Dušan Polanský
Náhodné setkání s někým, koho jsme potkali kdysi dávno, má své kouzlo. Co si z minulosti se setkání pamatujeme, je dáno hlavně tím, jak byla druhá strana pro nás v době setkání zajímavá, je přitom jedno, zda kladně či negativně. Takové náhodné setkání s jednou sympatickou dámou jsem absolvoval letos koncem července. Stalo se tak po 25 letech. Jak si roky tak přesně pamatuji? Jednoduše tehdy psal se rok 1990, bylo léto a po revoluci v roce 1989 vypadalo pro většinu občanů vše nově, neotřele, svobodně a perspektivně, pro jiné pesimisticky a pro ty zbývající nerozhodně, dobře věděli, že předrevoluční poměry byly neudržitelné, ale tušili, že v krátke době přijde vystřízlivění z revoluční euforie. Do poslední skupiny jsem tehdy patřil i já.
Jak k novému náhodnému setkání došlo? Nedávno jsem si dělal trochu pořádek v regálu knih v minisklepe patřícímu k našemu bytu v paneláku. Ten sklepík má možná 1,5 m2, je celý zaprataný, takže ani štíhlý člověk se tam neotočí. Když už v bytě nemám knihy kam dávat, tak skončí v zmíněném regálu. Když už nestačí ani regál, méně zajímavé knihy dám do papírové krabice, kterou pak položím volně ke kontajnerům na odpad – zatím tam žádná krabice nikdy dlouho nevydržela –, nebo se občas některé knihy pokusím i prodat přes inzerát. Při jedné takové revizi sklepního regálu jsem objevil, že mám dva výtisky stejné knihy, ne často, ale občas se mi takový duplicitní kauf povede. Šlo o Základy české skladby od Fr. Kopečného z roku 1962. Knihu se chystám přečíst už asi dvacet let, říkám si, že coby Slovák bych se jistě i něčemu přiučil. Jenomže dobře vím, že si ji již nikdy nepřečtu, chybí totiž zájem. Takže jsem ji nabídl přes inzerát za formálních 50 Kč. Ozvala se mi dáma z Brna. Shodli jsme se, že vhodnější bude osobní předání. Knihu zabalit, zanést na poštu, zaplatit poštovné, které automaticky zvyšuje cenu pro kupujícího na stovku, kupující knihu musí pak na poště vyzvednout... Prostě holý nesmysl, nekonečná ztráta času, drahých 50 Kč. Domluvili jsme se na 16,00, tedy půl hodiny po konci mé pracovní doby, u antikvariátu na Kounicově.
Přišel jsem na místo setkání právě včas. Ona tam již čekala. Okamžitě jsem ji poznal, dokonce jsem měl pocit, že i brýle měla stejné jako v roce 1990, což by bylo asi divné. Pozdravili jsme se, nahodili standardní úsměvy. Já jí knihu, ona mně 50 Kč. Už jsme se chtěli rozloučit, když mi to nedalo, abych se nepřipomenul. Holt, je to sympaťačka a já jsem jenom obyčejný chlap. „My se ale již známe, první léto po revoluci v devětaosmdesátém, přehrada, Rakovec, hlídač vašich věci, když jste si šla zaplavat.“ Zrozpačitěla, možná si teď myslela, že ji chci sbalit. Také jí ale asi hned došlo, že k takové knize se tak naivní balič moc nehodí. „Možné to je, je pravda, že to léto jsem často chodila na přehradu. Plavu velice ráda. Pokaždé když jdu do vody někde v přírodě, poprosím někoho, aby mi pohlídal věci. Když jsem studovala, ukradli mi na přehradě kabelu i s doklady.“ Ale nedalo mi to, chtěl jsem ji přesvědčit, že si nevymýšlím, i proto jsem sáhnul do vzpomínek hlouběji. „Přítel z USA, který vám měl pomoci získat stipendium na univerzitě tam u nich, měla jste čerstvě po škole, jste filoložka, již tehdy jste skvěle zvládala angličtinu, což jsem vám docela záviděl.“ Zrozpačitěla a zesmutněla, také jsem si všimnul, že nemá snubní prstýnek. „Ano měla jsem takové představy, nakonec to dopadlo dost jinak...“ Bylo vidět, že nemá chuť o téhle životní prohře mluvit. Ale rozpačitost se jí z obličeje vytratila rychleji, než trvá facka přítelkyni, které chce přítel dokázat, že mu patří, jako rohlík koupený v krámě. Z jejího obličeje bylo poznat, že úporně loví v minulosti a snaží se mě konečně někam zařadit. „Abyste si to nevykládal špatně, že si nemohu vzpomenout. Dost učím, překládám, hodně cestuji, proto znám spostu lidí …“ S USA jí to nevyšlo, asi nemá ani vlastní rodinu, ale přítele určitě má, je zajímavá, na takovou ženu se vždy nějaký intelektuál ochotně přilepí. Nedovedl jsem si ji představit s řemeslníkem, dokonce ani se středoškolákem. Typická intelektuálka. „Ne, ne, nic si nevykládám špatně, rozumím, je mi jasné, že čtvrstoletí je dlouhá doba. Já moc lidí neznám, jsem spíš samotář, takže mám v hlavě dost místa na vzpomínky. A když jde o ženu, která mi je sympatická, tak jako muž si pamatuji i sebemenší detaily. To určitě podobně funguje i u žen v obráceném garde.“ Poprvé se neformálně usmála a dokonce jsem měl pocit, že očima skrytými za lehce tmavými skly brýlí nepatrně přikývla.
