La vie est belle

Dušan Polanský

Každý z nás má občas den blbec, kdy se moc nedaří. Já měl naposled takový den 14. dubna tohoto roku. Dopoledne jsem si vzal na dvě hodiny náhradní volno a šel jsem se podívat na zasedání Zastupitelstva města Brna, na němž se projednával i odprodej našeho panelového domu, přesněji těch domů je 25. Řeknu vám, ty nás včecky pěkně vypráskali, málem jako kdybychom si to doopravdy zasloužili. Ale jak pokaždé říkám, když se jeden směje, druhý musí plakat, jelikož rovnováha musí být zachována. Po návratu do práce mi hned vyskočil jeden problém, který mi rovněž na náladě nepřidal. Odpoledne mi volala starší dcera, že jí padly na střechu zánovního auta garážové dveře. No, povídám si, tak na dnes by toho nedobrého již stačilo. Ale nestačilo.

Než přidám poslední smůlu, tak malé vysvětlení k mé jedné nedobré povahové vlastnosti. Jsem někdy až zbytečně zarputilý a snažím se za každou cenu dodržet slib. To by člověk dělat neměl, jelikož se sám postupně ničí. Tohle mám po otci.

Teď po malé odbočce k poslední smůle toho dne. Ten stejný den si na aukčním portálu Aukro koupil kdosi ode mne knihu za 50 Kč; prkotina z hlediska sumy peněz. Knihu jsem již kdysi přečetl, takže co s ní, nebudu ji sušit v knihovně, která je beznadějně plná. Kupující mi ještě ten den napsal, že převedl částku na můj účet, já mu obratem odepsal, že děkuji a že nejpozději zítra knihu odešlu. Knihy na prodej mám u sebe v práci, jelikož je pro mne pohodlnější balíček podat po práci na podací poště na Kounicově než u nás v Bystrci, kde jsou často fronty. Otevřu skříň a dívám se do police, v níž mám knihy na prodej. Není tam, říkám si, to je divné, vždyť jsem si ji sem určitě dal. Prohledal jsem skříň ještě jednou, kniha nikde. Aha, tak jsem ji musel nechat doma. S vysvětlením jsem byl málem spokojen, ale zcela přesvědčen jsem nebyl. Ten den jsem plánoval vyrazit za vnoučaty, těšil jsem se na ně více než obvykle, měly být balzámem na výprask od krajské vládní garnitury. Proto jakmile jsem dofrčel domů, okamžitě jsem mrknul do knihovny, abych našel zmíněnou knihu. Nebyla tam. Prohledal jsem nejen celou knihovnu, ale všechny místa v bytě, kde ještě knihy mám. Pak jsem vyrazil do sklepa, kde mám knihy v krabicích. To už čas nemilosrdně běžel, vnoučata jsem již hořce oželel. Asi v osm večer jsem s hledáním skončil. Spát jsem šel v nedobré náladě kolem půl jedenácté. Chvíli trvalo než jsem usnul, ale nakonec jsem usnul, což za tohoto stavu byl i úspěch.

V jednu po půlnoci jsem se probudil, což není nic divného, jelikož mám problémy s prostatou, takže dva až třikrát za noc chodím čůrat. Jenomže pomyšlení na knihu mi nedovolilo opět usnout, takže jsem vstal a v noci jsem opět celý byt prohledal. Šlo to jenom proto, že manželka je po operaci nohy a musí chtě nechtě několik dnů bydlet u dcery, protože v našem domě výtah nemáme. Výsledek hledání byl i tetokráte nulový. Spánek již nepřicházel do úvahy, ještě jsem chvíli naštvaný polehával a pak jsem vstal a po časné snídani vyrazil do práce. V práci jsem byl již těsně před pátou. Okamžitě jsem se vrhnul na skříň. Knihu jsem našel během pěti minut zapadlou za jednou krabicí. Vztek mnou lomcoval, byl jsem bez nálady, navíc jsem cítil, že zase leze na mně rýma, což se mi stává, když spím vyloženě málo. Stačí mi sice 4 až 5 hodin, tolik obvykle v průměru i spávám, ale necelé dvě a půl hodiny je přece jenom málo. Říkal jsem si, že náladu mi konečně spraví až blbnutí s vnoučaty po práci. Jenomže stal se malý zázrak, dcera mi ještě dopoledne poslala dvě fotografie, na jednu z nich se díváte o něco výše, a hned mi bylo na duši hezky příjemně až teploučko.

Jenom jedno jsem nechápal. Jak mohla malá Jindra dopustit, aby neměla k růžovým golfkám pro panenku – že v nich vozí Toníka je malý nepodstatný technický detail – na sobě růžové šaty? Abyste rozuměli, Jindra se za den převléká běžně tak čtyřikrát, pětkrát, přičemž pečlivě si hlídá barevnou sladěnost. Nakonec mi ale došlo, že růžová by na fotce nepůsobila tak příjemně jako barva bílá, když už Toník je v klukovské bleděmodré. Jindra to prostě zvládla i tentokráte na výbornou.

Pracovní doba mi pak uběhla příjemně a podvečerní hrátky a blbnutí s vnoučaty to byla již klasika. Chvíli jsme byli na písku a pak jsem si zahráli jako obyčejně, přesněji pokaždé, když jsem s vnoučaty, tři pohádky: Sněhurku, Princeznu se zlatou hvězdou na čele a Popelku. Já vždy hrají záporné role, Jindra princezny, Toník prince a Vojtíšek, ten na fotce není, znechuceně vedlejšáky. Nám chlapům se již moc do toho nechce, ale Jindra nikdy nepovolí, hrát se musí, i kdyby trakaře padaly. No co vám budu ještě povídat, když La vie est belle.

V Brně 18. dubna 2015.

Domů | Prolog 2001: Vesmírná odysea | Nejen básně v próze | Střípky