Nejen o ještěrkách
Dušan Polanský
Ať je to nemoc nebo nouze, hlad nebo žízeň, nebo cokoliv, co Bůh na tebe dopustí nebo nedopustí, nebo co ti Bůh dá nebo nedá, to všecko je pro tebe to nejlepší.
Mistr Eckhart, žil přibližně 1260 až 1328, Kázání, Omne datum optimum
Po delší práci na zahrádce je mým zvykem lehnout si pod jabloň, zvednout nohy, opřít jej o kmen jabloně a dát nohám odpočinout, abych alespoň trochu potlačil bolest. S odpočinkem mé duše je to ale jiné, co bych lhal, neumím jí dopřát klidu a odpočinku. Možná bych měl podle rady chladného dominikána Mistra Eckharta sestoupit do hlubin své bytosti, abych tam někde na dně duše objevil poklad, koneckonců to nám radí i Kristus. Jenomže umíte v duši najít poklad? Já zatím jenom občas. S půdou na zahrádce je to jiné. Popadnu rýč, motyku, krumpáč a rozkopu půdu, vyberu plevel, hráběmi uhrabu záhon, zaseju semínka nebo sazenice, kropím je a čekám až mi vyroste poklad. A obvykle vyroste. Někdy se mordují i jinak a více a přesto poklad nevyroste. Takových pařezů švestek jako vidíte na obrázku jsem vykopal šest. Daly mi pěkně zabrat, protože švestka má fest hluboké kořeny a pořádně tvrdé dřevo.
Když jsem byl mladý a nezkušený, to mi bylo hej, myslel jsem na Boha jako na dokonalé Absolutno mimo mě, čistě pojmovou, abstraktní obecninu, která se může hodit, když chce pochopit Universum. Vystačil jsem si s filozofickým pohledem. Jenomže čím je člověk starší, tím je i o něco míň hloupý a víc preferuje cítění než znalosti. A pak člověk chtě nechtě pochopí, že Boha může objevit jenom v sobě samém, kdepak v Absolutnu. Mistr Eckhart to také dobře ví, když k nám nemilosrdně promlouvá: „Bůh je uvnitř (nás), my jsme venku. Bůh v nás je u sebe, my jsme cizinci.“ A tak někdy, jak tak ležím pod tou jabloní, si říkám: Bože, Ty jsi ve mně, ale já jsem mimo sebe, tak jak se máme my dva potkat? Mistr Eckhart mi radí: "Zanech alespoň na chvíli všech starostí a oddej se Bohu, je tak blízko, stačí sestoupit do největší hlubiny své bytosti!" No jo, vážený mistře, hlubin má každá lidská bytost habaděj, ale jak se prokopat do té nejhlubší, kde přebývá Náš Pán, tak to opravdu zatím nevím.
Ale i tyhle zdánlivě hlubokomyslné úvahy mívají nejednou prozaický konec. Z balkonu své zahradní chaty mě zdraví soused a upřímně mi radí:. „Pane sousede, to je málem šílenství pracovat na slunci, když teplota je 37 °C, a když již odpočíváte, měl byste si mezi stromy natáhnout síť, tak by se vám pohodlněji leželo. Ležet na úzkém prohloubeném tvrdém chodníku, s hlavou na hranatém kusu skály, to asi nebude moc pohodlné.“ Souhlasím s jeho kvalifikovanou radou: „Máte pravdu, víte, že dokonce mám doma ve sklepě rozkládací křeslo, když ale musím mít nohy nahoře, tak mi je vlastně nanic. S tou teplotou, ale nic nenadělám, mám málo času, dovolená padla na operaci, a plevele je všude habaděj.“ „S vámi je to vůbec těžké,“ soused pokračuje, „rád vaříte, máte na stránkách i své recepty, ale nepamatuji si, že bych vás viděl někdy něco pořádného jíst, myslím chleba s něčím a tak podobně, dokonce i když jste zde celý den. Pokud si dobře pamatuji, jíte jenom hrozny, a to jenom v době, když jsou zralé. Maximálně ještě tak Klanoprašku čínskou, kterou vám osobně pravidelně dávkuji jako doping na doplnění vitamínů.“ Neoponuji, ale současně i vysvětluji: „Když je člověk hladový jaksi vše více vnímá, tedy nejen přírodu, vzduch, ale i sebe samého, tělo i duši. I na turistiku v horách jsem si kdysi brával jenom med a čokoládu, abych si zbytečně nezafutroval břicho a necítil se jako vykrmený vepřík.“ Možná, že Mistr Eckhart by mě alespoň trošinku za tohle snažení pochválil a kdoví, zda občasný půst a tvrdá práce není také jednou z možných cest, jak se postupně prokopávat k hlubinám duše. Vždyť každé utrpení, nemoc, ztráta blízkých, pád na dno svých sil je podle Mistra vůle Boží. Popravdě ale moc tomu nevěřím, spíš si myslím, že ten namyšlený dominikán jenom provokoval. Kdoví zda vůbec někdy v životě trpěl? Nebyl by první, kdo vodu káže a víno pije.
