Husky
Autor je pán Neznámý. Můj text je označen zkratkou DP.
Prolog (DP)
Nepatřím k milovníkům psů, ale na druhé straně je toleruji, tak nějak jak by to mělo fungovat i v politice. Toho si všiml i chlápek středního věku, který seděl vedle mého stolku ve vinotéce a kterého jsem v životě tam neviděl. Do téhle vinotéky psi běžně smí, a také jich tam právě bylo několik. Chlápek si všiml, že z opatrnosti je pečlivě pozoruji. Povídá mi žertovně: „Vždyť jsou všichni hodní.“ Já opáčil: „Dokud nekousnou.“ A pak jsem ještě dodal: „I když psy moc nemusím, přesto vím, že husky není vlčák.“ Chlápek se zarazil, takovou prudkou odbočku nečekal, pochopitelně hned se mě zeptal, co tím myslím. Tak jsem mu to vysvětlil.
Něco o překladu z angličtiny do češtiny pokud jde o psy (DP)
Každý milovník psů by si měl přečíst psí klasiku od Jacka Londona: Volání divočiny (The Call of the Wild). Osobně mám v knihovně české vydání [1], odkaz viz níže, s překladem A. J. Šťastného. Překlad je výborný, tedy až na docela závažnou psí maličkost. Vše vysvětlím na původním anglickém dost drsném fragmentu Londonova textu [2]:
It was the wolf manner of fighting, to strike and leap away; but there was more to it than this. Thirty or forty huskies ran to the spot and surrounded the combatants in an intent and silent circle. Buck did not comprehend that silent intentness, nor the eager way with which they were licking their chops. Curly rushed her antagonist, who struck again and leaped aside. He met her next rush with his chest, in a peculiar fashion that tumbled her off her feet. She never regained them. This was what the onlooking huskies had waited for. They closed in upon her, snarling and yelping, and she was buried, screaming with agony, beneath the bristling mass of bodies.
Překladatel první výskyt slova huskies nahradil textem „severských vlčáků“ a druhý výskyt prostým „psi“. To by mu asi žádný husky neodpustil. Myslím, že překladatele zmátl začátek první věty odstavce: „It was the wolf manner of fighting ...“, tedy: „Byl to vlčí způsob boje ...". Něco podobného se opakuje např. na 22. straně českého překladu, kde je text "... další tři severští vlčáci ..., přitom London "... Three more huskies ...".
Chlápek mi za vysvětlení poděkoval a zeptal se mě, zda bych chtěl slyšet opravdový, skutečný napínavý příběh o jednom huskym, ale že je dlouhý na vyprávění, ale že jej má na flešce. Není problém, povídám, tady hned vedle je tiskárna, pokud flešku máte u sebe, dám to vytisknout. Vytáhl flešku, řekl mi název souboru a já se za necelých deset minut vrátil s třemi vytištěnými čtvrtkami. Příběh jsem si hned přečetl a povídám: „Je to nádherný a napínavý příběh, stojí za to, dát to na svůj web, sociální síť nebo nějak jinak.“ Neurčitě zavrtěl hlavou, cítil jsem, že o to moc nestojí. „Škoda,“ povídám, „milovníci psů by si jej jistě rádi přečetli.“ Chvíli přemýšlel, a pak se mě zeptal, zda mám osobní web. Povídám že jo. „Tak to tam klidně dejte! Máte můj souhlas.“ „A koho mám uvést jako autora?“ Zamyslel se, a pak dodal „Autorem je vlastně husky, o němž tento příběh je, ale to by vypadalo divně, kdyby se jako autor uvedl pes, jednoduše napište, že autor je neznámý.“
Ovšem musím se přiznat, že k publikování jsem se okamžitě neměl, text se mi nechtěl přepisovat. Až nedávno, když jsem si opět četl Volání divočiny, už po čtvrté, jsem si řekl, že to je ostuda, že k publikování se nabízím a pak nic. Jenom dodám, že opravdu jméno autora příběhu neznám. A tady je onen napínavý příběh. Vše začalo před více než 120 lety.
