Dušan Polanský
Potkaly se zcela náhodou v kavárně u kávy a zákusku. Přestože spolu studovaly na střední škole a žily v jednom velikém městě, od maturity se neviděly přesně třináct let. Nebyl v tom hlubší důvod, jenom pouhá náhoda, na dvou pravidelných abiturientských setkáních konaných po pěti letech jedna nebo druhá chyběla z vážných důvodů.
Chvíli se ostýchaly jedna před druhou mluvit. To, že spolu kdysi studovaly, ani jedna nepociťovala jako důvod k sdělení běžných skutečností ze svého života, natož osobních tajemství. Po chvilce jim oběma došla směšnost tohoto postoje, měly pocit, že není žádný důvod, aby jedna druhé neřekla, co se alespoň zhruba událo za těch třináct uplynulých let. Určitě se zase dlouho neuvidí, obsah rozhovoru splyne v jedno s jinými rozhovory, a co si vlastně doopravdy řekly, se stane spíš domněnkou než minulou pravdou. První, co zjistily, že v třiatřiceti je jedna již dvanáct let vdaná, druhá se právě za měsíc bude vdávat.
Vdaná vše uplynulé od maturity pragmaticky shrnula, měla tento styl sdělení jaksi v krvi už na škole, nemluvě o tom, že teď byla docela úspěšnou manažerkou, jež si nemohla v práci dovolit žádné kuňkání; naučila se ctít a brát v potas jenom fakta.
Vdala jsem se krátce po škole. Ivan je skvělý manžel, je to zatím první i poslední muž mého života. Na chvíli se pozastavila nad právě vyslovenou větou, pak své jednoznačné tvrzení oslabila: Je pravda, že máme trochu problémy … pak ti to ještě vysvětlím. Krátce po sobě jsme měli dvě děti, Simonku a Ondřeje. Simonka je o dvacet měsíců starší než Ondřej. S výchovou dětí, když byly malé, nebyl žádný problém, bydleli jsme u našich, místa bylo habaděj a hodně mi pomáhali s hlídáním. Ivan byl šikovný, po skončení výšky krátce pracoval jako zaměstnanec u firmy, okoukal, co se dalo, a založil si vlastní firmu. Dařilo se mu hned zpočátku, i teď to jde, i když už to není ono, krize zasáhla i jeho firmu. Ale jsme, jak se říká, za vodou. Máme vlastní hezké bydlení a jsme na tom slušně i finančně, ne že bychom měli na účtech miliony, jenom nemusíme hlídat každou korunu, každý rok si dopřejeme v létě i v zimě hezkou dovolenou, ale nerozhazujeme, chtěli bychom, aby děti jednou vystudovali vysoké školy v zahraničí, naučí se dobře cizí jazyk … Upila ze šálku, podívala na spolužačku, sice chvíli váhala, zda má pokračovat tím, co ji tíží, ale její přirozená inteligence jí napovídala, že druhá strana již tuší, že přijde na přetras i něco míň optimistického. Prostor mezi nima byl v té chvíli naplněn bezobsažným tichem. Posléze, s hořkým úsměvem na tváři a sklopenýma očima, jako by příjemci jejího sdělení měly být podšálek a šálek kávy, smutně, leč s neúprosnou faktičností, dokončila své vyprávění. Já vím, teď si řekneš, že co by většina žen za to dala, aby jim to v životě takhle vyšlo. Ale nebudu chodit kolem horké kaše, Ivan si občas užívá i s jinými ženami. Vím to určitě. Asi to nebude nic vážného, spíš kvůli sexu, možná to dobře neumím nebo jsem se mu okoukala … . Je to zajímavý a úspěšný muž, potrpí si na luxusní auta, umí ulít z firmy bokem i nějakou tu korunu, no a tak si dopřeje. Najednou se jí objevil na tváři pár slz, honem si je utřela, jako by se styděla za takový projev slabosti. Víš … teď to táhne s jednou mojí známou; já ji roky měla za kamarádku. Jednoduše mi ho krade, je to obyčejná krádež, to se přece nedělá! Podívala se prosebně na spolužačku, aby jí její názor alespoň ze slušnosti potvrdila. Ta, ač to nechtěla dát najevo, spolužaččina upřímná výpověď nepřivedla až tak v údiv, přece se to stává. Spíš ji překvapilo, že tuhle intimní skutečnost jí vůbec sdělila. Proč? Projev důvěry, nebo jenom potřeba se někomu, málem cizímu, svěřit se svým trápením? Vytušila, co od ní druhá strana v tomto okamžiku očekává. Bez většího váhání a přemýšlení položila svoji ruku na její a s náznakem plachého úsměvu ji uklidňovala: Uvidíš, bude to dobrý, dáte se opět spolu dohromady. Rovněž jí došlo, že když hned teď nezačne vyprávět svůj příběh, spolužačka se rozbrečí, a ona bude muset poslouchat litánii o tom, že se to již nikdy do pořádku nedá; a tak živě, trochu chaoticky, leč v té chvíli naprosto upřímně, začala svůj příběh.
