Dušan Polanský
Vypadá to na další škaredý den a já mám k smůle dovolenou. Přitom dovolenkových dnů nemám moc, neboť jsem jich přes půlku vyčerpal na operaci prostaty, abych si nepokazil procenta na starobní důchod. Lehce deštivé a chladné počasí má také na triku, že přijmu pozvání na malou odpolední společenskou akci spojenou s ochutnávkou vín. Akci organizuje jeden můj ne moc známý, jenž mě při telefonickém pozvání málem přesvědčil, že jsem mu prý kdysi hodně pomohl. Šlo o jeho syna, který lítal ve škole z programování a chtěl celou školu kvůli tomu zabalit. Prý v té době jsem mu zvednul sebedůvěru víc než všichni učitelé, rodiče a prarodiče dohromady. Není to pravda, já jsem jenom vytušil, že kluk je šikovný a že žádné programování v životě nebude potřebovat, protože téměř jistě bude podnikat. Což je také pravda. Hned při první doučovací hodině jsem mu řekl, že ať bere programování jako malé nutné zlo, které spolu musíme zdolat na jeho cestě k podnikání. A zeptal jsem se ho, zda mu jde v tanečních tanec. Že ano a já jsem jej ujistil, že to je daleko důležitější dovednost pro podnikání než programování a celá škola. Nad touto úvahou kroutil nevěřícně hlavou, ale co můžete chtít od kluka, kterému mělo být tehdá za týden osmnáct!
Z kupy hostů na akci jsem poznal jenom otce a jeho syna coby organizátory i hostitele v jednom. Chvíli jsem si s nimi popovídal, a pak jako slušný host jsem je ponechal osudu, aby si plnili hostitelské povinnosti i vůči dalším hostům. Abych nezůstal sám jako voják na vartě, nenápadně jsem se vpašoval do společnosti dvou dam a dvou mužů. Dámy i jeden z mužů, byl to ten starší, se mi zdáli světa zkušení, určitě více než já. Druhý muž, drobnější postavy, mohl mít tak pětačtyřicet, působil na mě jako úředníček z povídek Nikolaje Vasiljeviče Gogola. Asi znáte jeho smutnou povídku Plášť, kde hlavním protagonistou je chudý státní úředník, a právě toho mi můj společník u stolu připomínal.
Světa zkušenější část našeho stolu se dostala přes pomlouvání jedné jejich společné známe dámy ke krásnému tématu: opravdové lásce. Všichni, včetně mě a nesvětáckého chlápka, jsme se shodli, že jediným testem opravdovosti lásky je těžká životní situace, v níž se teprve pozná, zda láska taková opravdu je. Jelikož neznám skutečný příběh těžké životní situace, jež by otestovala charaktery zamilovaných, nedalo mi, abych se spolustolovníků nezeptal, zda někdo z nich náhodou takový příběh nezná. Bohužel, že ne, neznají, a tak jsme tohle teoretické povídání uzavřeli tím, že příkladem takového testu opravdovosti lásky nám může být maximálně vymyšlený příběh dvou hlavních mladých protagonistů z filmu Titanic. I když, pomyslel jsem si, na druhé straně v dané situaci moc na výběr neměli.
Neměl jsem v plánu se na akci dlouho zdržet, čehož dokladem budiž i můj limit: tři deci bílého, jenž jsem při povídání u stolu hravě splnil. Chtěl jsem totiž ještě zajít do centra města a podívat se do několika galerií, neboť od té doby, co často chodím na zahrádku, tuhle část mých zájmů ostudně zanedbávám. A tak jsem se nenápadně odpoutal od stolu a poděkovav hlavnímu hostiteli za pozvání a pochváliv víno i gulášek, jsem zamířil k východu. Najednou mě čísi ruka chytla za rukáv saka, otočím se a hle, vidím starého známého, gogolovského úředníčka od našeho stolu. „Pane, nechci se vnucovat, ale chtěl jste slyšet příběh opravdové lásky, mohu vám nabídnout příběh můj a mé manželky. U stolu jsem nechtěl, víte, to jsou lidé, kteří mi sice nevadí, ale nepochopili by to. “ Opáčil jsem. „Díky, ale popravdě nestojím ani tak o příběh opravdové lásky, jako spíš příběh zkoušky, která lásku vystavila nemilosrdnému testu opravdovosti. Znáte to, většina zamilovaných si myslí, že jejich láska je opravdová, leč stačí malé nepříjemné zavanutí a je po lásce, co pak z lásky nejednou zbude, je spíš potlačovaná nenávist.“ Chlápek se ale nedal odradit. „Uvidíte, nebudete zklamán, když máte chvíli času, náš příběh vám rád povyprávím.“ Přikývnul jsem, a docela rád, najednou jsem byl docela zvědav. A tak jsme se vrátili zpět do salónku a opět jsme usedli, tentokrát k malému volnému stolku. Dříve než můj společník se pustil do vyprávění, nechal jsme si nalít ještě decku bílého, ne že bych měl extra chuť, ale nechtěl jsem, aby to vypadalo, že při poslouchání spěchám. A při tom decku jsem si vyslechl tento příběh.
