Dušan Polanský
Psát lze o čemkoliv a jakkoliv, tedy pokud nezasáhne cizí cenzor - stálo se mi to čtyřikrát - nebo sám autor coby autocenzor - tak to se děje trvale. To byl i důvod, proč jsem se rozhodl popsat vše, co se událo letos ve středu 14. června pozdě odpoledne, kdy se teplota vyšplhala na třicítku a pofukoval mírný větřík, který nenápadně, ale systematicky vysušoval půdu, což mi docela vadilo, jelikož mám v péči malou zahrádku v zahrádkářské osadě a vůbec na nedostatek vláhy jsem velice citlivý, což je dáno zase tím, že mám vztah ke všemu co souvisí se zemědělskou půdou a vším kolem zemědělstvím, zahradnictvím a ovocnářstvím, ač se to může někomu jevit divné, protože se ničemu z toho profesně ani důsledně amatérsky nevěnuji. Můj vztah k zahrádce je především relaxační, což v mém případě obnáší: jít tam i zpět pěšky, což je celkem asi osm kilometrů chůze; něco pokutat na záhonech; jakmile začnou moc bolet nohy, lehnout si pod jabloň, opřít nohy ve výši asi devadesáti centimetrů o kmen a odpočívat; přitom všem si užívat čerstvého vzduchu, samoty, klidu a hlavně pokusit se na nic nemyslet. S klidem a nemyšlením je to někdy složité, jelikož technologická a technická revoluce dorazila bohužel i sem. Hodně jedinců o klid totiž nestojí, ať jsou jejich důvody již jakékoliv.
Pokud se jedná o plánované zahradnické aktivity v zmíněný den, předem upřesňuji, že na zahrádku jsem vyrazil až kolem půl páté po práci, takže plán prací byl velice skromný: zalít dešťovkou devět darovaných keříků rajčat, asi třicítku kusů již docela veliké sladké kukuřice, pět keřů ostružin slibujících letos rekordní úrodu, dva nedávno zasazené bídné keříky levandule naivně zakoupené v potravinovém supermarketu, rovněž dvě rebarbory pro změnu nenaivně zakoupené letos na jaře v zahradnictví U Mašků v Královem Poli, čtyři kruhová hnízda okurek, dvě hnízda cuket a pět řádků hrachu, který vypadá velice dobře. Dále jsem chtěl posbírat několik málo malých jahod, které musíte velice pečlivě hledat ve zcela zapleveleném fleku velikém padesát metrů čtverečních. V červenci je pokosím, plochu zryju, půdu něčím přihnojím a posypu mletým vápencem, jelikož půda je zde dost kyselá. Přes podzim a zimu nechám půdu odpočívat. Na jaře zakoupím stovku sazenic ze semena a vysázím je.
Co se týče mých dalších aktivit, naplánované byly pouze dvě a nebyly nikterak obtížné. Pakliže při cestě tam narazím náhodou na koňský hnůj, sesbírám jej do igelitky a na zahrádce jej okamžitě zaryju, aby nekazil svěžest vzduchu. Druhá aktivita je vyloženě příjemná, při cestě zpět si dát jedno pivo v Občerstvení u lávky. Letos zde popíjím Poutníka, což je dle reklamního sloganu pivo přímo ze srdce Vysočiny. Opravdu je dobré, má hustou pěnu, krásnou barvu, optimální teplotu a správný říz.
Všechny zmíněné aktivity jsem v ten den zvládl, ovšem kvůli těmto obsahově nezajímavým skutečnostem nemarním drahocenný čas psaním, ten marním proto, že se přihodili i události, které by sice většině autorů nestály ani za zmínku, leč jsa autor nesebekritický a bez větší tvořivé invence, rozhodl jsem se události onoho pozdního odpoledne události zde zaznamenat v časové souslednosti přesně tak, jak se udály.
Hned poté, co jsem odemknul dveře zahradní chatky, jejíž stav je více než chatrný, uslyšel jsem pípání malého, zatím jenom lehce opeřeného kosáčka zoufale mrskajícího s sebou po ušpiněné podlaze. Jak se to mohlo stát? Pozorný čtenář ze zmínky o chatrném stavu chatky začíná tušit, že tuhle skutečnost jsem neuvedl jenom pro zpestření popisu, leč pro její důležitost pro naše vyprávění. Na jaře 2009, v tomto roce jsem péči o zahrádku převzal, jsem byl nucen strhnout podhled z hobrových desek nasáklých močí od kun kvůli velikému množství kuních exkrementů v malém prostoru mezi podhledem a střechou, pro faktičnost uvádím, že těchto exkrementů byly tři veliké pytle. Jako marginalitu uvádím, že jsem posléze onemocněl vážnou nemocí jater, shodil jsem nějaké kilo, zeslábl mi zcela hlas a vůbec vše mě bolelo. Jak se říká, byl jsem na umření, ovšem lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem umřel. V každém případě neblahým důsledkem nemoci bylo, kromě jiného, i to, že jsem přes půl roku abstinoval, jelikož jsem zcela ztratil chuť na alkohol. Ta se mi pak postupně začala vracet začátkem roku 2010, což bylo daleko jasnějším příznakem uzdravování než výsledky veškerých rozborů krve. Pokud jde o můj nejoblíbenější alkohol, tedy bílé víno, změna nastala v tom, že mi přestaly chutnat vína suchá. Z toho titulu jsem se přeorientoval na vína polosuchá až sladká jako např. Hibernal, Tramín červený polosuchý, Irsai Oliver. Kdyby ještě žil můj táta, který zásadně pil vína suchá, určitě by mě nepochválil. Sladké a polosladké odrůdy považoval za nedůstojné pití pro muže.
