Kompostér neboli buď vůle má
Dušan Polanský
Až příliš často za mnohé z toho, co nám v životě nevychází a co můžeme ovlivnit sami, viníme osud či velikou smůlu nebo nešťastnou shodu okolností. Chceme-li osud z něčeho vinit, tak jistě máme k tomu právo u zákeřné nemoci, u vrozené těžké tělesné vady, při náhlém náhodném nezaviněném neštěstí apod., ale pro nás křesťany by i při těchto osobních tragédiích mělo najít v naší duši alespoň kousíček místa pro ono pokorné: Buď vůle Tvá. Leč dnes nechci tyhle smutné myšlenky dále rozvíjet, půjdu na to trochu jinak. Naskenoval jsem pro vás secesní titulní list, nakreslený Janem Koehlerem, básnické sbírky Osudy mého oblíbeného básníka Karla Dostála Lutinova. Jen tak okrajem, knihomolsky, původní vydání téhle sbírky máte pramalou šanci sehnat, neboť je z roku 1913 a náklad byl malý.
Nemusíme se na kresbu dlouho dívat, abychom pochopili její smysl. Když se nám v životě nedaří, kdo z nás by občas nezatoužil být v roli nešťastného šaška hlazeného lítostivě samotným Archandělem? Pro ty, co nejsou až tak sběhlí v nauce nebeské, doplním, že Archanděl je v hierarchii andělů vrcholem celé jejich pyramidy. Počet archandělů se v historii měnil, dnes jsou prý už jenom tři: Michael, Rafael a Gabriel. Kterého mistr kreslíř nakreslil, nevím, pouze si pamatuji, že v Lukášovém evangeliu Gabriel zvěstuje Panně Marii narození Ježíše a dokonce se někdy můžete setkat s troufalým názorem, že Archanděl může být tajemnou personifikací Boha, takže je docela možné, že našeho utrápeného šaška hladí sám Náš Pán. Teď ale již část mého příběhu, v němž na první, nekritický, pohled osud svoji drobnou roli sehrál, ale popravdě tak nepatrnou, že Archanděl by mě musel místo pohlazení hezky nakopat do zadku. Leč to asi z estetických důvodů nečiní, když už, tak hříšníka, nešiku či jinou lidskou havěť hezky vypráská svým mečem ohnivým.
Snažím se v posledních třech letech zahradničit na malé zahrádce v zahradkářské osadě Nad Hlubočkem. Je to v Brně za zoologickou zahradou směrem na Medlánky. Větším investicím se snažím vyhnout jako zbohatlík placení daní. Důvod je prostý, zahrádka mi nepatří, jenom se o ni starám. Popravdě i tuhle možnost si vážím, neboť si myslím, že každý člověk by měl mít alespoň malý plácek země, na kterém si může dělat co chce, třebas vykopat jamu a pak ji opět zaházet nebo jen tak bezcílně se dívat na nebe či sýkorku zobající na stromě hmyz. I přes zmíněnou investiční opatrnost, jsem si nedávno řekl, že jako správný zahradník bych měl z odpadu, listí apod. vyrábět kompost. A tak jsem se rozhodl zakoupit umělohmotný, 800 litrový kompostér. Nerad brouzdám po kamenných obchodech, tedy mimo filatelistické, antikvariáty a občas i starožitnosti, a tak jsem udělal u počítače na internetovém aukčním portálu Aukru klik a klik a kompostér byl na dobírku zakoupen. Jelikož číslo mobilu a adresu bytu mám v údajích o sobě v mém účtu na Aukro uvedeny, říkám si, že když kompostér doveze některá přepravní služba, tak jistě mi dají předem vědět, kdy asi dorazí, a již si to nějak zařídím, abych byl doma. Určitě vše poklape jaksi automaticky, žijeme přeci v kapitalismu, a tím jsem celou věc pustil z hlavy. Opravdu mobil asi za pět dnů zazvonil: Je tam pan Polanský? Ano je. Přepravní služba DPD, stojím před panelákem na vámi udané adrese a mám pro vás veliký balík na dobírku za 1210 Kč. Volajícímu vysvětluji, že jsem momentálně v práci blízko centra, ale daleko od Bystrce, kde je zase on. Upřesňuji, že bych mohl být tramvají u baráku asi tak za 35 minut. Že to nejde, že nemá tolik času a že v Bystrci a okolí již nic na rozvoz nemá. No dobrá, tak si to vyzvednu v depu. Klap, domluveno, ukončen hovor. Nedá mi to, hledám na internetu, kde je nejbližší depo společnosti DPD. Potěš pámbů, až v Blučině; to je veliká obec jižně od Brna, ještě kus za Rajhradem. Řízení auta nezvládám, otravovat nikoho nechci, to už mám jaksi v povaze. Začíná emailování s dispečinkem DPD; nakonec se shodneme na kompromisu: zásilku mi dovezou zítra do práce. Také se tak stane, balík je to docela veliký. Chvíli nad ním v kanceláři sedím a rozjímám, jak jej dopravím domů a pak zase na zahradu. Nic vyrobím z něj dva balíky, přenositelné jakž takž hromadnou dopravou v rukách. A tak začínám pečlivě zabaleneného obra rozbalovat. Konečně ochranný obal je pryč, díly jsou rafinovaně vklíněny do sebe, aby objem balíku byl co nejmenší. Teď jenom nějak šikovně potáhnout, aby se díly hezky od sebe oddělily. Opravdu potáhnu, leč jako obvykle nešikovně, koneckonců jinak to ani neumím, a už něco lítá vzduchem; podařilo se mi ulomit dva kusy horních výstupků, do nichž má zapadnout vrchní poklop. Tak to se mi povedlo, kleju a mám vztek. Naštvaně vyrobím dva balíky. Je pátek, končíme pravidelně dřívě, ale chci mít balíky z krku, a tak odpoledne dvakrát otočím Bystrc tramvají. A kompostér končí narván v malé sklepní kóji jako široké ženské boky v riflích.
