Někdy je to jinak, než si myslíme

Dušan Polanský

Někdy věci jsou jiné, než se nám jeví na první pohled. Bude to asi tím, že člověk nedostatečně prozkoumal a pochopil okolnosti sledovaného jevu, nemluvě o tom, že lidé nekritičtí obvykle lehce skočí na špek. Ti kritičtí to zase nemají lehké, protože ti méně kritičtí je pak kritizují a mají je za podvraťáky a reakcionáře. A pokud jsou poměry moc divoké, tak ti méně přemýšliví, jimž je vše jasné již od prvního pohledu, pro ujištění se o své pravdě nejednou neváhají fyzicky zlikvidovat ti více přemýšlivé. Má to nespornou výhodu v tom, že jednou ranou se zabijí dvě mouchy: opovážlivci již nemohou oponovat a nejednou se vyřídí i osobní účty, což obvykle je důležitější než to první.

Malý velký příklad z doby ne až tak dávné. Podíváme-li se na první obrázek, uvidíme na něm čelní stranu fotopohlednice z roku 1938. Když si uvědomíme, kdo koho v té době ohrožoval, docela nás zarazí německý text, ale představme si, že obě věty jsou v češtině, tedy volně přeložené by zněly: „Svoboda navzdory veškeré tyranii! Bunkry s drátěnými překážkami.“ Určitě bychom tomu v případě českého textu rozuměli tak, že prvorepublikové Československo bylo připravené se postavit nacistickému Německu a bránit se zbraní v ruce svoji svrchovanost. No a proto, kromě jiného, podél hranice sousedící s tehdejším Německem zbudovalo bunkry a mezi nimi pro větší obranný účinek natáhlo i tankové zátarasy a drátěné překážky.

Jenomže teď fabulujeme, protože text je ve skutečnosti německý. Otočme fotopohlednici a přeložme si tam natištěný německý text do češtiny: „V Sudetech Čechy zbudované pásmo opevnění po vzoru francouzské Maginotovy linie. Tisíce kulometních bunkrů stojících podél hranice vedle sebe ve vzdálenosti asi 100 metrů spolu s tankovými zátarasy a drátěnými překážkami měly vytvořit nepřekonatelnou státní hranici. V prvních říjnových dnech byla tato opevnění obsazena německými jednotkami.“ Hned je nám jasné, že máme do činění s velikou propagandistickou lží. Holt Němci historické události viděli zcela jinak než většina občanů prvorepublikového Československa. Připomeňme si, že Mnichovská dohoda byla podepsána 30. září 1938 (domluvena byla 29. září).

Text píšu v roce 2018 krátce po 17. listopadu, který slavíme jako státní svátek Dne boje za svobodu a demokracii. Jenomže mnozí si letošní sváteční den vyložili po svém a hlavně v Praze demonstrovali, mimo jiné, za odstoupení předsedy současné, z demokratických voleb vzešlé, vlády. Prostě se jim nelíbí výsledky posledních voleb. Přiznám se, že ani mně ne (z osobních důvodů mám hlavně spadeno na ANO), ale že bych tyto výsledky ignoroval tím, že vyrazím demonstrovat, tak to ne. V demokracii by měly platit výsledky voleb, pokud si někdo myslí něco jiného a je ochoten kvůli tomu vyrazit i do ulic, tak mám pochybnosti o jeho demokratickém smýšlení. Ovšem tímto názorem nezměním nic na tom, že jiní to vidí jinak než např. já.

Ale dost politiky, už jenom proto, že na mých stránkách preferuji spíše jiné texty. Hodně píšu o obyčejných lidech, jejich trápeních, výhrách, prohrách, vášních, ale i nehezkých povahových stránkách, prostě o lidech z masa a kostí.

