Kostolište neboli Kiripolec
Dušan Polanský
Je zcela přirozené, že v mládí svět kolem sebe vnímáme jinak než v pokročillejším věku. Mladík se především ohlíží po holkách, v pokročilé dospělosti se kromě ženských zajímá i o věci jiné a hlavně vnímá okolí kolem sebe pod jemnějším drobnohledem. U mladých dívek to není jiné, jenom s tou výjimkou, že více myslí na kluky. Tyhle dva různé úhly pohledu, ač zde podané zjednodušeně, jsem si opět uvědomil ve středu 12. října 2016.
Ten den jsem si vzal dovolenou a vyrazil vlakem do Malacek. V plánu jsem měl ještě Kostoliště (v slovenštině se píše bez háčku na e, ale čte se přesto měkce) – leží kousek od Malacek ve směru na Gajary –, ale poněvadž tam vlak nejezdí, musel jsem tam a zpět šlapat po svých. Na Městský úřad v Malackách jsem šel kvůli dotažení zbývajících záležitostí po bráškovi, který mě opustil těsně před koncem minulého roku a kontrole pomníku na hrobě mých blízkých. Do Kostoliště jsem šel, abych v kamenářství doplatil zbývající částku za výrobu zmíněného pomníku.
Oficiální hranice obce Kostoliště a města Malacky jsou od sebe asi kilometr, ale když člověk nechodí jenom od jedné hranice k druhé a musí počítat kilometry od vlakového nádraží v Malackách, případně od Nového cintorína, který sice leží v rajonu Malacek, ale je pěkný kus směrem na Vinohrádok, tak vás chození vyjde na několik kilometrů. Našlapal jsem toho docela dost, což mi nevadí, jsem coby nemotorista zvyklý, jenom jsem udělal jednu školáckou chybu, vzal jsem si zánovní botasky. Ujít v nich přibližně 13 km bylo docela utrpení.
Za mého mládí se ještě hodně místo názvu Kostoliště používal starší název Kiripolec (oficiální název od roku 1920 do roku 1948). Jinak název Kostoliště je hezký a výstižný, jelikož tam mají, jak můžete vidět na obrázku, skutečně krásný kostel. Bohužel kostel byl v době mého vybavování zavřený, takže jsem se nemohl podívat na vnitřní výzdobu; tedy hlavně na obraz Sv. Martina, patrona kostela, který namaloval národní umělec Martin Benka (1888-1971). Ten se v Krýpolci (při jeho narození takto zněl slovenský název obce) narodil. Jeho rodný jsem si vyfotil. Jinak podrobné povídání k celé historii Kostoliště i k Martinovi Benkovi najdete na stránkách obce.
Když už jsem v Kostolišti byl, nedalo mi, abych se nepodíval na fotbalové hřiště. To už je takový můj zvyk, podle fotbalového hřiště, hospody a kostela hodnotím každou obec. Řeknu vám, že tak rozlehlé hřiště jsem již dávno neviděl. Plac s dvěma hřišti, jedním tréninkovým a jedním oficiálním na hraní soutěží. Prostě nádhera. Divím se, že Kostoliště nekope alespoň kraj. Já vím, místní by mi na to odpověděli, že nemají na to love. Pokud jde o hospodu, myslím tu vedle Kamenárstva Šánik, interiér docela ujde, ale co mi vadilo, že vás inkasují hned po každé objednávce, člověk si připadá málem jako někdo, kdo chce odejít bez zaplacení. Přitom se tu všichni znají! Kostel jsem již pochválil a musím pochválit i hezké dětské hřiště, jehož fragment jsem nafotil. Takové zajímavé dětské skluzavky jsem v Brně neviděl. Také si zaslouží pochválit hezká široká cyklostezka spojující Malacky a Kostoliště, kterou jsem musel po svých zvládnout dvakrát. Bráška kolo měl, ale to jsem věnoval kamarádovi z mládí.
O Kostolišti bych určitě nic nenapsal, kdyby mě k němu nevázala malá vzpomínka. Jako středoškolák jsem brigádničil v Melioračním družstvu v Malackách. Pochybuji, že ještě dnes existuje. Kdo dnes v období každoročních problémů s dostatkem vláhy bude investovat do meliorací? Možná, že kanály jsou již zarostlé křovím a stavidla shnilá. Ale mohu se mýlit. Zda je tomu tak nebo jinak v případě Malacek meliorace určité opodstatnění mají. Malacky a jejich blízké okolí mají velice nízkou úroveň spodní vody. Na zahrádce jsem jako kluk bez problémů vykopal klasickou studnu ze skruží o průměru 100 cm. Nebyl to z mé strany žádný stachanovský výkon, stačilo se dostat do hloubky necelých 3 metrů, což je cirka 6 skruží vysokých 50 cm, a člověk narazil na vodu a tekuté písky. Málokdy se stalo, že v studni voda nebyla. Nakonec odvedená voda z melioračních trubek do kanálů se dá dále využít. Ale zpět k zmíněné brigádě. Čistili jsme odvodňovací kanály právě na polích mezi Malackami a Kostolištěm. V naší partě pracovalo i hodně Romů. Bývalo s nimi docela veselo, hlavně když byla záloha nebo výplata. V této době jejich pracovní morálka náhle prudce poklesla, v práci je moc vidět nebylo, ale tenhle pokles výkonnosti netrval dlouho. Maximálně tři dny. To byla doba, do které jim finance došli, poté jejich pracovní morálka prudce stoupla.
Ředitel zmíněného družstva mi nabízel, abych po skončení stavební průmyslovky k nim nastoupil jako stavbyvedoucí, že jsem se prý velice osvědčil. Kdybych se byl nechal zlákat a po skončení vojenské základní služby u nich nastoupil, můj život by se jistě odvíjel jinak, jenomže život není o kdyby. I přesto jsem se na několik minut na cyklostezce mezi Koslolištěm a Malackami zastavil a nostalgicky si prohlížel lány polí kolem a vzpomínal na naši partu složenou z nás gadžů a Romů. Škoda že byla zima a dost fučelo, kdyby tomu tak nebylo, zašel bych k některému z kanálů posedět a zavzpomínat.
Symbolická vzpomínka se váže i k tátovi. Několik let správcoval na Štátnom majetku v již zmíněných Gajarech (v té době součást ŠM Malacky), což je příhraniční obec blízko státní hranice s Rakouskem; hranici tvoří řeka Morava. No a každý pracovní den jezdil do práce buď autobusem nebo na motorce právě přes Kostoliště.
Pravděpodobně v Kostolišti již nikdy nepobudu, ale přesto mi je táhle obec něčím blízká. Popravdě ani nevím čím, ale je. Možná to bude jenom tím fotbalovým hřištěm, možná že člověk cítí, že by tady uměl i trvale žít. Je zvláštní, že tento pocit jsem nikdy neměl v Malackách, ačkoliv jsem tam nějakou dobu i bydlel. A přitom fotbalový stadion mají v Malackách opravdu pěkný a v nádherném prostředí zámeckého parku.
V Brně 14. října 2016.