Kdybych to věděla

Dušan Polanský

Znáte to, kdybych to věděl či věděla neboli po válce je každý generál. Jenomže život nedá na žádné kdyby, spíš na štěstí, a to musíte mít, nebo na osud, a ten vám musí přát. Pokud se narodíte v rodině chudáka obvykle vám nepomůže ani svěcená voda, pokud v slušně zajištěné rodině, tak si můžete hrát na chytrolína, že kdybyste nebyli na tom tak dobře, tak byste svoji bídu řešili tak či onak, abyste na tom byli opět dobře. Tyhle moudrosti vás nic nestojí, jsou levné jako taxa staré děvky, která se prodává za sto korun v špinavé ulici, ale mnozí je vyslovit musí, aby měli pocit sebeuspokojení, že přece jenom mají jakous takous zásluhu na tom, že se jim v životě finančně a hmotně daří.

Kdybych to věděla, tak se nikdy nerozvádím, smutným hlasem pronesla asi pětačtyřicetiletá žena směrem ke své sousedce v tramvaji sedící za mnou. Ta jistě zvídavým pohledem vyslovila otázku, proč tomu tak je, neboť žádnou řečnickou otázku jsem neslyšel. A nedávno rozvedená, jak jsem z jejího povídání o chvíli dozvěděl, vše hezky po pořádku vysvětlila. Naše manželství trvalo přesně dvacet let, ale poslední tři roky nestály za moc. Manžel si našel právě před třemi roky přítelkyni, aby to nějak zamaskoval, dva roky usilovně vyvolával umělé konflikty, jako že to mezi námi neklape, ale poslední rok se již nenamáhal přetvařovat, nejednou se stávalo, že nebýval doma ani v noci. Moc jsem kvůli tomu trpěla, tak dál to nešlo. Nakonec jsme se rozumně domluvili, že se rozvedeme, aby zbytečně netrpěla ani naše jediná dcera. Velkoryse mi přislíbil, že hned po rozvodu se odstěhuje k přítelkyni. Bydlíme sice v nájmu, ale říkala jsem si, že i když zůstanu v bytě sama, raději se uskromním na jídle a oblečení a budu platit celý nájem sama -- dcera žije s přítelem v jeho bytě --, než žít s někým, kdo mě nemá rád a ještě navíc se zbytečně psychicky trápit. Jenomže náš společný plán vůbec nevyšel. Manžel těsně před rozvodem dostal v práci výpověď. Zpočátku nedělal z toho tragédii, protože dostal řádné odstupné podle zákoníku práce a věřil, že si novou práci v krátké době najde. Jenomže jeho přítelkyně, když došlo na lámání chleba, a on se k ní chtěl po našem rozvodu nastěhovat, najednou couvla a sdělila mu naplno, že nebude žít s chlapem, který se nedokáže postarat ani o sebe, natož o ní. Ke vší smůle nedávno jel domů autem, byl se podívat na maminku, a zastavil u hospody, aby poblahopřál kamarádovi ke kulatým narozeninám. Jenomže znáš to, nakonec nezůstalo jenom u slovního přání všeho nejlepšího a můj bývalý vypil tři piva. Nechtěl auto nechat stát před hospodou, protože měl nedobrou zkušenost z minula, nějaký ožrala mu auto, které nechal stát před stejnou hospodou, poblil, a tak to risknul. Bohužel měl smůlu, zastavila ho policejní hlídka a přišel o řidičák. Ten je pro něho existenčně důležitý, neboť rád řídí a vždy měl takovou práci, kde hodně jezdil autem. I po vyhazovu z práce si hledal podobnou práci, dokonce se mu již i něco takového rýsovalo, ale teď bez řidičáku nemá šanci. Své auto doslova miloval, pečoval o něj více než maminka o první dítě. Takže teď mám exmanžela na krku a vlastně jej částečně i živím, protože on je již skoro švorc. Těch pár tisíců, co si ulil bokem za poslední roky, již utratil a podpora v nezaměstnanosti nestačí ani na zaplacení půlky nájmu, nemluvě o tom, že je na tom psychicky bídně, neboť věřil, že jeho exmilenka ho opravdu miluje.

Na závěr svého vyprávění položila sousedě vyloženě formální otázkou, na níž ani odpověď nečekala, aby jí vysvětlila, proč se vlastně rozvedla. Souseda pochopitelně neměla co vysvětlovat, neboť vše bylo jasné, ale aby ji alespoň uklidnila a politovala, ujistila ji, že to má opravdu těžké a že vše, tedy i láska, je podmíněna ekonomickými poměry, z bídy žádný zázrak nikdy nevzešel a nevzejde a že také dobrotu nedělá, když peníze jsou jenom na jedné straně, která může kdykoliv říct té druhé straně: Vypadni z mého! Taková nerovnováha je téměř jistou vstupenkou do rozvodové místnosti. Rozvedená jenom neutrálně upřesnila: já vím, já vím, ale u nás o žádnou nerovnováhu nešlo, žili jsme vždy z ruky do huby. Tramvaj zastavila na mé zastávce. Vystupuje z tramvaje, nenápadně jsem se podíval na ženu, která smutný příběh vyprávěla; byla životem unavená, skromně oblečená a bylo zřejmé, že má těžkou a zle placenou práci. Také jsem tušil, že to bude mít až do konce života těžké, tedy pokud se nestane zázrak. Vystoupiv z tramvaje, jsem se pokřižoval a pohledem nahoru, poprosil Boha, aby alespoň nějaký ten malý zázrak pro tu ženu učinil. Tohle gesto mě ale nic nestálo, bylo levné jako řeči zkorumpovaných politiků o boji proti korupci, takže vím, že Bůh se na ženu jistě vykašle.

V Brně 26. února 2012

Dovětek napsán 14. 3. 2012.

Dnes ráno při cestě do práce tramvají stejná situace jako jsem ji už popsal dříve: ona sedí se stejnou kamarádkou, já před nimi. Dnes má ale hlas pevnější, rozhodnější než minule. Stěžuje si, že ještě za leden a únor nedostala výplatu. Včera se chtěla zeptat majitele firmy, kdy se výplaty objeví na účtu. Ten, když ji uviděl, ztratil se kdesi mezi popelnicemi. Z dalšího povídání jsem pochopil, že dnes ji čeká náročné lékařské vyšetření. Kamarádka jí povídá: Když tam budeš ležet, mysli na něco hezkého. Škoda, že jí neporadila na co.

Domů | Prolog 2001: Vesmírná odysea | Nejen básně v próze | Střípky