Víte, studovali jsme s manželkou stejnou vysokou, ekonomku, ale to není důležité. Patřila k nejhezčím studentkám na celé škole, kolegové se o ní málem rvali, i několik učitelů ji chtělo sbalit, dokonce se o ní tehda povídalo, že některé zkoušky dělá přes postel. Nikdy jsem se s ní o téhle věci nebavil, ale myslím si, že to bylo sprosté pomlouvání mající původ v závisti. To víte, stačilo, aby kývla na některého z nás a každý byl připraven jí líbat nohy. Také já, jenomže na mě nikdy nekývla, vlastně jednou, ale k tomu se dostanu. Jsem pragmatik, nic si nenamlouvám, vím o sobě, že nejsem typ muže, na nějž ženy berou. Přerušil vyprávění a vytáhl z peneženky dvě fota manželky. Na jedné jenom hlava, na druhé v kostýmku s mini sukní. Opravdový kus. S uznáním jsem přikývl: „Opravdu krásná žena.“ Potěšen mým hodnocením pokračoval ve svém vyprávění. V posledním, v pátém, roce studia jsem měl ale životní štěstí. Bydlel jsem na pokoji s klukem, s nímž chodila již druhý rok. Mělo se za to, že po skončení školy se vezmou. Ona byla kráska, on sekáč, byl by to hezký atraktivní pár, i jejich děti by jistě byly jako z pohádky. Oba pocházeli z docela slušně zajištěných rodin, takže vše jim hrálo do karet. Přiznám se, že jsem mému spolubydlícímu záviděl, ale jsa člověk skromný, byl jsem nakonec rád, že jsem se přes něho s ní seznámil, na což jsem byl opravdu pyšný. Bylo příjemné vidět, jak mi kolegové závidí, když mě pozdravila a občas se mnou prohodila i několik vět.
Pak se to stalo, jejich málem dvouletý vztah skončil zcela neočekávaným rozchodem. Jednou, bylo již pozdě v noci, došel můj spolubydlící z rande mírně přiopilý a dost zničený. Hned jsem na něm poznal, že si dali definitivní vale. Na druhý den jsem se od něj dozvěděl i nějaký ten detail, znáte to, někdy se člověk potřebuje někomu svěřit, a mě všichni brali jenom do počtu coby skromného, pracovitého moulu, který nejednou posloužil i jako ideální vrba. Rozchod měl ze strany mého spolubydlícího docela racionální důvod. Moje manželka má ještě mladší sestru, jež trpí schizofrenii, a v době, o níž právě vyprávím, se dostavili vážné zdravotní komplikace i u její maminky. Začala mít vážné problémy s chůzí, takže nemohla o svoji nemocnou dcerku pečovat. Přítelkyně mého kolegu trvala na tom, že jakmile se vezmou, budou bydlet u jejich rodičů a společně budou pomáhat tatínkovi s péčí o mladší sestru a maminku. Jejímu tatínkovi bylo tehda něco před padesát a ještě mu zbývalo do starobního důchodu hodně let, takže nebyla šance, že by vše mohl stíhat sám. Můj spolubydlící vytušil hromadu komplikací a raději se lásky ke krásné ženě vzdal, než aby obětoval kus svého života péčí o někoho cizího, tak se alespoň při povídání se mnou vyjádřil. Byl si dobře vědom toho, že je pro ženy zajímavý a že si hravě najde další hezkou partnerku bez nepříjemné zátěže.
Přiznám se, že v této chvíli jsem začal tušit, jak asi tušíte i vy, jak se bude dále příběh vyvíjet, takže již vše zbývající z příběhu jenom krátce.
Náš skromný úředníček se pohotově nabídl, že je připraven celý život pomáhat krásce v nesnázích v nelehké péči o mladší sestru a maminku. Ona tuhle nabídku bez většího váhání přijala, tušila, že atraktivního muže za této situace jen tak lehce neuloví. A složitá situace potřebovala najít rychlé a akceptovatelné řešení. Bylo nabíledni. A tak můj vypravěč se již dvacet let stará o tchýni, která je prý již zcela nepohyblivá, a švagrovou s těžkou fází schizofrenie. Můj bratr byl také schizofrenik a alespoň si dovedu představit, co to znamená, nepřetržitě pečovat o schizofrenika. Kdo to nezažil, nic nepochopí. Můj vypravěč nepracuje, manželka je prý úspěšná manažerka a vydělává prý tolik, aby to stačilo na zajištění chodu celé rodiny. Nemluvě o tom, že nájem rodina neplatí a každý člen rodiny něco bere od státu, včetně tchána, jenž má docela slušný důchod.
Své povídání skončiv, upřeně se na mě podíval, čekal na mé zhodnocení opravdovosti jejich lásky. Myslel jsem si něco, ale co, to jsem mu neřekl. Pochválil jsem jej za obrovskou obětavost, lásku k manželce, rozloučil se s ním a vyšel ven z restaurace. Bokem dveří stály dvě dámy od našeho stolu a ničily si s požitkem zdraví vdechováním cigaretového kouře. Ta hovornější mne bystře s úsměvem oslovila. „Tak co, vyslechl jste si příběh lásky?“ „Jo, jo.“ „A také vám řekl, že zatím co on se stará o celou její rodinu, dokonce i o jejich malou dcerku, která se mu vůbec nepodobá, ona si užívá s milenci, které střídá jako můj starý rybářské pruty?“ „Ne, to mi neřekl, ale tak trochu jsem si to domyslel. Ale jak to, že dnes je zde, kdo se stará o rodinu? “ Vysvětelení se mi dostalo nato tata: „Ona, ale tím si vyčerpal limit na nejbližšího půl roku!“ Smutně jsme se na sebe usmáli, řekli si nashledanou a já vyrazil směrem do centra, možná, že se mi v některé galerii nějaký ten obraz bude líbit.
V Brně 18. července 2012.