Korektnost všelijak

Dušan Polanský

S dobou se význam některých slov či dokonce celých řčení mění. Někdy pozvolna, někdy náhle. Dívám se do Rejmanova Slovníku cizích slov z roku 1966 a v něm stojí, že slovo „korektní“ má tyto významy: správný, přesný, poctivý; (společensky) bezvadný, uhlazený; jazykově správný, vybroušený. Za mého mládí tomu tak nějak bylo, když se o někom řeklo, že to je korektní člověk, tak se především myslelo, že ten člověk je slušný, poctivý, snaží se vidět věci objektivně, nezkresluje informace ve svůj prospěch, neupadá do levného populismu. Ale abych neidealizoval, ani za mého mládí korektnost neznamenala vždy pravdomluvnost v souladu s osobním názorem. Koneckonců to jaksi ani nejde posoudit, jelikož to, co si člověk doopravdy myslí, ví obvykle jenom on. Obvykle píšu proto, že někteří lidé jsou po své okolí průhlední jako sklo, bez ohledu na to, jak mluví.

Dnes slovo korektnost hlavně díky politikům dostalo docela náhle význam kličkování a uhýbání před nepříjemnou skutečností. Politik ví, že realita určitého společenského jevu je jiná, než se oficiálně deklaruje, dokonce neoficiální, obvykle pravdivější názor na daný jev je i jeho osobním názorem, což nakonec v užším kruhu známých ani neskrývá, ale protože je politik, prezentuje na veřejnosti zkreslený pohled na příslušný jev. Jednoduše politik mluví tak, jak je to pro něj ekonomicky výhodné. Politici vždy byli a jsou vděčný objekt nadávek občanů, takže to také za politickou korektnost nejednou od nich schytají. V poslední době hlavně za alibistické postoje v případě ekonomické imigrace do Evropy ze zemí Blízkého Východu a Afriky. Ovšem bylo by velikou chybou považovat nájezdy imigrantů za hlavní zlo prameníci z politické korektnosti, daleko větším zlem je vědomé krytí darebáctví, mafiánských praktik, korupce a tunelování státních peněz přes různé "ušlechtilé" programy.

Ale nechme politiku politikům již jenom z toho důvodu, že na mých stránkách se snažím politice programově vyhýbat. Kdo má zájem o politiku, má politických článků na Internetu jako hnoje. Kdyby šlo o opravdový koňský hnůj, tak ten bych bral. Jenomže mám poslední dobou smůlu. Na zahrádku chodím většinou podél zoologické zahrady, donedávna vedle mé trasy fungovala malá koňská farma, takže občas se mi podařilo nějaký ten trus sesbírat z lesní a polní cesty. Jenomže farma skončila, takže mám útlum. Ale snad si zase nějaký nadšený koňák podél mé pěší trasy koňskou farmu založí, a bude veseleji. Půda na zahrádce, o níž pečuji, je totiž nedobrá, kamenitá.

