O ghettu Terezín i trochu filatelisticky
Dušan Polanský
Představa, že sběratelství čehokoliv je jenom koníček, jehož hlavním cílem je především psychická relaxace, je určitě většinou správná, ale někdy to neplatí zcela. Jsem filatelista a zajímám se o poštovní provoz ghetta Terezín (dále někdy jenom ghetto). Tragická a smutná historie ghetta je podrobně popsaná v řadě publikací, hodně informací je rovněž na Internetu, především na stránkách www.holocaust.cz. Je pochopitelné, že při hlubším zájmu o poštovní provoz v ghettu se nelze vyhnout i studiu dalších souvisejících oblastí života v ghettu. Při takovém čtení je mi pokaždé velice smutno, určitě nerelaxuji, spíš hodně přemýšlím nad tím, jak je to možné, že někdy tak lehce zvítězí zběsilé zvířecí pudy, touha po cizím majetku a cizích územích nad lidskostí i u národu vyspělých a kulturních. Pokud jde o důsledky vyhlazovacího běsnění za 2. světové války, neznám žádného filatelistu sbírajícího filatelistický materiál spojený s existencí ghetta Terezín, který by někdy jenom na chvíli zapochyboval o existenci holokaustu.
O zřízení ghetta bylo rozhodnuto 10. 10. 1941. První transport proběhl 24. 11. 1941 a bylo jim přemístěno tzv. aufbaukomanndo, mající za úkol připravit obytné prostory pro transporty, které měly brzo následovat. Datum prvního transportu je považován za termín založení ghetta Terezín. Správa ghetta byla vykonávána německou táborovou komandaturou za přispění protektorátního četnictva a tzv. ghettowache, což byli Židé. Vlastní správa byla zabezpečena židovskou samosprávou. 3. května 1945 byla kontrola nad táborem převedena na Červený kříž a 5. května z ghetta prchli poslední nacisté. Den poté převzala správu nad Terezínem nová židovská samospráva a dne 10. 5. 1945 plnou kontrolu převzala Rudá armáda. Repatriace osvobozených vězňů probíhala do 21. srpna 1945. Za dobu trvání do ghetta bylo zavlečeno 139 654 Židů, z nichž 33 430 zemřelo v Terezíně a 86 934 jich bylo transportováno do vyhlazovacích a pracovních táborů na východě.
Detaily k problematice poštovního provozu, a nejen k němu, najde zájemce v Monografii československých a českých známek a poštovní historie v 11. díle, II. svazku Pošta v ghettu Terezín od autorů: František Beneš a Patricia Tošnerová. Opět jenom ty nejzákladnější údaje k poštovnímu provozu. Poštovní úřad Terezín byl zrušen k 1. červenci 1942 a od té doby byla zavedena doručovací služba poštovním úřadem Bohušovice nad Ohří. Poštovní styk byl vykonáván prostřednictvím Židovské náboženské obce v Praze, která v únoru 1943 byla přeměněna na Židovskou radu starších. Balíkové zásilky mohly být do ghetta z protektorátu doručovány pouze na základě schválení správy ghetta, které bylo udělováno od 10. července 1943 formou tzv. připouštěcí známky (Zulassungsmarke). Tato známka pak musela být vylepena na příslušném balíku zasílaném do ghetta. Filatelisticky je tahle známka poměrně drahá, přiznám se, že hlavně proto ji ve sbírce zatím nemám. Jinak novotisky této známky jsou levné, a tím téměř bezcenné.
Přemýšlel jsem, jaké materiály v tomto textu prezentovat, abych na jedné straně alespoň částečně nastínil stránku filatelistickou potažmo kulturní, a na straně druhé na konkrétním příkladu dokumentoval zrůdnost existence ghetta Terezín. Rozhodl jsem se pro materiály, které dokumentují dva z mnoha milionů smutných lidských příběhů. Začneme korespondečním lístkem zaslaným z Brna z Králova Pole (Königsfeld) do ghetta Terezín, viz obrázek č. 1. Text na lístku v češtině zní:
Drahá maminko,
jsem zdravý a jsem opět doma. Byl jsem 6 měsíců pryč, a v té době jsem Ti nemohl psát. Jinak se mi daří dobře a doufám, že rovněž Tobě. Můžeš mi psát na adresu našeho starého bytu. Pozdravuj všechny známé. Líbá Tě Béďa.
