Dušan Polanský
Včera, byla sobota 28. dubna, bylo opravdu hezky a k tomu ještě foukal teplý vítr. Bohužel všeho až moc, neboť dlouho nepršelo a na zahrádce mi definitivně došla voda. Důvodů téhle největší zahradkářské katastrofy je několik: střecha z vlnitého eternitu na bídné malé zahradní chatce není žádná sláva; okapy jsou rovněž osazeny bez znalosti geometrie, protože stačí, aby trochu více zapršelo a půlka vody teče přes okapy mimo, místo aby odtekla potůčkem okapy do bazénu; a nakonec i když něco do bazénu nateče, polovina se vsákne do půdy, jelikož bazén má dlouhé podélné praskliny. Ten kdo kdysi bazén betonoval vymyslel na mne ještě další škodolibost, částečně bazén obložil bezpečnostním sklem. Dnes jsem těžké sklo likvidoval s mlhavou nadějí, že bych se pak v létě pokusil při své nešikovnosti na stěny bazénu nanést cementové lepidlo určené pod dlažbu, pletivo a pak vše natřít bazénovou barvou. Asi bych to nebyl já, kdybych si při sundávání skla nestihl škaredě pořezat palec pravé ruky. Krvácel poctivě, padly na něj tři obvazy, ale snad to nebude tak dramatické, protože vše je zkresleno tím, že mám blbou srážlivost krve. Ale vraťme se k vodě. Nebýt souseda, tak tento rok kvůli dešťovému deficitu bych již musel definitivně zplakat nad výdělkem, přesněji nad jahodami, na kterých mi extra záleží kvůli vnučce Jindře. Soused mi vypomáhá s vodou jak může, takže i včera jsem s jeho pomocí a hlavně s jeho vodou jahody nakonec zalil. Dnes to nešlo, palec příliš krvácel a při sebemenším pohybu bolel.
Poté co jsme včera v podvečer zálivku společně dorazili, vytáhl jsem čerstvě donešenou láhev domácí kořalky a společně jsme ji testovali. Shodli jsme se, že to bude směs slivovice a ještě něčeho, bůhví ale čeho. Leč tohle nám bylo jedno, neboť nám chutnala i bez toho, aniž bychom zcela přesně věděli, co pijeme. Po osmé hodině, kdy na krajinu již začínalo sedat šero, jsem vyrazil pěšky zpět do Bystrce. Obvykle chodívám polem podél zoologické zahrady, v příjemném teplém večerním šeru člověk pomalu zapomíná na horký sluneční den a vychutnává si ticho a samotu a může myslet podle nálady na to, co jeho mysl tíží, štve nebo těší. V teplých dnech se obvykle zastavím na jedno pivo v Občerstvení u lávky, jež opravdu leží těsně u lávky pro pěší přes řeku Svratku. V zimě pivo vůbec nepiju, ale v horkých jarních a letních měsícíh si zlatistého moku užívám rád a s chutí. I když včera jsem si sebakriticky říkal: Měl jsi již kořalku, žádné pivo, míchat se nemá! Ale znáte to, rozum káže, ale hrdlo někdy zavelí. Venku pod stříškou u velikých stolů bylo plno, jak by ne, byl jeden z prvních krásných letošních teplých večerů, a tak jsem vzal zavděk právě uvolnivšímu se místu pod volnou oblohou u stolku stojícímu zcela bokem od velikých stolů.