„A o čem jsme se bavili ještě?“ nedalo jí to. „O čem? O čem? Kupříkladu o politice. Vy jste byla veliká optimistka, já velice umírněný optimista.“ Bylo mi jasné, že v té době se lidé o politice bavili hodně, takže moje informace měla pro ni cenu padesátníku staženého ČNB z oběhu. Ale člověk má mít vždy po ruce nějaký trumf a já ho měl. „No a bavili jsme se o věku nás obou, vy jste mi hádala o deset let více, byl z toho malý trapas, já vám to ale vrátil.“ Trochu se za nepřesný odhad mého věku z minula zastyděla sklopením hlavy, ale místo toho, aby se zeptala jak, jsem jí to vrátil, se začala lehce usmívat, jako by si začínala na náš rozhovor vzpomínat. „ Řekl jsem vám, že rovněž vypadáte na více, ale také jsme řekl, že rokmi budeme na tom oba lépe.“ najednou se zcela rozzářila, bylo vidět, že se definitivně chytla. „Už si vzpomínám! Tak to jste vy?!" Pronesla málem slavnostně. "Říkal jste mi, že vypadám tak na třicet, ale že když mi bude třicet, že budu vypadat stále stejně, když mi bude čtyřicet, stále stejně, když mi bude padesát, tak zase stále stejně, a když budu v důchodu, tak na pětačtyřicet. To si pamatuji!“ Marná sláva, ženy si řeči kolem věku dobře pamatují. Určitě si ale nepamatuje, že jsem jí tehdy říkal, že někteří lidé se ze svobody zblázní, že budou přesvědčeni, že mohou vše, že peníze jsou vše a že jakákoliv cesta k jejich získání je dobrá, že mnohé ženy si budou myslet, že důležitější než rodina a děti je kariéra, cestování po světě a podobné nesmysly. „Vidíte, že jsem měl pravdu! Když jste tehdy skončila školu, tak teď … počkejte … teď budete mít nebo máte padesát. A vypadáte stejně jako v devadesátem, proto jsme vás také hned poznal, třebaže jsem vás od té doby nepotkal.“ Trochu se zarděla, ale bylo vidět, že ji moje slova docela potěšily. Popravdě jsem ani lhát nemusel, opravdu vypadá mladě. „Padesát mi bylo před měsícem …“ dodala málem omluvně, jako kdyby se za svůj věk styděla.
„A jak to bylo s mým věkem?“ zeptal jsem se s jemně zdviženou pravou rukou a vzpřímeným ukazováčkem, jako když učitel dá žákovi za pravdu, ale chce od něho slyšet malé dovysvětlení. „Myslím, že jste říkal, že za ten vyšší odhad vašeho věku se nemusím stydět, že lidé vám běžně hádají padesát – v té době mi v srpnu bylo 38 let –, že když vám bude padesát, budu se vás ptát, jak se daří v důchodu, a že když už v důchodu budete, budou vás přesvědčovat, že na důchod nevypadáte.“ „Málem přesně,“ pochválil jsem její filologickou paměť. „A víte, že to tak funguje! Nedávno jsme potkal bývalého studenta a divil se, že jsem již v důchodvém věku.“ Oba jsme se spokojeně usmívali. Jak by ne, potkali se dva lidé málem zcela inverzní pokud jde o stárnutí a jak je známo, inverzity se přitahují.
Ještě jsem jí chtěl připomenout, že jsme si tehdy povídali o ženské módě toho léta, chodit u vody nahoru bez. V té době to byl jakýsi okázalý projev pocitu svobody, ne že by to předtím bylo zakázáno, ale se to jaksi neslušelo. A tehdy jsem tvrdil, že během dvou, tří let se vše vrátí do normálu, čiže nahoru s, jako tomu bylo ještě minulého socialistického léta. Docela mi oponovala, že tomu tak jistě nebude. Bylo. Ale mluvit o tomhle po tolika letech, se mi zdálo docela levné i proto, že dáma má ňadra docela malá. Ne že by mi to někdy u žen vadilo, ale často to vadí ženám samotným.
Při našem povídání jsem si všimnul, že se upřeně podívala na hodiny. Jistě měla něco domluveno. „Nic, vidím, že spěcháte, přeji vám, abyste stále vypadala stejně,“ ukončil jsem rozhodně naše krátké povídání o setkání před čtvrtstoletím. „Děkuji, a vy také,“ usmála se a podala mi ruku. Vyrazil jsem směrem k centru, ona přesně opačně, od centra nahoru po Kounicově. Přesně po čtyřech krocích jsem se za ní otočil. Věděl jsem proč, pamatoval jsme si, že měla hezké boky. Platilo to stále. Odhadoval jsem, spíš si ale jenom namlouval, že pak během dvou, třech sekund se otočí i ona, proto i ten můj časový předstih. Nechtěl jsem, aby se naše pohledy ještě jednou potkaly. Jakýkoliv vztah, dokonce jenom naznak vztahu, je nakonec jenom zbytečnou komplikací života. Je zbytečné si jakkoliv zatěžovat city, to pak trpí nejen celý člověk, ale někdy i okolí. Život má být jednoduchý, třebas jako chytré řeči štamgastů v hospodě u piva.
V Brně v neděli ráno, 6. září 2015.