V neděli jsem si přitáhl prezimovavši malý dvoukolák ze zahrádky, abych příští týden v pátek na něm zase mohl opačným směrem dopravit složený kompostér na zahrádku; jedním směrem jsou to asi 4 km. Veza na malém dvoukoláku veliké díly kompostéru, lidé si mě občas udiveně prohlíží, přece jen žijeme v době, kdy se tak objemný náklad obvykle přepravuje autem.
Konečně jsem na zahrádce, přesněji jsme: já, malý dvoukolák a kompostér. Vytahuji ostrý středně veliký nůž – jenž nosím s sebou na zahrádku pro případ napadení útočným psem, po cestě jich vždy několik zuřivě na mě štěká a nemám pocit, že by obyčejné drátěné ploty kolem domů majitelů psů byly nějak extra v pořádku, natož aby psům zabránily v útoku –, a udělám šmyk, šmyk a motouzy, jimiž jsou oba balíky připevněny k dvoukoláku, jsou rozřezány. Drže v pravé ruce otevřený nůž, beru oběma rukama první veliký balík a vida před sebou pouze černou barvu kompostéru snažím se pomalu kráčet dolu po napůl rozpadlých schůdcích, zahrádka je totiž ve svahu. Pak se to stane, jeden se schůdku nevydrží mé nešikovné šlápnutí na hranu, udrolí se a já padám s balíkem a nožem dolu na kameny tvořící obrubu záhonu. Zpětně nemohu si teď nevzpomenout na kamaráda z mládí, kterého jsem v koruně vysoké břízy nešťastně a nechtěně trefil kamenem z praku do stehna, a on se z úleku zřítil dolu; byla to pěkná výšky, ale jako zázrakem se mu skoro nic nestalo. Leč v mém příběhu padá pro změnu moje maličkost a část kompostéru. Při pádu si jasně stačím uvědomit dva fakty: v pravé ruce stále držím špičatý a ostrý nůž a že 2. dubna, přesně před 4 dny mi skončila životní pojistka, jejíž součástí bylo i úrazové pojištění; pojištěn jsem byl přes 30 let. Dopadnuv na kamennou obrubu záhonu mi probleskne hlavou, že pojišťovák mi svatosvatě slíbil, že se ozve hned 2. dubna, abychom s platností od 3. dubna podepsali novou smlouvu o úrazovém pojištění. Leč se neozval, což si lze vysvětlit jediným způsobem, že má zaručenou informaci, že se blíží konec světa, a proto se rozhodl ušoustat a uchlastat k smrti. Pád je tvrdý, dopadl jsem přímo holenní kostí na veliký ostrý kámen. Rána bolí a krvácí. Vzpřímená čepel nože v mé ruce se na mne spokojeně culí: Ty nešiko, příště tě dostanu! Z dílů kompostéra, ač dopadly na beton před zahradní chatkou, se nic pro tentokrát neulomilo.
Vzpamatov se z pádu, osahám si opětovně nohu, není to tak hrozné, jak to na první pohled vypadá. Na oslavu tohoto radostného zjištění si ihned loknu z lahve slušnou dávku 56 % slivovice, kterou jsem dostal k padesátinám; již tehdy měla 10 let. A také neopomenu slivovicí dezinfikovat ránu na noze. Za chvíli již se sousedem rozjímáme nad zatím nesestaveným kompostérem. Soused má svařovací pistoli a nabízí se, že by se pokusil ulomené kousky přivařit, ale že musí kompostér vidět složený, aby viděl jak jsou ulomené kousky namáhány. Stane se. Při sestavování se nám ještě podaří ulomit jeden bočný spojovací dílek. Okamžitě situaci komentuji: polské výrobky obvykle za moc nestojí, jedině tak zaoceánské lodě, ale ta se na tuhle malou zahrádku nevleze. Soused konstatuje, že by kousky měly jít přivařit, a tak kompostér opět rozebereme. Ten den se domů táhnu málem jako zraněný od Verdunu, ale stále to jde, i když noha dost bolí.
Za týden šikula soused opravdu ulomené kousky přivařil, ale povídání o kompostéru raději již definitivně ukončíme, aby směšnost zcela nezvítězila nad uvážlivostí. Rozbor toho, že osud či veliká smůla mají s mým příběhem pramálo společného, necháme na laskavého čtenáře a celý příběh ukončíme moudrostí vepsanou do poslední sloky básně Útěcha K. Dostála Lutinova:
Potom rozhédni se vůkol
oč má mnohý těžší kříž –
a pak bol svůj a svůj úkol
jako MILOST pocítíš.
V Brně 15. dubna 2012.