Dušan Polanský
Letos od půli července vytrvale panují silná, suchá, vyčerpávající horka, jež zmáhají snad každého; marná sláva, na taková horka nejsme u nás zvyklí. Když se dívám na maminky tlačící kočárek se svou utrmácenou ratolestí a přitom ještě hlídající další dítě či děti, říkám si, že my muži to máme na tom našem světě přece jenom jednodušší. Maminky a děti na těch dětských hřištích, kde je alespoň kousek stínu horko jakž takž vydrží, ale v prostředcích hromadné dopravy, kde teplota sedí někdy až na pětačtyřiceti stupních a vzduch je nehybný jako éter podle představ fyziků před sto dvaceti lety, jsou malé děti málem uvařená jako vajíčka na měkko. Zpocená, přehřátá, většinou bez úsměvu smutně koukají do neurčita, ty co ještě mají nějakou energii si popláčou a zafňukají. Maminky, samy od horka vyčerpané, se je snaží uklidnit a vytrvale jim nabízejí nápoje, které jsou teplé a neosvěžují, takže plní jediný cíl, brání dehydrataci dětského tělíčka. Šťastné to rodiny, které mají u rodinného domku nebo na chatě kousek placu, kde mohou dětem alespoň do nafukovacího bazénu nalít několik věder studené vody.
V téhle přehřáté letní prázdninové době a při pohledu na maminky s malými dětmi si občas vzpomenu na období po revoluci v roce 1989. Rodina a děti byly jenom okrajovým tématem pravicových politiků. Hlavně se nadávalo na uplynulých čtyřicet let a mnozí lidé – hlavně ti s vysokými ambicemi a euforistickými představami o nové společnosti a jejích velikých možnostech –, měli pocit, že teď začíná zcela nová doba, kde jedinou prioritou je osobní úspěch. A pokud jde o děti a rodinu, tak ať děti mají jenom ti, co na to mají: jednak peníze a jednak čas; děti jsou určitá podoba luxusu. Konce některých takto uvažujících lidí v zmíněné době jsou někdy smutné. Muži jsou na tom ale o poznání lépe. Ženy jsou od přírody limitovány relativně nízkým věkem, do kdy mohou odnosit vlastní dítě, kdežto většina mužů si může pořídit potomka i v pokročilém věku, tedy pokud je k mání mladá zájemkyně o naplnění svého klínu spermatem od takového muže. Ale jak trh se sexuálním zbožím ukazuje, zájemkyň je v případě dobře hmotně zajištěných mužů více než požehnaně. Ale o tomhle se zmiňují jenom proto, abych naznačil, že dnešní střípek je o tom nejdůležitějším v životě, o dětech. A je jedno, zda je máme či nemáme, jelikož každý z nás je dítě svých rodičů.
Kráčeje po Kounicově ulici podél vysokoškolských internátů jsem potkal napůl známého - může mít lehce přes pětatřicet - ze stejné branže, jako je moje. Normálně bychom se jenom pozdravili klasickým „brýden“, ale on potřeboval nějakou drobnou informaci ohledně námi provozovaného programového vybavení, tak jsme zalezli do stínu stromu a chvíli si unaveně povídali, v tom horku to jinak ani nešlo. To, co jsem mu doporučil udělat, že ale teď nestihne, že až koncem září, jelikož teď se rozvádí. K tomu prohodil zasmušile několik vět. Neptejte se proč, jednoduše je prohodil. Pochopil jsem, že žadatelem o rozvod je on, tipnul jsem si, že jako obvykle zatím vším je mladá žena, ale pravý důvod rozvodu opravdu neznám. S manželkou mají dvě malé děti, pokud jsme to nespletl, tak první půjde letos do školy, druhé má o dva roky méně. „A vůbec proč se rozvádíte, doufám že to není nějaká hloupost?“ Zůstal zaražen, takhle indiskrétně a hloupě položenou otázku ode mne určitě nečekal. Čekal jsem, že mi v lepším případě řekne: „A co vás do toho! Vždyť se ani pořádně neznáme! Hleďte si svého, vy chlípný moralisto!“ Ale on mlčel, čímž mi dal asi najevo, že se nehodlá vůbec o důvodu rozvodu bavit. Jenomže já byl ten den dost otráven, což není zase až tak neobvyklé, jelikož jsem otráven dost často, a jaksi jsem měl navíc pocit, že nejen v tomhle zatraceném horku, ale i na podzim, v zimě, na jaře, na základní škole, na střední, možná i na vysoké, není vůbec zlé, když děti mají rodiče. „No jo, pro důvody rozvodu by se dal vyrobit univerzální číselník, možná by ani neměl moc záznamů,“ lenivě jsem plácl to, co ví i každý ňouma. Nepatrným přikývnutím souhlasil, a tak jsem trapně pokračoval v již řečeném: „Absence sexuální přítažlivosti, vzájemný nesoulad při řešení rodinných problémů, soustavná nevěra, výrazné rozdíly na výchovu dětí, seznámení se s atraktivnější partnerkou nebo partnerem, otrávenost ze stereotypu rodinného života, neustále hádky kvůli každé maličkosti, neochota obětovat zbytek života péči o zdravotně nebo mentálně postiženého rodinného příslušníka a tak dále.