Na Marie mi nesahejte!

Dušan Polanský

Nejsem typický sběratel pohlednic, jenom občas koupím nějakou, když mě něčím zaujme. Nedávno jsem se byl podívat na brněnském výstavišti na burzu sběratelů, tedy hlavně filatelistů, ale zcela náhodně jsem se zastavil i u stánku s nabídkou pohlednic. Oko mi padlo, opět zcela náhodně, na pohlednici, jejíž sken zde vidíte. Byla odeslána německým vojákem 3. 4. 1940 polní poštou (Feldpost) jedné dámě do Jablonce nad Nisou (Gablonz an der Neiße).

Z prostého a jednoduchého textu pisatele nelze zcela jednoznačně určit, zda se jedná o jeho maminku nebo dívku či manželku. Možná, že závěrečný pozdrav Treuer Robert dává tušit, že by mohlo jít o dívku nebo manželku. Ovšem tohle není pointa toho, co mě na téhle pohlednici zaujalo. Zaujal mě text německé písně na čelní stránce pohlednice a vojáci mašírující na vojenské manévry. Z mého pohledu je text vyloženě prušácký, až stupidní, ale ani to by mi nevadilo, jelikož Němci mají válčení jaksi v krvi, podobně jako Rusové, třebaže podle mě je těžší něco tvořit než bourat a ničit, to nakonec zvládají i malé děti. Ovšem co mi v textu hodně vadí, že v refrénu se zpívá o dívce jménem Marie, které je velikou obdivovatelkou vojáků. Budiž ať má vojáky v oblibě, ale ať se nejmenuje zrovna Marie. Ovšem abych tuhle německou Marii nekritizoval, obecně v celých dějinách vojáci měli a mají u žen úspěch. Možná již jenom proto, že voják musí být fyzicky fit a zdravý.

V životě jsem se s tímto ženským jménem setkal, přímo či nepřímo, několikrát, a vždy to byly ženy, které nehorlily pro válčení a byly všechny velice sympatické, rozumné, pracovité a lidsky vnímavé a hodné. Chápu, že někdo jiný má štěstí na jiné ženské jméno, ale u mě to je Marie.

První je maminka Marie, správně po slovensky Mária. O ní jsem již krátké povídání na svých stránkách napsal. Život byl k ní dost krutý. Pohřbila dvě své děti, malého Petríka, kterému chyběl jeden den, aby se dožil jednoho roku, a Danku, které bylo 49 let. To že v roce 1995 pohřbila manžela, mého tátu, to jaksi k životu většiny žen již patří, ale pohřbít dvě své děti si tak zbožná žena, která dokud to jenom trochu šlo, nevynechala ani jeden den, aby se nepomodlila k Bohu přímo v kostele, nezasloužila. Já se jí vždy snažil vysvětlit, že vůbec nejde o to, zda Bůh fyzicky je, nebo není, to je konec konců nedokazatelné, ale o to, že víra ve fyzickou existenci Boha a víra v Boha jsou dosti rozdílné názory. Také mnozí věří, že světská spravedlnost jednou konečně zvítězí, ale za celý svůj život jsem si nevšimnul, že by světská spravedlnost málem existovala. Ale může slušný člověk žít bez víry v spravedlnost? Kdyby ji neměl, nedokázal by za ni ani bojovat, tedy pokud není vyložený slaboch. A s vírou v Boha je to podobné. Ovšem přiznám se, že u maminky jsem s tímhle názorem nepochodil. Pro ní Bůh existoval coby transcendentí (tohle slovo pochopitelně neznala) bytost a šlus!

