Dušan Polanský
Sousední panelák zatepluje firma pěkně tlustým polystyrénem. V našich časech docela běžná činnost. Víra lidí, že snížením spotřeby energie budou méně platit je sice naivní, ale lidé mají mít hezké představy. V každém případě řemeslníci zateplení dělají poctivě a na první pohled velmi elegantně, radost pohledět na jejich práci i panelák postupně odívaný do nových hezkých barev.
Také já jsem se tento rok odhodlal k odvážnému kroku, udělat pořádek na zahrádce, která mi sice nepatří, ale to je jiný příběh. A také to chtělo mít hezkou představu, aby člověk měl sílu a vytrvalost rvát se s nepořádkem málem nadstandardním. Tím se ale nechválím, spíš konstatuji svoji neschopnost jít na to jinak. Moje konečná představa byla přitom prostá, nebudu se již muset dívat na obrovskou skládku harampádí, zborcený plot a když vstoupím do zahradní chatky nebudu cítit smrad po generacích kun, které si tu přes třicet let spokojeně přebývaly. Měl jsem také doping. Podařilo se mi odstranit příčinu zatuchlého smradu ve sklepě, kde několik desetiletí panovala vlhkost kvůli barbarsky provedenému okapu ze střechy. To vše mě naplňovalo vírou, že se vše nakonec podaří. Na naplnění mé představy padly desítky dnů dovolené, víkendy. Ale nestěžuji si, odměnou je pohyb na čerstvém vzduchu a člověk přijde na jiné myšlenky. No a když si uvědomíte, že jsou tak bohatí lidé, že platí za to, že se potí v posilovnách, kde vzduch není ani zdaleka takový jako v naší zahradní kolonii uprostřed lesů, tak máte další doping, ekonomický.
Největší rébus představovala zahradní chatka. Její zastřešení bylo ukázkou zahradní antiarchitektury, celá zahradkářská kolonie je totiž v lese a díry jako blázen pod vlnitým eternitem přímo kuny lákaly, takže se nelze divit, že se pod střechou nad podhledy v poklidu střídaly celé generace kun. Když jsem podhledy s respirátorem nasazeným na ústech a nosu strhl, čekalo na mě šest velikých pytlů exkrementů a hnízd po kunách. Zbaviv se těchto nechutností, vyvstal přede mnou malý technický problém, díry pod vlnitým eternitem nějak šikovně a hlavně levně ucpat, abych kuně překazil přístup do chatky. Vzpomněl jsem si na zateplování sousedního paneláku. V obrovských igelitových pytlech u chodníku ležely hromady malých, již nevyužitelných, odřezků z velikých polystyrenových tabulí. Poprosil jsem řemeslníky, zda si můžu větší odřezky z pytlů vybrat a vzít. S povděkem má prosba byla vylyšena, neboť odvoz odřezků na skládku představoval pro ně problém. Že čím si jich vezmu více, tím budou radši. Zklamal jsem je, neboť zahradní chatka má rozměr pouhých 4 krát 4 metry, a tolik odřezků, kolik jich vyprodukuji při zateplení středně velikého paneláku jednoduše neupotřebím. Řemeslníci jsou příjemní a milí lidé, pamatovali si mě, a několikrát jsme se navzájem pozdravili při mé cestě z práce.
Onehdá večer, byla již listopadová brzká tma, jsem šel vysypat odpadkový koš. Všimnul jsem si, že řemeslníci na hromadě polystyrému nechali nerezové hladítko s umělohmotnou rukojetí, určitě jej zapomněli uklidit. Takové hladítko stojí osmdesát až sto korun. Říkám si, že je nějak moc na očích, že bych jej měl vzít a dát za hromadu polystyrénu, tam ho nikdo z kolemjdoucích neuvidí, a řemeslníci jej tam ráno jistě najdou. Ale neudělal jsem to, ani nevím pořádně proč, tak nějak ledabyle jsem si řekl, že přece nikdo nebude krást někomů nástroj, jenž ho živí. Darebáci přeci tunelují firmy, dělají kouzla s akciemi, kradou drahé obrazy, peníze z bankovních poboček, pošt, ale proč by měl někdo slušný ukrást řemeslníkovi hladítko za sto korun, které mu slouží k zajištění skromné a poctivé obživy. Celý večer jsem na hladítko myslel, dokonce i když jsem usínal, stále jsem se v duchu pohodlně ujišťoval, že přece na sídlišti bydlí většinou obyčejní lidé, také se často živí manuální prací, ví k čemu hladítko je, komu patří, jistě jej neukradou. Ráno, byla ještě tma, při chůzi do práce jsem okamžitě směřoval k hromadě polystyrénu. Hladítko bylo pryč. Dodnes mám nehezký pocit z mé laxnosti a pohodlnosti. A také jsem si připsal do své knihy víry v lidi malý kousek zklamání. Kolem řemeslníků raději již nechodím, stydím se.
V Brně 19. listopadu 2011.