Nome
V dětství jsem četl různé dobrodružné knížky, a v jedné z nich byl i tenhle opravdový příběh. V roce 1899 bylo v osamělé osadě Nome na západním pobřeží Aljašky nalezeno zlato a vypukla zlatá horečka. Během několika let se z Nome stalo nejlidnatější město Aljašky, do kterého se z celého světa sjížděli dobrodruzi toužící po rychlém zbohatnutí. Do Nome ale nebylo snadné se dostat – nejbližší silnice a železnice byla až osadě Nenana, vzdálené přes tisíc kilometrů. Po zamrzlém moři plném ledových ker do Nome nešlo doplout a letectví v té době bylo teprve v začátcích. Do Nome se dalo dostat jedině z Nenany, a to buď pěšky anebo na saních tažených psím spřežením. Jedním z dobrodruhů, kteří do Nome přišli hledat zlato byl i norský emigrant Leonhard Seppala. Začal v Nome chovat saňové psy a zajišťovat dopravu psími spřeženími mezi Nome a Nenanou.
Togo
Na podzim roku 1913 se Seppalově fence sibiřského huskyho Dolly narodila štěňata. Jedno z nich bylo malé, neduživé a vypadalo, že snad ani nepřežije. Seppala ho chtěl hned utratit, ale jeho manželce Constance se štěně zalíbilo. Malý pejsek přežil a dostal jméno Togo. Seppalovi jej několikrát prodali, ale Togo novým majitelům vždycky utekl a vrátil se zpět domů. Togo byl neposlušný, divoký, nespoutaný, ale také neuvěřitelně věrný, vytrvalý, odolný a nezlomný.
Epidemie
V roce 1925 vypukla v Nome obrovská epidemie záškrtu. Děti se dusily a umíraly a nemoc se šířila z města také mezi původní obyvatele Aljašky, kteří proti ní neměli vůbec žádnou imunitu. Lékař v Nome zoufale žádal telegrafem americkou vládu o pomoc. Veškeré zásoby léku proti záškrtu (antitoxinu) z amerických nemocnic byly shromážděny a připraveny na odeslání do Nome. Neexistoval ale žádný jednoduchý způsob, jak tam lék dopravit. Antitoxinové sérum bylo nakonec přepraveno letecky do Anchorage a pak vlakem do Nenany. Odtud mělo zbývajících tisíc kilometrů cestovat psím spřežením do Nome.
Bouře
Zatímco další děti umíraly a lék byl na cestě vlakem do Nenany, v oblasti západní Aljašky, kde se nachází Nome, nastala největší sněhová bouře, jakou kdy místní obyvatelé zažili. Jediným, kdo byl ochoten se do této bouře vydat se svým psím spřežením a jet do Nenany pro lék, byl Leonhard Seppala. A k této nebezpečné akci si vybral jako vůdce spřežení svého nejlepšího psa. A hádejte, kdo jím byl? No přece Togo, to neduživé štěně, které mělo být utraceno a z něhož nakonec díky jedinečné povaze vyrostl nejlepší vůdčí saňový pes, jakého kdy Aljaška poznala. V době epidemie už mu bylo 12 let, měl už dávno jít do psího důchodu a Seppalovi bylo jasné, že tuto cestu asi nepřežije. Ale ve vichru, padesátistupňovém mrazu, hustém sněžení a nulové viditelnosti byl Togo nenahraditelný. Žádný jiný Seppalův pes neměl takový smysl pro orientaci a vytrvalost.