Ale vraťme se k našemu malému opeřenci, jelikož jsem stále nevysvětlil, jak se ocitl v chatce na podlaze, přitom vysvětlení je velice prosté. V prostoru mezi koncem střechy a vodorovnou plochu od zdi k zmíněnému konci střechy mají letos kosy hnízdo. Obvykle jej mívají ve vinné révě táhnoucí se podél jižní zdi chatky, takže je mohu v pohodě pozorovat z malého balkonu. Letos se rozhodli jinak. Jenomže nápad to nebyl dobrý, ne snad proto, že by mi to vadilo a že bych hnízdo odstarnil, na to ani pomyslet, ale rovná plocha láká malé kosáky k výletům, kdežto v klasickém hnízdě v keři je to ani nenapadne, dobře ví, že kdyby z hnízda vylezli, že by skončili zle, tedy s polámaným vazem. Nějak tak, jako mohl skončit zmíněný kosáček, který přepadl přes okraj vodorovné plochy a skončil na podlaze. Že měl přitom štěstí, je spíš náhoda. Vrátil jsem jej zpět do hnízda ve víře, že podobnou hloupost již neudělá. Poté co jsem otevřel dveře na již zmíněný balkon, aby do chatky vniklo více světla, uviděl jsem na podlaze ležet dalšího kosáčka, ten ale již takové štěstí jako jeho sourozenec neměl, bylo po něm. Protože to bylo holátko, vyvodil jsem, že muselo spadnout na podlahu před několika dny. Na zahrádce jsem byl naposled před pěti dny, takže šanci neměl.
Jinak kosáčci mi neustále v chatce pípají, aby upozornili mámu, že mají hlad. Jsou přesně jako malé děti, trvale myslí jenom na jídlo. Ovšem kosí pípání mi vůbec nevadí, stejně jako mi nikdy nevadil a nevadí pláč, rykot, vřískot a vztekání malých dětí. No co, vždyť život je naučí! A když nenaučí, skončí buď dobře, nebo zle. S kosáky mám vůbec dost problémů. Dnes je typických zahrádkářů méně než kdysi, důvod je všeobecně známý, zahrádky se postupně mění na rekreační plochy nebo stavební pozemky, důsledkem čehož také je, že ptáci nemají již tolik toho k zobání jako kdysi. V dolní dvouřadě ze třech dvouřad naší osady je asi dvacet zahrádek, ale rybíz mám jenom já, takže milí kosáci my každý rok zezobou přibližně třetinu úrody. Každý rok si říkám, že koupím nějakou jemně děrovanou pleteninu z umělé hmoty a přehodím ji přes keře, ale nakonec se k tomu neodhodlám. Říkám si, že kosáci sem patří možná více než my, vždyť osada je v lese. Je ale pravda, že tak drzí by nemuseli být, jelikož jim nevadí ani moje přítomnost při jejich hodování na rybízu a jahodách.
Jenomže neštěstí nechodí jenom po lidech, ale i po kosácích. Moje cesta na zahrádku vede těsně před závěrem trasy pěšinkou přes strmý svah lesíku. Při zpáteční cestě opatrně se suna dolu svahem přes zmíněný lesík, jsem přesně na lesní pěšince uviděl ležet bez života kosici. Vypustit duši musela stihnout v době, když jsem byl na zahrádce. Pokud se starala o malé a ta ještě nestihla vyletět z hnízda, čeká je smutný konec. Hledě na mrtvou kosici, jsem si v duchu řekl: Co se dá dělat, neodcházíme na věčnost jenom my lidé, ale i ptáci.