Ale co si budeme namlouvat, spousta z nás, kdyby byla na místě politiků nejednala by jinak, jako dnes jednají oni. Nakonec mnozí z nás neumí být korektní v starším významu tohoto slova, ani když o tolik nejde. Uvedu malý až směšný příklad. Bydlím v paneláku, který po dlouhých peripetiích nám město konečně odprodalo. Byty ale ještě nemáme v osobním vlastnictví, zatím fungujeme jako bytové družstvo, tak to ukládají totiž příslušná pravidla odprodeje. Ti nájemníci, co byty drželi uměle, s cílem pozdějšího odprodeje se ziskem, se je snaží prodat právě teď, aby nemuseli platit 4 % daň z převodu nemovitosti. Problém s tím nemám, nejsem moralista. Kdybych měl kde bydlet, postupoval bych možná stejně. Takže mě vůbec nepřekvapilo, že sousedé z našeho vchodu nedávno začali postupně odvážet nějaký nábytek. Implicitně jsem to považoval za stěhování. Budiž. Při jednom z těch odvozů nábytku zrovna jsem se zrovna vracel z práce domů. Soused a jeho dva pomocníci právě odpočívali na mezipatře poté, co se unavili mordováním po schodech s velikou skříní. Poklepal jsem po ni a povídám: „No, jo, tohle jsem zažil třikrát za život a již o to nestojím. A když jsem se stěhoval do sedmého patra v Líšni, nejezdil výtah, a pak při stěhování do Pardubic se to opakovalo, takže vše se muselo tahat po schodech zpět do přízemí, to jsem si máknul pořádně i já!“ Jeden z pomocníků mi kývnutím hlavy dal za pravdu a doplnil: „Také se zbytečně nepovídá, že třikrát se stěhovat, to je jako jednou vyhořet.“ Přikývl jsem na znak souhlasu. Soused ještě doplnil, že nábytek stěhuje na chalupu, že v bytě jej nevyužije. „To je rozumné, zbytečný nábytek v malých bytech je pohroma,“ dodal jsem souhlasně. Popřál jsem jim klidné mordování s nábytkem a pokračoval jsem v chůzi po schodech nahoru. Abych věci nenatahoval, nakonec z toho nebylo stěhování přebytečného nábytku na chalupu, ale kompletní vystěhování, protože soused byt prodal. To jsem zjistil po několika dnech, popravdě nedojít na to ani jaksi nešlo, na to člověk nemusí být Sherlock Holmes. Po tomto zjištění, jsem si nemohl nevzpomenout na moje tři stěhování. Nikdy jsme před sousedy netajili, že se stěhujeme někam jinam, koneckonců co bylo v té době na tom tajného, byl jsem voják z povolání, a vojáci se v té době docela často stěhovali. Pokaždé jsme se sousedy, s nimiž jsme se blíže znali, rozloučili, oni nám na oplátku popřáli vše nejlepší v našem novém působišti a bylo. Tak nějak vše korektně. Teď si představte, že by náš bývalý soused byl politik, ten by korektnosti v původním významu slova dával pěkně na frak. Takže podle dnešních měřítek by byl docela dobrý politik, kdežto já prabídný. Určitě bych brzy skončil.