Záchrana
Lék úspěšně docestoval vlakem do Nenany. Majitelé psích spřežení v Nenaně vytvořili štafetu a postupně vezli lék na západ směrem k Nome. Mezitím jim v zuřící bouři jelo z Nome naproti Seppalovo spřežení v čele s Togem. Aby Seppala urychlil a zkrátil cestu o víc jak 100 km, rozhodl se nejet po pobřeží, ale přejet napříč přes mořský záliv Norton Sound. Ten býval v této roční době obvykle zamrzlý, ale silná bouře a vlny led rozlámaly na neustále se pohybující kry, mezi kterými se otevíraly a opět zavíraly široké trhliny hluboké vody. Togo však vedl spřežení neomylně a vyhnul se všem trhlinám v ledu. Další den již opět na pevné zemi konečně potkali spřežení jedoucí v protisměru z Nenany. Přeložili vzácný náklad, otočili se a ihned se vydali na cestu zpět do Nome, opět zkratkou přes záliv. Ledové kry byly vichrem rozlámané ještě více a jen díky neuvěřitelnému instinktu Toga se celé spřežení i s lékem neutopilo ve vlnách oceánu. Sotva se dostali bezpečně na pevninu, prudký vichr ledové kry odnesl na volný oceán a v zálivu, který před chvílí přejeli po ledu, byla jen vlnící se černá hladina. Spřežení pokračovalo přes horské průsmyky dále směrem do Nome. Psi padali vyčerpáním, Seppala usínal na saních za jízdy, až konečně 50 mil před Nome potkali jiné spřežení, které řídil musher Gunnar Kaasen s vedoucím psem Foxem a které jim z Nome vyrazilo naproti. Vyčerpaný Seppala s naprosto uštvanými psy a umírajícím Togem zůstal v loveckém srubu, aby se ohřáli a nabrali síly ke zbytku cesty do Nome. Mezitím Gunnar Kaasen slavně dorazil s nákladem léků do města. Děti byly zachráněny a místní novinář ihned telegrafoval do New Yorku, že lék je v Nome a že jej úspěšně dopravilo psí spřežení Gunnara Kaasena. A protože se mu nelíbilo jméno vedoucího psa Foxe, napsal do telegramu jméno druhého psa ve spřežení Balta. O hrdinech Seppalovi a Togovi se nezmínil ani jedním slovem. Děti byly zachráněny a obyvatelé New Yorku vybudovali v Central Parku psu Baltovi sochu.
Štěnata
Místní obyvatelé Aljašky ale moc dobře věděli, kdo je zachránil. Nebyl to musher Kaasen a pes Balto, ale musher Seppala a pes Togo, který v loveckém srubu nakonec smrti uniknul, opět nabral síly a vrátil se domů do Nome. Každý majitel psího spřežení na Aljašce si přál mít štěně od Toga. A tak Togo strávil zbytek života jako chovný pes. Nakonec se dožil věku 16 let a umřel v zimě roku 1929. Leonhard Seppala se po skončení zlaté horečky přestěhoval do Seattlu, kde zemřel v roce 1967.
Časopis TIME
V roce 2011 pořádal světoznámý časopis TIME anketu, ve které se řešilo, které zvíře v historii lidstva vykonalo největší hrdinský skutek. A jednoznačným vítězem této ankety se stal Togo. Konečně se dočkal uznání veřejnosti a také mu byla v New Yorku vztyčena socha.
Závod Iditarod
Na památku událostí z roku 1925 se každoročně v březnu koná na Aljašce závod psích spřežení – slavný Iditarod, celým názvem Iditarod Trail Sled Dog Race. Trasa je dlouhá 1800 km a účastí se jí desítky psích spřežení z celého světa.
Film Togo
V roce 2019 vznikl krásný a napínavý film Togo (USA, Režie: Ericson Core, Scénář: Tom Flynn). Tenhle film si doma pouštíme na Vánoce, abychom se naladili na mrazivou vánoční a zimní atmosféru. Každému milovníkovi psů jej vřele doporučuji ke shlédnutí.
Laki
Naše dcera si odmalička přála psa. A ne jakéhokoliv psa, ale sibiřského huskyho. Poprvé viděla huskyho na dovolené v Julských Alpách ve Slovinsku a do tohoto plemene se zamilovala. My jsme psa nechtěli, protože je to závazek na spoustu let, vyžaduje každodenní péči a vůbec jsme si to neuměli představit. Po dlouhých 8 letech se ale dceři podařilo nás ukecat, takže jsme souhlasili, že si štěně huskyho pořídíme. Po dlouhém hledání jsme našli jednu chovatelskou stanici na Vysočině, ve které měli štěňata na prodej. Naše kamarádka, která chová psy, nám říkala: až si budete vybírat štěně, tak si vyberte to, které je klidné, leží někde v koutku a je hodné. Majitelka chovatelské stanice sibiřských huskyů nám nejdřív poslala fotky štěňat a my jsme se okamžitě do jedné šedobílé štěněcí holky zamilovali. Když jsme se na ni poprvé přijeli podívat, tak všechna štěňátka ležela v ohrádce a hrála si s hračkami. Jen ta naše fenečka běhala jako šílená, skákala po ostatních štěňátkách, kousala je a brala jim jejich hračky. Ani to nás ale neodradilo, štěňátko jsme si nakonec koupili a kvůli své nekonečné energii dostalo jméno Laki podle jedné z největších světových sopek, která se nachází na Islandu.