Se sousedem si povídáme často a o všem možném, zaleží na situaci, náladě, počasí a tak. Možná, že také metoda, jak alespoň sestoupit do nějakého toho mělkého příkopu duše, když již ne do hlubiny. Já vím, chce to nějaký příklad. Tak kupříkladu o ještěrkách. Na našich zahrádkách jsou celé pěkně zelené, také se jim oficiálně říká zelené, kdežto v lese mají hřbet zbarvený do šedohněda, asi kvůli maskování v popadaném listí a při pohybu po kamenech, to jsou zase ještěrky obecné. A již je tu jiné věčné téma: klíšťata. Těch je tu požehnaně. Soused jasně vede, jak by také ne, když chodí do lesa na dříví. Já se zase pochválím, že zcela nedávno jsem jedno obrovské měl několik dnů v podpaží. Včera na lýtku. Ty se měla, pěkně byla naducaná moji sladkou krví. Něco mi říká, že jednou mě nějaké klíště dostane a já zblbnu a již nebudu řešit žádné záhady hlubiny duše, jenom bude smutně hledět kamsi do neurčita, na velikou šedou zeď. Při našich hovorech nemůžeme opomenout žáby, tento rok se někam poděly, široko daleko ani jedno kváknutí. Minulý rok v mém dolním bazénu si vyváděly jako pominuté, teď tam není ani jedna. Na podzim jsem je z bazénu vylovil a pustil do lesa, aby v odkrytém bazénu nepomrzly. Ale ony kdepak, šup zpět do bazénu. Bohužel mrazy byly tak silné, že voda vymrzla až na dno a milé žáby skončily zle nedobře. Soused referuje, že se byl podívat u mokřadu, který vznikl po obrovské skládce odpadu kousek za Komínem, a že také ani jedna žába, ale že je tam pro změnu požehnaně komárů. No jo, ty si žijí, když je kvákalky nepožírají ve velikém.
A protože již mě nebaví ležet, postavím se a jdeme spolu se sousedem zkontrolovat užovky. Soused má v dutém překladu nad středním bazénem jednu nádherně velikou, opravdu krásný kousek. Lehce do ní šťouchne dřívkem, leč užovka je v pohodě, dobře ví, že je to z jeho strany přátelské gesto. Moje užovka je podstatně menší, to je ale logické, hnízdo má v malém úlomku betonu s malou dírou. Bavíme se ještě o roháčích a rohačicích, jelikož tento rok je jich požehnaně. Co nás ale překvapuje, že na ně útočí mravenci jako zběsilí. Ve stovkách se agresivně vrhnou na ubohého obrovského brouka, vpichují do něj omamnou látku, až je zcela grogy a pak z něj poctivě vyžerou vnitřek a jako doklad své krutosti zanechají na místě hostiny krunýř. Opravdový tvrdý, černý, skořápku těla. Člověk nic takového nepotřebuje, vystačí si s krunýřem lhostejnosti. Takové a podobné hovory vedem.
Vrace se ze zahrádky podél plotu zoologické zahrady obvykle rozjímám o různých intimnostech života, k nimž mám klíče pouze já. Kdysi dávno, když jsem poprvé četl Vyznání od Sv. Augustina, jsem si říkal: „Mnichu, šikovně si to napsal a odvážil ses sestoupit hezky hluboko.“ Vidíte, zase ty zatracené hlubiny duše. Dnes se usmívám, mé Vyznání by bylo určitě hlubší, ale bohužel i krutější. Jenomže krutost ubližuje, a proto musí zůstat zamčena na sedm klíčů v té nejodpornější cele našeho duševního žaláře a ještě navíc, pro jistotu, přikována k pevnému řetězu. A tak se raději začínám těšit na chlazenou jedenáctku Starobrno v Občerstvení u lávky a podvečerní pohled na řeku Svratku. Milý Bože, ale i v této malé radosti si nezapomenu nadávkovat – podle rady ne příliš citového dominikána – alespoň malinkatou symbolickou dávku utrpení: i v těchto velikých horkách v peněžence mám přesnou částku pouze na jedno jediné pivo.
V Brně 3. července 2012.