Dušan Polanský
Nerad se pouštím do sofistikovaných psychologických, natož filozofických řečí kolem lásky. Možná, že se i trochu stydím, ale hlavně je to kvůli tomu, že každý příběh kolem lásky se zpočátku jeví jako jedinečný, finálně se ale zjistí, že je vsazený do rámce jedné z ne příliš velikého počtu šablon příběhu lásky. Je ale pravda, že každá taková šablony jenom vymezuje rámec, ovšem detaily musí do rámce vždy doplnit dva konkrétní protagonisté.
Podobně to bylo nedávno. Popíjel jsem zcela sám a spokojeně u svého oblíbeného stolku tradiční dvojku bílého Irsai Oliver, zatímco u vedlejšího stolku dvě dámy v již pokročilém věku doslova hučely do chlápka lehce po čtyřiceti jakési moudra o lásce; viděl jsem ho zde poprvé, nepatřil do našeho ranku štamgastů. Šlo o to, že chlápka pustila k vodě jeho bývalá známost, o čem dámám podrobně referoval, což dámy pochopitelně s povděkem kvitovaly. Tedy pravá láska to asi nebyla, když ho pustila k vodě, ale kdoví, jak to vše bylo. Nakonec i opravdové lásky často skončí nebo se dokonce promění v nenávist. Dámy se nešťastníka v lásce snažily přesvědčit, za což si je dovolím pochválit, že láska bohužel není až příliš často nic definitivního, nakonec, že se stačí podívat kolem sebe. Pokud jde o tohle, dotyčný se ani nemusel dívat moc kolem. Jak vím z minula, obě dámy jsou teď singl, čemuž v minulosti tak nebylo, neboť to nejsou vdovy. Jinak celé to povídání se mi zdálo všední, ničím mě nezaujalo, nebylo v něm nic, co by každý z nás neslyšel nebo možná neprožil sám. Dopil jsem, vzorně dle zvyku odevzdal skleničku obsluze a vyrazil do Billy koupit si nějakou dobrou trvanlivou klobásu na večeři. Málem end.
Málem proto, že jsem si při cestě domů v souvislosti s popsanou epizodou vzpomněl na jeden úderný slogan o lásce: Láska buď je, nebo není! Budu zcela upřímný, nemám ho v oblibě kvůli jeho rafinovanosti. Na první pohled zní totiž přesvědčivě, ale při hlubším zamyšlení zjistíte, že rafinovaně otvírá obrovská zadní vrata k jeho zneužití, což bohužel praxe lidských vztahů bohatě dokládá. Umožňuje se vám poměrně lehce zbavit partnera, vždyť stačí říct: Já tě miloval(a), ale bohužel teď tě již nemiluji, co s tím nadělám, láska je, nebo není. Měj se krásně, přeji ti vše nejlepší, a teď adiós (v španělštině znak délky neznamená délku, ale důraz, přízvuk)! Jednoduše šikovný nástroj k tomu, jak partnera přesvědčit, že nás má v počáteční fázi lásky milovat za každou cenu, a když se časem již nehodí do výbavy, lehce jej pustit k vodě.
Konce lásek jsou časté i proto, že vzájemný vztah dvou na první pohled vroucně zamilovaných osob nejednou v sobě obsahuje i kus racionality, někdy jenom tiše, nenápadně, ale racionalita tam je. Když ovšem racionální důvody pominou nebo zeslábnou, je to nejednou konec vztahu, viz nemilosrdné statistiky rozvodovosti a rozchodů u nesezdaných párů. Racionální důvody, které jako že ve vztahu nevidíme nebo spíš nechceme vidět, ale existují, mohou být různé, např.: tahle „láska! mě může výrazně ekonomicky pomoci nebo mě dokonce zcela zajistit; tahle „láska“ má hezký byt nebo dům a já se teď protloukám po podnájmech; v naší rodině není žádný vzdělanec, a tahle „láska“ pomůže zvýšit společenský kredit naší rodiny; když se vdám nebo ožením do ciziny, to budou sousedé a kamarádi koukat; zamilovat do výrazně mladšího partnera kvůli sexuální atraktivnosti určitě není zlý nápad; chtěl(a) bych se konečně usadit, mít rodinu, žít rodinný a partnerský život, třebaže dobře vím, že si za mé současné situace až tak vybírat nemohu, protože dobře vím, že čas nemilosrdně utíká atd. Určitě si ještě něco doplníte sami ze své nebo zkušenosti někoho vám blízkého. Pochopitelně nikde není napsáno že „racionální“ láska nemůže dobře fungovat k spokojenosti obou stran. Takových manželství nebo partnerství je jistě habaděj.
Pokud láska obvykle v sobě obsahuje kus racionality, pak je nasnadě otázka, je-li v partnerských vztazích něco co tuhle racionalitu jisto jistě neobsahuje. Jistěže je! Je to touha. Touha nenachází inicializační podnět v rozumu, tedy v racionální úvaze, touha přichází tam, kde člověk nechá vládnout tělo a smysly, tedy pudy, dá tělu a smyslům právo, aby si našly to, co je opravdu bez předsudků uchvacuje, co dává šanci naplnit tajné sny a představy člověka. Touha většinou netrvá věčně, ale když je, tak je. Touha se nedá přivolat, zdůvodnit, nařídit, naplánovat. Buď tu je z čista jasna, určitě znáte ono známé přeskočení jiskry, nebo jednoduše není. Tedy zde opravdu platí: Touha je, nebo není. Jistě, obvykle od prvního zajiskření toužíte především po erotickém vztahu, ale často jenom po něm, to by totiž k naplnění opravdové touhy nestačilo, to by nakonec zůstalo jenom u jakéhosi pornografického vztahu. Opravdová touha je, když chcete s partnerem strávit co nejvíce času, mít radost z každé chvíle společně s ním prožité nejen v soukromí, ale např. na společných procházkách v přírodě, při povídání si o všem možném. Toužíte dotýkat se ho, líbat každý kousíček jeho těla, cítit jeho dech, poslouchat jeho hlas jenom proto, že je to právě jeho hlas, vychutnávat si jeho mimiku či společně strávené chvíle u jídla, kávy, čaje či vína. Povídat si o všem možném třebaže nemusíte mít stejné názory, ale vás těší už jenom to, že k vám váš partner promlouvá, chce slyšet vás názor. Sumárně řečeno ideální je, když dochází k postupné proměně touhy v lásku. Ale je možný i méně častý inverzní proces, tedy láska, v níž klidně může být i nějaký ten kousek racionality, obvykle po hlubším poznání partnerů, inicializuje vzájemnou touhu v té podobě, jak jsme ji výše popsali. Proč ne, nic není nemožné!
Problém tu ale je, a dokonce zásadní, navíc často zcela nepřekonatelný, touha nemusí být vzájemná. My po někom toužíme, ale tomu po kom toužíme jsme buď zcela na háku, nebo časem na háku budeme. Řekl bych dokonce, že je to docela dost častá situace.
A pak je tu ta nejkrutější podmínka, aby se touha doopravdy naplnila, přetavila v skutečnost, musí se stát prožívanou vášní. Ne každému z nás se podaří něco takového prožít, důvody mohou být různé. Pokud někdo touží něco takového prožít, ale se nedaří, člověk nemá zoufat, psychologové a sexuologové tvrdí, že prý nikdy není pozdě. Snad to tak je.
V Brně 26. září 2024.