Husky je víc než pes
Husky je životní styl. Laki s námi žije už víc jak dva roky a dopadlo to jako vždycky. Dcera nás ukecala k pořízení psa, ale nakonec se o něj starám já. A tak jsem nakonec spojil příjemné s užitečným a s Laki jsme začali běhat. Letos jsme uběhli 9 maratonů a moc nás to baví, jsme prostě tým a rozumíme si. A taky jsme zjistili, že i se psem jde jezdit na dovolenou. Laki s námi jezdí na lyže do Alp, absolvovala velkou cestu do Norska, vylezla na Dachstein, prostě pořád jsme s ní někde v přírodě. A taky začala plnit mezinárodní pracovní certifikát, aby z ní byl oficiální pracovní husky.
Překvapení
Bylo to na Štědrý den. Do e-mailu mi konečně přišly přístupové údaje do americké plemenné knihy sibiřských husky. A tak jsem se tam přihlásil a jen tak pro zajímavost jsem se chtěl dozvědět, jak moc daleko do minulosti jsou vedené záznamy týkající se předků naší Lakinky. Myslel jsem si, že to bude tak 10 až 20 let. U každého evidovaného čistokrevného huskyho tam najdeme údaje o narození, popis vzhledu, jméno majitele, z jaké pochází chovatelské stanice, mnohdy jsou tam i fotografie a různé úspěchy v soutěžích a na výstavách. A tak jsem postupně rozklikával údaje o Lakinčiných rodičích, prarodičích, díval jsem se jak vypadali, kde bydleli a šel jsem dál a dál do historie. Zatímco Lakinčina máma Chilly je z Evropy, její táta Idaho má předky v Americe. Postupně jsem se dostal až k údajům z roku 1941 a tam mne zaujal dávný předek naší Lakinky - pes Baldy of Alyeska ze Seattlu, u nějž byl jako majitel uveden jakýsi pan Leonhard Seppala. Chvíli mi trvalo, než mi to došlo: ano, je to ten hrdina z Nome, zachránce dětí během epidemie záškrtu v roce 1925. Přestěhoval se do Seattlu, kde také v roce 1967 zemřel. Srdce se mi rozbušilo. Už dlouho jsem nedělal nic tak napínavého. Rozklikával jsem další a další psy v této linii stále dál a dál do historie. Tady už psi měli uvedena jen jména a data narození, přičemž fotky a další údaje chyběly. Myslel jsem, že dál do historie už plemenná kniha nevede. Ale pak se to stalo. Rozkliknul jsem poslední stránku a vyskočila na mne spousta starodávných zažloutlých černobílých fotek psích spřežení a amerických novinových článků. A úplně nahoře nápis Togo, *17.10.1913, Hero leader from Nome serum run, 1925, owner Leonhard Seppala. Nevěřícně jsem na to zíral. Panebože, to není možný!!! Já mám doma přímého potomka legendy všech legend, nejlepšího huskyho z celé Aljašky a největšího zvířecího hrdiny! Vtom mi vše došlo a kruh se uzavřel.
Epilog
Laki, už nikdy Ti nebudu vyčítat, že zlobíš, že jsi neposedná, že neposloucháš. Ty se prostě jen chováš naprosto stejně jako Togo. Je to sice 22 psích generací, ale je to stále v Tobě ...
Použitá a doporučená literatura: [1] London, J.: Volání divočiny a povídky z Aljašky; Mladá fronta, Smena, Naše vojsko, Svět sovětů, Praha, 1968. [2] London, J.: The Call of the Wild volání divočiny, Original, Praha 2006.
Publikováno 19. února 2026.