Všechny lístky zaslané do nebo z ghetta Terezín mají velice podobný text, jinak to jaksi ani nešlo, německou cenzurou by jiný text nikdy neprošel. Dodejme, že Hermíně Kastnerové snad osud přál, jelikož na webu www.holocaust.cz mezi oběťmi uvedena není a věřme, že po válce se opět mohla setkat se svým synem. Je mi trochu záhadou, že na rubové straně je uveden datum 4. II. 1943, přitom lístek byl odeslán z pošty Zámrsk 9. II.1944 a datumové razítko příchodu do ghetta je 12. FEB. 1944. Možná omyl pisatele, jenomže pro sběratele tu hrozí i jisté nebezpečí, že koupil bezcenné falzo, v oběhu je totiž hodně úmyslně zfalšovaných poštovních materiálů kvůli obohacení se nesolidních prodejců, přesněji krys. Chtějíce vydělávat za každou cenu, nic jim není svaté. Protože jsem chtěl mít alespoň jakous takous jistotu, že Hermína Kastenrová opravdu peklo Terezíma přežila, požádal jsem pracovnici Institutu Terezínské iniciativy, zda by se nepodívala do databáze osob deportovaných do ghetta. Ochotně tak učinila a zaslala mi tento výpis z databáze. V odpovědi na moji žádost uvedla i tento doplňující text: Jedná se o jedinou osobu tohoto jména, jenž jsem v databázi našla. Paní byla osvobozena v ghettu Terezín, patří tedy mezi přeživší, a tak není její jméno zveřejněno na veřejné části databáze. Paní měla jet transportem z Prahy, nicméně byla registrována v Brně (což by odpovídalo údajům, které píšete). Nicméně byla zařazena do transportu již 9.4.1943. Takže není jisté, že se jedná přímo o tuto paní. Na přesnou identifikaci máme málo údajů.
Můj předběžný závěr je, že s poměrně velikou pravděpodobností lístek není falzo ke škodě filatelistů a že paní, které byl lístek adresován, je opět s velikou pravděpodobností totožná s paní, kterou uvádí výpis z databáze. Záhadou pro mne zůstává i nadále text V.M. 4. II. 1943. Říkám si, že kdyby se jednalo o falzo, darebák falšovatel by tam nic takového nenapsal, tím by falzo působilo nedůvěryhodně a bylo by neprodejné.
Druhý příběh je rovněž spojen s ghettem Terezín a bohužel jeho konec bude s jistotou smutnější než konec příběhu prvního. Při sbírání filatelistického materiálu se může stát, že narazíte na materiál, který sice není filatelitický, ale vás přesto zaujme, jelikož tušíte další možné souvislosti s problematikou, o kterou se zajímáte. Stalo se to i mně. Protože se trochu (opravda jenom trochu, nejsem žádný znalec) zajímám i o malířské umění, neušla mi při jedné aukci položka, která souvisela s tvorbou židovského malíře Adolfa Wiesnera (31. 3. 1871 v Praze – 10. 10. 1942 v ghettu Terezín). Jak můžeme vidět na obrázku vlevo šlo sice o běžnou pohlednici, která bez autogramu nemá větší cenu než 10 Kč, jenomže tahle pohlednice byla podepsaná autorem nádherného obrazu zobrazeného na pohlednici. Již v době dražby jsem věděl, že Adolf Wiesner zahynul v ghettu Terezín, což byl také hlavní důvod, proč jsem pohlednici s jeho autogramem vydražil. Pro úplnost uvádím, že do ghetta byl Adolf Wiesner odeslán transportem z Prahy s označením Aan č. 136 dne 6. července 1942. Doklad o tom, že opravdu zahynull v ghettu lze nalést již na zmíněnných stránkách www.holocaust.cz. Dokonce je tam k vidění i jeho úmrtní list. Pokud jde o jeho ženu Helenu, ta se v únoru 1945 dostala s tzv. švýcarským transportem do ciziny, odkud se vrátila po osvobození do Prahy. Později odjela za rodinou syna Reného do Anglie. Zde se dožila vysokého věku 98 let. Syn Adolfa a Heleny Ing. arch. René Wiesner (1904–1974) byl již za první republiky známý pražský architekt.
