, o tom, co jsem v životě nezvládl.“ Bylo vidět, že ji moje slova potěšily, jistě si pomyslila: „Aha také alespoň trochu věřící.“ „Ale vrátím se k tomu, co jste povídala, nejsem pesimista. Sárka, Jindřiška, Vojtíšek ... to je vnouček, tam v kočárku v hospodě... chce se stále jenom nosit, mateřským mlíkem vykrmený valibuk... bude z nich každý opravdovější křesťan než my dva dohromady.“ Vážně se na mě podívala, v pohledu jsem cítil i kousek výčitky. Pokračoval jsem: „Podívejte se na historii, střídala se období přehnané, falešné zbožnosti s obdobími vášnivé upřímné víry podložené slušností, úctou k člověku a k poctivé práci. Tohle období čeká je: Sárku, Jindřišku, Vojtíška. Jejich generaci alespoň kouskem vychováme my staří rodiče, ostatní zbude na jejich rodiče, Bůh nám i jim v tom pomáhej!“ dodal jsem. Myslím, že to vzala, i když její krásný měkký úsměv při rozloučení skrýval v sobě i lehký podtón nedůvěry k mému optimismu.
Vydaly se směrem k nástupišti U kotvy, že v hospodě si sní to, co si s sebou vzaly k jídlu. Já jsem Jindru ukecal také na hospodu. Vypil jsem si svoje pivo a bylo mi dobře, tak prostě, po lidsku, bez okázalosti. Těm dvěma neznámým v hezkém červeném sporťáku jsem pro jistotu popřál vše nejlepší ještě jednou hned při prvním doušku.
Včera mi mladá kolegyně z práce ukázala fota svých dvou synů. Hezcí, milí a živí kluci. Žádna tvrdost v pohledu, u jednoho více šibalství, u druhého více jemnosti. Zda jsou po ní? Že vzhledem ani moc ne, jistě budou po tatínkovi, ale po ní že jsou povahou, mají stejný pohled, takže jistě vyrostou z nich slušňáci. Tyhle jemnosti umím odhadnout dobře, vždy se trefím. Že jsem ji moc potěšil. A již je jich pět. Částečka nejmladší generace. Jaký název od historiků a sociologů dostane? Věřím, že bude hezký a optimistický.
V Brně 10. května 2013.