Ještě jeden nepolitický příběh. Šel jsem ze zahrádky a jako obvykle jsem se stavil na jedno pivo. Opravdu jenom jedno, pivař nejsem. S pivem v ruce jsem se na zahrádce rozhlédl, kde si sednu, když tu vidím, že na mě mává jeden známý a ukazuje prstem na volné místo naproti němu, abych si jenom přisedl. Popravdě moc se mi nechtělo, jsem samotář a známý seděl u stolu s dvěma chlápky. Jenomže odmítnout šlo jaksi těžko. Známý je docela zajímavý a veselý chlápek, vždy když si povídáme, spíš špásujeme, věci ženeme až někam do absurdity. Mám ho ale docela rád pro jeho skromnou upřímnost. Celou společnost u stolu jsem pozdravil a usednul. Se známým jsem prohodil několik šprýmů, kterým spolusedící nemohli rozumět, protože měli návaznost na naše minulá povídání. Ale všeho do času. Po chvilce přerušení z důvodu mého přisednutí se povídání vrátilo zpět na původní kolej. Za chvíli jsem pochopil, že jsem přerušil povídání party u stolu kolem rozvodů. Chlápek, mohlo mu být tak padesát, pronesl najednou větu, která mě doslova uchvátila: „Kluci, mně je opravdu líto, že jsem se dvakrát rozvedl, mrzí mě to, slušný člověk by se neměl rozvádět. Opravdu mě to mrzí.“ Dokonce se přitom podíval i na mne, asi očekával jakési neformální pochopení jeho lítosti i z mé strany. Opravdu jsem zíral. Málem jako mladý kluk, když poprvé uvidí v reálu zcela nahou mladou a krásnou ženu. Sice k rozvodům a rozchodům nemanželských párů jsem za život slyšel tolik frází, nepravdomluvností, farizejství, výmluv, lží a co já vím čeho, ale tenhle výrok byl hoden Marcuse Tulliuse Cicera. Přitom i ten nejhorší psycholog ví, že minimálně u 80 % rozvodů je hlavní příčinou touha po sexu s novým partnerem. Pochopitelně se povídání dostalo i do frázovitých žvástů, jako že za rozvod nebo rozchod nemanželských párů obvykle mohou obě strany. Tím se rýsovalo na obzoru pro našeho lítostníka docela slušné alibi. Jenomže někdy umím být nepříjemný, ač jsem ve své podstatě nekonfliktní člověk. Nepříjemný hlavně tehdy, když někdo chce, abych mu odkýval nějakou jeho lumpárnu nebo kličkování. Také teď jsem to rozbalil. „Za většinou rozvodů stojí muži, třebaže statistiky mluví, že je to půl napůl. Ale to není pravda. Důvod je většinou stejný – když pomineme alkohol, drogy, mlácení partnerky a dětí a podobné zhovadilosti –, inovace sexuálního života cestou upgrade partnerky.“ A najednou bylo u stolu ticho, jako první vteřinu poté, co kat utne odsouzenci hlavu. Z toho, jak se na mě všichni tři dívali, jsem měl dojem, že jsem se asi trefil. Milovník rozvodů se díval na krýgl s pivem až příliš smutně, další dva docela spokojeně a odlehčeně na moji maličkost. Možná si v duchu říkali: „Tys mu to konečně napálil, máš pravdu, alespoň se již nebude příště vykecávat. Kdo má ty jeho stejné řeči kolem ženských stále poslouchat!“ Ale je možné, že si mysleli něco docela jiného. „Ty blbče, teď nám již nebude vyprávět ty jeho zážitky s ženskými.“ Jistě tušíte, jak to skončilo, za chvíli jsem dopil a bez dlouhých řečí vypadl. Teď jenom přemýšlím, jak jsem se měl správně zachovat, tedy zachovat korektně. Asi držet hubu. Ale omluvou mi je, že já si nezačal.

Ne abyste si mysleli, že když takhle kritizuji jiné, že i já občas nejednám nekorektně ve významu neslušnosti. Alespoň jeden příklad. Stalo se to již docela dávno, to jsem měl na hlavě podstatně více vlasů než dnes. Seděl jsem v společnosti třech dam. Dvě byly docela korpulentní, třetí byla v normě. Ty dvě vykládaly málem přesvědčivě o tom, jak strašně málo jí. Jeden by si myslel, že žijí ze vzduchu. Podobné monology znáte buď z okolí nebo i z vlastní produkce. Už jsem to nemohl vydržet, a tak jsem to napálil. „Dámy, nezlobte se, ale v koncentračních táborech mezi vězni nikdo korpulentní nebyl. A když náhodou byl, tak mu to vydrželo jenom krátce po příchodu.“ A bylo ticho, jako když vám v práci zcela neočekávaně sdělí, že máte padáka. Po chvilce mi bylo jasné, že jsem analogii s koncentračním táborem zvolil nevhodně, třebaže kus pravdy na ní je. Jistě znáte průpovídku: „Jez, vypadáš jak vypuštěný z koncentráku!“ Ale již se stalo, povídání se zvrtlo jinam, a dámy se na mě škaredily a dokonce vím, že se škaredí dodnes.

Popravdě já správnou míru korektnosti až příliš často odhadnout neumím, věci napálím tak, jak je mám v té chvíli hlavě. Jenomže chvíle uplyne, ozve se svědomí, přirozený lidský cit a nejednou si říkám: „Ty blbče, zase si tomu jednou pěkně dal!“ Bohužel lepší to již nebude, starýho psa novým kouskům nenaučíš, ale vám přeji, abyste při jednání s lidmi kolem vás pokaždé našli tu správnou míru korektnosti.

V Brně 17. června 2016.

Domů | Prolog 2001: Vesmírná odysea | Nejen básně v próze | Střípky