Druhá je neslavnější žena v celých světových dějinách, je to Marie, matka Ježíše. Z evangelií se o ní toho nedozvíme moc. Nevíme nic o jejím narození, její rodině, nevíme, jak se seznámila s Ježíšem. Nevíme, kolik měla dětí se svým můžeme Josefem; jenom víme, že Ježíš byl prvorozený. A její stopa se po ukřižování Ježíše Krista zcela ztrácí. Jinak teologičtí učenci vedou nekonečné spory kolem neposkvrněného početí Ježíše, a jistě tomu bude do skonání věků. Ale vždy jsou to lepší spory než spory válečné! V každém případě víme, že je matkou Ježíše Krista, jehož učení významně změnilo dějiny celého lidstva. Třebaže někteří z nás jsou již po celá staletí, dokonce tisíciletí nepoučitelní, páchají zlo ve jménu jakési, mně naprosto neznámé, vyšší pravdy, než je pravda prostého člověka, tedy především žít v míru nikým neotravován.

Třetí a čtvrtou Marii jsem potkal za svého profesního působení v Chrudimi a Pardubicích. Vždy, když jsem něco potřeboval poradit či helfnout, to udělaly rády a s ochotou. Přitom jsem si je vážil i lidsky, především pro jejich skromnou povahu a pracovitost. Rád jsem si s nimi popovídal, třebaže někdy jsme si povídali i o smutných věcech, rodinných trablech, a tak všelijak. Znáte to, s někým je povídání o čemkoliv utrpením, s někým to jde i když si povídáte o smutných věcech, a člověku to i nejednou psychicky pomůže.

Pátou Marii jsem poznal na jednom z vysokohorských zájezdů. Je to sice již dost dávno, ale tahle mladá žena mi utkvěla v paměti hlavně kvůli rozšafné upřímnosti a jakési nespoutané přirozené živelnosti. Povídání s ní občas nebylo až tak jednoduché, neměla v oblibě prázdné tlachání, ale občas člověku pro nalezení duševní rovnováhy a zamyšlení se o životě prospěje i podobný styl komunikace. V každém případě to vyjde levnější než snové tlachání na pohovce u psychoanalytika. Snad se jí v životě daří, což ji přeji.

Šestou Marii již znám dlouho předlouho, od svých klukovských let. Je to paní, která bydlí v bytovém domě v Malackách, kde jsem bydlel v mládí nějaký rok i já. Je to již starší dáma, ale stále si zachovává ženský přirozený šarm. Pokaždé, když se zastavím v Malackách na hrobě svých rodičů a sourozenců se stavím u ní a krátce si popovídáme o tom, co nového. Jak to již u starších lidí chodí, prioritu nejednou mají naše zdravotní problémy. Ovšem ráda si vyslechne, co nového u mě, v mé rodině, a já zase co nového kolem a tak vůbec.

Nakonec jsem si dovolil text vojenské písně přeložit do češtiny pro ty, co neznají němčinu. Dalšího komentáře k němu se již zdržím, jelikož jsem se k němu o kousek výše již vyjádřil.

Volala se Marie a věrná byla ...

Dnes šel Hans k vojenskému odvodu,
a také jeho otec se opět cítí mlád, radost má velikou.
Vypráví o svém mládí, jak tehdy hrdý rekrut byl:
„Vojenská služba byla hezká, přísná služba šla mi k duhu,
a díky vzpomínkám na ni, cítím se i dnes stále mlád.“

Volala se Marie a věrná byla,
miláčkem celé setiny byla.
Granátník či pěšák,
každý ji znal a snil jenom o ní,
celá pěchota, a také kavalerie,
dokonce i těžké dělostřelectvo, tak sladká byla.
Volala se Marie a věrná byla,
miláčkem celé setiny byla.

Na manévry pevným krokem kráčí setnina
a kus nadšeně je doprovází Marie.
Každý ví, že teď přijde několik těžkých dnů,
kdy bude málo času myslet na milovanou dívku;
ale po těžkých dnech opět bude zpívat celá setnina:

Volala se Marie ...

V Brně 8. května 2022.

Domů | Prolog 2001: Vesmírná odysea | Nejen básně v próze | Střípky