Seděl jsem na pohodlné židli u malého stolku zcela sám, spokojeně jsem pozoroval klidnou, stojatou a třpitící se hladinu Svratky odrážející zář z kandelábrů podél silnice a kulatých lamp na začátku a konci lávky, rozsvícenou starou Bystrc s kostelíkem a čtyři malé děti hrající si kousek přede mnou na stavitele domečku. Živě štěbetaly, jak by ne, líbilo se jim tu, a tak domeček z kousků cihel, které zde zbyly z jakési stavební úpravy, pomalu rostl. Najednou se z čtveřice stavitelů odpoutal malý klučina, mohl mít tak čtyři, pět let a přiběhl ke mně. Měl hezké tmavé hustě vlnité vlásky, oči jako by okoukaly barvu od vlasů, úsměv na tváři mu zářil jako malému čertíkovi, hned by si i vás získal tím svým roztomilým pohledem. „Strejdo, dej mi trochu piva!“ řekl si o nápoj zcela přirozeně a bez okolků. Pousmál jsem se nad jeho příkazem a vysvětlil mu, že nemohu, že jeho tatínek a maminka by se kvůli tomu na mne zlobili, neboť děti ještě pivo nesmí. Bylo na něm poznat, že již podobné zdůvodnění odmítnutí jeho žádosti někdy slyšel. Chvíli přemýšlel, hned jsem poznal, že můj nový přítel se jen tak lehce nechce vzdát, a pak opět opáčil: „Ale já jsem již pivo pil, bylo dobré.“ Zase jsem mu trpělivě a tak trochu s požitkem zopakoval výklad o škodlivosti pití piva malými dětmi. Byl ticho, opět přemýšlel, čekal jsem další atak na mé city, leč najednou se prudce otočil a vyrazil směrem k velikému stolu zcela v rohu pod přístřeškem. Tipoval jsem, že šel požádat rodiče o souhlas, že mu můžu dát upít trošinku piva. Za chvíli zase stál u mě celý usměvavý a podával mi křupku. „Já ti dám křupku a ty mi dáš pivo,“ navrhl mi jako zkušený handlíř. Tak na bártrový obchod jsem nebyl vůbec připraven. Podíval jsem se směrem ke stolu, kde seděli jeho rodiče, společnost se bavila, klučinu ani další děti si moc nevšímala, a jelikož již byla málem tma a obrysy se nedaly přesně rozeznat, křupku jsem si vzal, poděkoval, s předstíranou chutí ji snědl, pochválil ji, že je výborná a opatrně jsem sklonil sklenici piva, aby si klučina nelokl celý doušek, ale mohl jenom lehce olíznout okraj sklenice s trošinkou piva. Spokojeně zamlaskal, asi byl spokojen s množstvím i chutí piva, protože opět vyrazil stavět domeček. Od stolu rodičů se za chvíli ozval pokyn, že se jde domů a že malí stavitelé mají kousky cihel odnosit tam, odkud jej natahali. A tak jsem ještě chvíli pozoroval likvidaci domečku, podíval se na dno sklenice a vyrazil trochu vrávoravě na zastávku autobusu na druhé straně Svratky.
Jako vždy a málem naschvál mi autobus ujel před nosem, a tak docela rozezlený, unavený alkoholem a pociťuje hlad - nikdy si jídlo na zahrádku nenosím - jsem se zklátil na lavičku. S pokaženou náladou jsem tupě sledoval stíny domů a stromů naproti, bufet uprostřed dopravního terminálu a hlavně svítící elektronické hodiny ukazující kolik chybí do odjezdu autobusu; náramkové hodiny již pět let nenosím, jednoduše nevím k čemu by mi byly dobré. Konečně uplynulo přes deset minut čekání a čas odjezdu mé linky se blížil. Najednou od Svratky, přes lávku, dorazili na zastávku rodiče se svými třemi dětmi. Všichni se drželi za ruce: blíž ke mně můj malý přítel, tatínek, holčička, maminka a další holčička. Jakmile mě klučina zpatřil, okamžitě se obrátil k mamince a že chce ještě křupku; bylo mi jasné, že jejím potenciálním příjemcem jsem já. Maminka mu ale vysvětlila, že teď již nebude rozbalovat pytlík s křupkami, že se jde domů, umýt a hajde spát. A ještě pevněji jej chytla za ruku a rodinka v řetězci pokračovala v chůzi přes terminál směrem k poschodovým činžákům stojícím asi třista metrů od bývalého Bystrckého mlýna. Klučina se ještě za mnou pootočil, ale to již mezi řetěz z rodičů a jejich dětí a moji maličkost najel můj autobusový spoj. Schválně jsem se posadil na vyvýšené sedadlo směrem k ploše terminálu a díval se z okna tam, kam odkráčela rodina s malými dětmi. Již se ale všichni, i můj malý černooký a černovlasý přítel, ztratili ve tmě, do které se Bystrc s konečnou platností a neodvolatelně právě v té chvíli ponořila.
V Brně 29. dubna 2012.