Já to měla, vlastně mám, málem vše opačně jako ty. Vystudovala jsem výšku, pak jsem pracovala u firmy, teď jsem u státní správy, práce mě docela baví. Pokud jde o muže, vždy jsem s někým chodila. Již na střední škole jsem měla známost. Nevím, já za to nemohu, asi je ve mně příliš touhy, vášně, bez chlapa jednoduše nedokážu být. Určitě nejsem dokonalá kráska, snad se mužům líbím právě tím, že vytuší moji touhu po nich a možná jim také upřímně dávám nebo nabízím něco, co nenašli neboli nedokázali najít u jiné ženy, ale mohu se mýlit. V každém případě, vždy mi s každým mužem vyvstane málem stejný problém. Jejich myšlení a chtění je vždy nějak v rozporu s tím, co cítím a chci já. Když se mi muž líbí, tak se nechce nebo nemůže se mnou oženit, buď proto, že je ženatý a nechce opustit rodinu, nebo má jiný důvod či nějakou výmluvu, například, že si chce uchovat nezávislost. Když mi chlap zase moc neseděl, a chodila jsem s ním, moc zjednodušeně řečeno, kvůli sexu, tak ten zase o mně stál. Až teď mám pocit, že se vše konečně vyřeší. Mám přítele, Pavla, je již dávno rozvedený, ale nemá žádné závazky z minulosti, je o několik let starší něž já, ale myslím si, že se k sobě povahou i roky hodíme. Je slušný, pracovitý, je mi s ním hezky, trávíme spolu dovolené, každý delší volný čas. Řekli jsme si, že to zkusíme vážně jako manželé. Toužíme po dětech, společných radostech i starostech … jistě mi rozumíš, žiješ to každý den manželského života. Jsme na tom s bydlením i finančně oba velice slušně, na první pohled neexistuje žádná překážka, aby nám to neklapalo. Po chvíli váhání upřesnila, možná že jedna je, ne, … dvě. Ani nevěděla, proč chce být tak poctivě matematicky přesná. Práci má převážně v cizině, je tam zvyklý, slušně vydělává, já se zase cítím doma tady, rodina, přátele, narodila jsem se tady, žiji zde celý život. Podle mě není vážný důvod, aby si nenašel práci tady, je šikovný, určitě si zde něco najde. Že pak vydělá o něco méně, není přece důležité, všechno pro společný život máme již teď zajištěné! Když mě doopravdy miluje, přece tím, že se nastěhuje ke mně, nic neztratí, naopak získá. Poslední větu vyslovila spíš jako otázku, na kterou očekávala chápající odpověď. Vdaná byla ráda, že jí její pochopení může oplatit, a proto ji přesvědčivě ujistila: Coby měl ztratit, ať je rád, že je rád! Ujištění nastávající mladomanželku potěšilo, a tak pokračovala. Druhá překážka možná ani není, je to jenom takový ženský pocit. Jako by si nebyl po zkušenostech z minula jistý žádnou ženou, je to poznat i v sexu, … ale to se téměř jistě spraví po svatbě. Asi to bude tím, že má za sebou rozvod, pak možná i jeho přítelkyně … Abys rozuměla, po rozvodu dlouhá léta žil s přítelkyní; chtěla rodinu, jako každá žena, ale znáš muže, někdy nehrají fér, do takových věcí se obvykle nehrnou; že je ještě jako čas, že není kam spěchat, že je se potřeba nejdřív vybudovat zázemí. Asi jí došla trpělivost, dala se dohromady s jeho kolegou z práce. Vzal to na chlapa až příliš rozumně, čistě racionálně, a tak vše jako by zahrál do autu. Ale uvnitř to možná vnímal také jako krádež. Možná, že již nechce být v životě tímto způsobem okraden. Doufám, že si nemyslí, že i já se zamiluji do některého z jeho kamarádů či kolegů nebo mu jednoduše pláchnu? Bože, co to povídám za hlouposti, … přece za čtyři týdny máme svatbu, chceme děti, a ty jsou v manželství často poutem silnějším než láska. Najednou se zarazila, ještě s nikým o těchhle věcech tak otevřeně nemluvila. Jako by se chtěla omluvit, rychle dodala: Prosím tě, nech si to pro sebe, jsem kecka, vše jsem to popletla. Ale znáš mě, někdy sama nevím, co chci. Vdaná se s pochopením usmála, rozuměla ji. Jak by ne, po dvanácti letech manželství dokázala pochopit toho hodně.
Chvíli mezi nima panovalo vzájemné, bolestivé a upřímné ticho. Intimita jejich vzájemných sdělení z nich udělala na chvíli důvěrné přítelkyně, ač jim až teď pomalu docházelo, že na to, že se téměř neznají, překročily jakousi pomyslnou hranici míry důvěry a intimity. Zaplatily, a aby se zbavily pocitu náhlého úprku, s rozpaky se navzájem rozloučily a ujistily, že se těší na abiturientské setkání po patnácti letech. Za chvíli každá vyrazila svým autem jiným směrem, cíl ale měly stejný: žít život, jaký je.
V Brně 13. února 2012