Bylo to letos krátce po létě. Na fotbale u nás v Bystrci (jsme v Brně) jsem si začal povídat s jedním fandou, asi byl od soupeřů (ale byl z Brna), neboť jsem ho zatím u nás na fotbale neviděl. Tipoval bych ho na čerstvého padesátníka. Nejprve jsme si povídali i o fotbale, po přestávce, v které jsme si spolu zašli na pivo a klobásu, jsme odbočili i do osobní roviny. Popravdě odbočil hlavně on, protože mne již v mém věku podobné trápení, o němž mluvil, nebere, jednoduše nechávám vše běžet samospádem až do definitivního konce. Vyprávěl mi, že při cestě do práce potkává o dost kapánek mladší ženu než je on. Že se mu líbí, kdyby ne, asi by mi to nevyprávěl. Že ji začal zdravit a že ona vždy s úsměvem jeho pozdrav opětuje, ale že nedokáže odhadnout, zda ze slušnosti nebo opravdové sympatie k němu. Pomyslel jsem si, že to by měl v jeho věku bez větších problémů zvládnout odhadnout, ale to jsem mu pochopitelně neřekl. Zeptal jsem se ho, zda ví, co a kde dělá. Že ne, jenom ji vídává nasednout na tramvaj a poté co tramvaj ze zastávky odjede, že ji ještě nenápadně sleduje. „A co dál?“ ptám se. „Co jako, co dál?“ opáčil mě rozpačitě fanda. „No, říkal jste, že ji vidíte sednout si v tramvaji ... a podívá se očima někam tam, kde asi můžete být? Tohle byste měl lehce poznat podle natočení její hlavy!“ Můj nový společník zrozpačitěl. Po chvilce mi sdělil, že spíš se nepodívá směrem k němu, ale že se na to zaměří.

Za čtrnáct dnů jsme se opět setkali na fotbale u nás v Bystrci na hřišti u Svratky. Měl jsem pocit, že nepřišel ani tak kvůli fotbalu, nakonec ani nehrál jeho klub, ale hlavně kvůli našemu minulému povídání. Jeho sdělení bylo lakonické: „Ne, nehledá mě očima! Ani ji to nenapadne, jsem jí šum a fuk. Sedí rovně a kouká jako sfinga přímo před sebe.“ Utěšil jsem ho, že ať nezoufá, že její situace se může časem změnit a zájem z její strany naskočí. Myslím si, že tuhle moji utěšující průpovídku nevzal. Ale ukázka toho, že někdy si myslíme, že je to tak, jak to toužíme mít, ale přitom v reálu je to zcela jinak, to určitě byla. Je faktem, že fanda tvrdohlavě na nepravdě netrval, což je jenom dobře. Popravdě ani mu moc nepřeji, aby se situace mladé ženy změnila a ona v důsledku této změny by byla nucena se sblížit s někým, kdo jí již kdysi neseděl. Takový vztah by asi nevydržel a finální zklamání by bylo na straně fandu. Jinak on té doby jsem se s fandou neviděl. Snad se uvidíme opět na jaře, kdy začne jarní polovina divizní fotbalové soutěže.

Vůbec nechci, abyste si mysleli, že z povídání o tajné lásce fandy plyne, že se stavím do role jakéhosi guru mezilidských vztahů. Kdepak jsem obyčejný pozorovatel, a mohu vás ujistit, že když dojde na moji osobu, jsem až příliš často naivní trouba. Nejednou jsem si v životě myslel, že něco vidím správně a přitom to bylo zcela jinak. Jednou dokonce zcela kolosálně. Přeji vám, abyste věci pokaždé a hlavně včas prokoukli a viděli je takové, jaké doopravdy jsou. Neboli již žádné růžové brýle, třebaže jsou na první pohled hezké a lákavé! A pokud zcela náhodou nějaké takové máte zrovna nasazené, radím vám, odložte je. Možná to bude docela bolet, ale čím by byl život bez bolesti, proher a zklamání? My starší bychom řekli snem, ti mladší virtuální realitou.

V Brně 27. listopadu 2018.

Domů | Prolog 2001: Vesmírná odysea | Nejen básně v próze | Střípky