“ Chvíli mlčel, měl jsem pocit, že přemýšlí. „Ještě by se něco našlo,“ dodal sklesle. „Jistě, to byly jenom příklady, ale zase by toho na doplnění až tak moc již nebylo. Důvody se stereotypně opakují, to si jenom každý namlouvá, že jeho případ je jedinečný, neopakovatelný. Podobně je tomu u nemocí. Neuvedl jsem např. důvody náboženské a majetkové.“ „Jak vás poslouchám, vy jste zásadně proti rozvodům?“ opáčil mě dost znechuceně. „Ani ne, i když by to bylo hezké, kdyby byl svět bez rozvodů, jenomže to je ideál. Spíš se mi nelíbí rozvody tam, kde jsou ještě malé děti, ty trpí totiž nejvíce.“ Tušil jsem, že se začne bránit, stalo se. „Uznejte, že je nesmysl žít s někým, s nímž si vůbec nerozumíte. Děti to poznají a trpí ještě více než v případě rozvodu. Nemluvě o hádkách…“ Byla to fráze a fráze nemám rád, a tak jsem zase pro změnu chvíli frázovitě mluvil já.
„Znáte to, když se chceme zbavit partnera, tak věci dramatizujeme, vyhrocujeme. Žádná rodina není bezchybně fungující stroj, ani továrna na zaručené štěstí. Když si přečtete z bible příběhy kolem rodin, brzy zjistíte, že všude byly nějaké průšvihy, ale přesto žádná z těch rodin se nerozpadla. Rodina je tu především proto, aby vychovávala a chránila děti, a dětem musí dokázat poskytnout vše nezbytné pro jejich růst: jídlo, nocleh, vzdělání a v neposlední řadě lásku a ochranu před zlem. A zla je kolem nás stále požehnaně. Jako by Bůh tím, že zlo nechává si spokojeně páchat alotria, chtěl, aby si rodiče zlo hrozící dětem uvědomovali každý okamžik a to je donutilo děti milovat ještě více, než kdyby zde nebezpečí ze strany zla nebylo, respektive bylo by jenom zcela náhodile, občas.“
Chvíli jsme mlčeli. Jsou situace, kdy je dobře, že se mlčí a nemluví. Říká se, že lidé se odnaučili spolu otevřeně mluvit, ale podle mě někdy i otevřeně mlčet. Příliš mluvení, často i toho otevřeného, věci jenom zbytečně komplikuje. Někdy mají slova uvítat první pomoc ve formě mlčení, a tím dát šanci času problémy alespoň částečně vyřešit. Leč on trapnost našeho mlčení nevydržel a promluvil. „Vy si tedy myslíte, že kvůli dětem se nemáme rozvádět, i když nám to spolu s manželkou vůbec neklape.“ „Vůbec, vůbec, co to je, to vaše vůbec!“ byl jsem trochu teatrálně, tedy schválně, halasný, „nestaráte se snad o děti; nebavíte se o tom, co dětem koupit, kam půjdete s nimi na procházku, dovolenou; nemáte radost, když se pořádně nají, vyspí; nehrajete si s nimi, chodí snad špinavé; opravdu se jenom hádáte, ani neslavíte vaše a narozky dětí, ani občas se nemilujete…?“ Mlčel. Já také. Můj důvod mlčení byl ale jiný než jeho, on přemýšlel, já již neměl co podstatného říct. Možná, že kdybychom seděli v chládku u piva, ještě bych zamudroval o tom, že sexuální vztahy jsou vždy pěkně složité, jelikož člověk není jenom pouhá biologická bytost, myslící pouze na sex, třebaže někdy to tak vypadá a dokonce si to v koutku duše i přejeme. Holt, máme i hromadu jiných povinností, které kdybychom neplnili, naše rody vyhynou: pracovní, morální, smluvní, náboženské, povinnosti k dětem, k rodičům, ke svému okolí a tak dále. Povinnosti dané nám naši kulturou jsou taková ochrana od Pána Našeho před ušoustáním se k smrti. Budiž za to jeho jméno pochváleno. Amen.
Loučíce se šla kolem nás maminka s kočárkem, v němž plakal malý hošík žízní. Věděli jsme to proto, že maminka pořádně nadávala dcerce, mohla mít tak šest let a otráveně cupitala podél kočárku, že stihla vypít malému bráškovi všechen čaj, zatím co ona si kamsi odběhla. Ach ty egoistické děti, po kom to jenom mají, že vše chtějí urvat jenom pro sebe?
V Brně 7. srpna 2013.