Než se dostaneme k obrázku pod tímto odstavcem, uvedeme si několik skutečností k umělecké tvorbě Adolfa Wiesnera. Byl žákem Maxa Pirnera v Praze, Leona Pohleho v Drážďanech a Otto Seitze v Mnichově. V roce 1893 se stal žákem Vojtěcha Hynaise. Poprvé vystavoval v Rudolfině a byl jedním ze zakladatelů Spolku výtvarných umělců Mánes a uměleckého měsíčníku české moderny Volné směry (vycházel od roku 1896). V letech 1900 až 1910 žil převážně v Paříži, kde byl v kontaktu s Alfonsem Muchou a dalšími českými umělci. Tam rovněž potkal i Helenu Brandeisovou, s kterou se později oženil. Helena byla dcerou malíře a mecenáše umění Alexandra Brandeise. Po návratu do Prahy byl Adolf Wiesner považován za jednoho z nejlepších portretistů. Rovněž je autorem figurálních kompozic, melancholických krajinných motivů i grafických dekorativních prací.
Drže v rukách již zmíněnou pohlednici s reprodukcí obrazu Předjaří, umínil jsem si sehnat pohlednici nebo fotografii Adolfa Wiesnera. Ale ne a ne, dlouho se nedařilo. Až konečně se na mne usmálo štěstí, ale popravdě to štěstí nebylo, jenom nezájem sběratelů na německém ebay o fotografii, kterou vidíte na třetím obrázku. Vydražil jsem ji na jediný příhoz. Její sběratelská vzácnost pro mne spočívá v tom, že se jedná o autentickou fotografii (ne pohlednici) pořízenou v jeho ateliéru a je na ni docela dobře vidět i řada obrazů, které malíř namaloval a že fotografie je z druhé strany podepsaná. K podpisu Wiesner je připsáno malíř a Brno. Nemusím snad ani psát, že jelikož žiji v Brně, tak mé sběratelské srdíčko zaplesalo. Nevím, zda malíř fotografii podepsal při návštěvě Brna, protože podle toho, co jsem dohledal, v Brně ateliér neměl, bydlel i tvořil v Praze. Snad se časem dopátrám, jak to doopravdy se vztahem Adolfa Wiesnera k Brnu bylo.
V sběratelství se falšuje snad všechno, ale podpisy málokdy. Nevím čím to je , ale pravda to je. Osobně mám podpis proměnlivý, to znamená, že žádné moje dva podpisy nejsou zcela identické, jsou v nich nepatrné odchylky. Když si porovnáte podpis na pohledici zobrazené výše a podpis ze zadní straně fotografie z malířova ateliéru, je zřejmé, že se jedná o autentické podpisy Adolfa Wiesnera. Opatrnost k sběratelství jaksi už patří. Pokud bych neměl srovnávací materiál hrozí zde nebezpečí záměny, jelikož nositelem stejného jména a rovněž malířem byl i Adolf Wiesner (1878 Vídeň - 1958 Graz). Pokud vím, dost maloval hory.
Příběh Adolfa Wiesner, ale i pravděpodobně přeživší Hermíny Kastnerové a dalších milionů obětí holokaustu ukazuje hloubku obludnosti německé představy konečného řešení židovské otázky. Kromě dětí a jejich maminek byli do ghetta bez milosti odsunuti i staří lidé. Rovněž si musíme uvědomit, že ghetto Terezín bylo pro většinu Židů sem deportovaných jenom předpeklím, opravdovým peklem byly vyhlazovací a pracovní tábory na východě.
Na výše uvedených příkladech snad i laik názorně vidí, že pro solidních a znalých filatelistů filatelie není jenom o sbírání známek a že to není spolek podivínů čumících pod lupou na známky. Mnozí z nás se zajímají o poštovní provoz a vydávání známek v historickém kontextu a dokonce nejednou si hrajeme i na detektivy, kteří se chtějí dopátrat historické pravdy. Obvykle ne kolosálně veliké, ale většinou zajímavé a bohužel někdy nejen smutné, ale i tragické.
V Brně 28. listopadu 2015.