Na cestě zpět v Občerstvení u lávky, stojí těsně u lávky přes řeku Svratku, jsem si u pultu zaplatil pivo, protože občerstvení je bez obsluhy a odnesl jsem si jej na zahrádku. Nejméně obsazený stůl byl ten, u něhož seděli dva urostlý obři s plnovousem a chlupatou hrudí, byli přibližně stejně staří, mohli mít tak pětačtyřicet a na váhu měl každý nejméně cent. Dívaje se na ně poprvé, hned mi bylo jasné, že každý z nich by mi při podání ruky, tu mou mohl pevným stiskem lehce rozdrtit. Ale myslím, že to by je ani nenapadlo, již na první pohled člověk poznal, že jsou to dobráci, což se také zakrátko víceméně potvrdilo. V odhadu lidí jsem jednoduše dobrý. Když se netrefím, to už musí být, pak se až stydím, hlavně když někoho odhadnu horšího než doopravdy je.
Téma rozhovoru obrů vousáčů bylo typicky mužské. Jeden byl jedináček, žil s maminkou v rodinném domku. Jak jsem spíš vydedukoval, než slyšel, ještě nedávno tomu tak nebylo, žila s nimi i jeho milenka, již druhá nebo třetí v pořadí. Ovšem mamince nesedla ani jedna, jelikož i ta poslední to s ní v domku nemohla vydržet, obrátila se na přítele s požadavkem na jasné rozhodnutí: Buď ona, nebo já! A jelikož synáček byl mamince věrný a neměl odvahy žít ekonomicky samostatně, tak opět zvítězila na celé čáře maminka. Holt není nad maminčiny domácí buchty. Situace byla vcelku jasná, není co radit. Když nemáte odvahu se odpoutat od domova skýtajícího vám základní životní jistoty, tedy gratis postel a možná částečně i jídlo, tak se není o čem bavit, musíte trpělivě a s úctou čekat na smrt rodičů, v tomto případě maminky. Tohle řešení mu naproti sedící kamarád sdělil, jak jsem opět mezi jejich povídáním vydedukoval, již snad po stopadesáté. Jenomže urostlý nesamostatný jedináček věřil, že ještě musí existovat i jiné řešení, především bezkonfliktní.
V touze po sdělení takového řešení se výrazně na mě podíval a oslovil mě tak trochu s nádechem prosby: „Pane, jak se na vás dívám, máte své roky, zkušenosti…“ Odpověděl jsem mu asi velice podobně jako jeho kamarád, až na malý dovětek na konci: „Pokud se nechcete od maminky odstěhovat a platit nájem a maminka vašim milenkám nesedí, musíte čekat až na její odchod na věčnost, což bývá u žen často pěkně dlouhá štreka. To víte, ženské nejsou kosáci.“ Ti kosáci a ještě něco – co, to jsem se měl dozvědět až za chvíli – jej zarazilo. Hned se zeptal: „Proč právě kosáci?“ Povykládal jsem stručně dnešní příhodu o smutném konci ptáčete a kosice. Mlče se na mě podíval, z jeho provinilého pohledu jsem vytušil, že by mu v určitých případech nevadilo, kdyby ženy neměly tužší kořínek než my muži. Jeho kamarád také mlčel. Když jsem se na něj podíval, sklopil oči, asi svému kamarádovi neměl zatím odvahu sdělit, že by pro něho bylo dobře, kdyby již maminka nebyla. „Víte ta poslední byla víc než milenka, byla to přítelkyně,“ dodal, aby bylo jasno, že mu slovo milenka v mém povídání vadilo. Jenom jsem se lehce usmál, lehkou průpovídku, která se přímo nabízela, jsem si odpustil, dopil jsem a rozloučil se. Já docela srdečně, oni mlčky, ale bez jakéhokoliv náznaku nevrlosti. Prostě dobráci.
Dobře vím, že někdy umím být až příliš přímočarý, což považuji za dost velikou osobní povahovou chybu, jenomže co se zdravým chlapem jako hora, který není ochoten platit několik let nájem, aby mohl žít s milovanou bytostí. Maminku by mohl klidně navštěvovat každý den. Takový případ z minulosti znám. Vypadá to, že jsem měl pravdu, neobětoval milovanou bytost, ale jenom milenku, a ta se vždy nějaká najde. Ono vůbec slova přítel, přítelkyně nám ti, co se bojí manželské a rodičovské odpovědnosti, zbaběle ukradli.
Na zahrádku jsem se dostal po zmíněných událostech po třech dnech v sobotu. Pípání mláďat již nebylo slyšet, z toho optimisticky vyvozuji, že malí kosáci úspěšně vyletěli do ptačího života. Myslím si, že kosí pípaní mě čeká letos ještě jednou, protože kosáci kladou vajíčka dvakrát za rok. Soused mi tvrdí, že již ne, že tohle bylo podruhé. Tak či onak, kvůli osobnímu pohodlí nebudu bránit kosákům mít další potomstvo, nakonec to od nich chce příroda. A toho trochu nepořádku, co v chatce nadělají, ten časem uklidím. Určitě toho nebudou tři veliké pytle jako po chytrých kunách.
V Brně 21. června 2017.