Míč
Dušan Polanský
Zázrak pro každého z nás je pouze to, co za zázrak sami považujeme, a je úplně jedno, zda to je nebo není zázrak z pohledu někoho jiného. Je to jako s láskou, někdo má partnera či partnerku, nad kterým by druhý ohrnul nos, přičemž ten první by za ní i do ohně skočil, ovšem co by udělal ten druhý, to ví jenom on sám a Bůh.
Byl počátek srpna a teploty si skotačily ještě pořád pěkně vysoko, vzduch byl suchý jako hrdlo alkoholika, lidé znaveni jako horníci po šichtě v podzemí. S vnučkou, malou Jindrou, jsem se rozhodl vyrazit na procházku do jezdeckého areálu Panská Lícha, který se nachází v krásném a klidném přírodním prostředí v Brně mezi městskými částmi Lesná a Soběšice. Autobus MHD nás dovezl z Lesné na zastávku Panská Lícha, odkud do areálu je to po silnici asi 800 m. Jakmile jsme vyrazili na pochod, Jindra zvedla ruce, což byly povel, prosba i přání v jednom: „Dědo, nes mě!“ A tak jsem ji nesl, přece jí nebudu dávat školení o tom, že jsou jí již dva roky a že je docela těžká a že mě při dlouhém nošení bolí záda. Navíc mi ještě bimbala podél těla igelitka, v které jsem nesl nezbytné minimum k přežití při procházce s vnučkou: bábovičky, lopatku, křídy a hezký barevný míč. Baťoh na zádech s nezbytnými proprietami nepočítám. S nošením břemen je to tak trochu jako s láskou k ženě, když ji vroucně milujeme, tak ji vydržíme nést určitě déle, než když je nám lhostejná nebo dokonce nesympatická. V mém případě vše bylo jasné: nést Jindru celých 800 m a repetice při návratu, ale nepředbíhejme, teprve jsme se vydali na cestu tam.
Podél levé strany asfaltové silnice, ve směru od zastávky autobusu k Panské Líše, se táhne polní jezdecká dráha. Za normálního počasí ani nemusíte mít extra štěstí, abyste po ní viděli klusat jezdce na koních. Jenomže v den naší procházky bylo horko a slunečno, takže po nich ani vidu, ani slechu. O cválajícím jezdci na koni, jak to vidíte na obrázku, se nám mohlo jenom zdát. Asi v půli jezdecké cesty je umělá překážka, val vysoký necelé dva metry, jezdci na něm učí koně nebát se skočit z výšky směrem dolů, na jezdeckou dráhu. Záda mě již pořádně bolela, přestávku jsem potřeboval jak politik úplatek, a tak jsem Jindru přesvědčil, že si dáme drobné intermezzo u zmíněného kopečku. Povedlo se. Jak na tom kopečku stojíme, vidím zprava z lesa přímo směrem k nám kráčet staršího urostlého muže a dvě starší ženy. Znervózněl jsem. Byli jsme sice v lese u silnice, ale provoz aut po silnici byl málem nulový a človíčka živáčka jsme zatím nepotkali. Přiblíživše se skupinka na pár metrů, uklidnil jsem se. Příchozí nepůsobili na mě dojmem lidí, kteří by někomu chtěli fyzicky ublížit. Jindra si je všimla také, což jsem poznal také podle toho, že se pevně přitiskla k mým nohám, cizí lidi vždy nemusí. Pozdravili mě málem sborově klasikou „Dobrý den“, já stejně a zřetelně pozdrav opětoval. Než mě oslovili, zda se mě mohou na něco zeptat, odhadl jsem, že patří k nějaké sektě. Ženy byly nevýrazné, neinteligentní typy, lehce manipulovatelné, které bez větší námahy přesvědčíte o čemkoliv. Na muži bylo poznat, že je na tom inteligenčně podstatně lépe, určitě byl předákem téhle skupinky zbloudilců. Normálně bych je poslal k šípku, ale tady v lese, kde široko daleko nebylo nikoho a měl jsem s sebou dvouletou vnučku, nic takového nepřicházelo do úvahy. Musel jsem být opatrný jako kapsář při výkonu své nelehké profese.
Celý dialog vedl muž, ženy jenom poslouchaly a občas se přiblble zaculily na vnučku, což se jí ale vůbec nelíbilo, je totiž bystrá jako karetní hráč a ví kdo blufuje. Zda to tu znám? Ne neznám, jsem tu dnes poprvé. Nelhal jsem, ale touhle odpovědí jsem muže očividně zklamal. Že jejich učitel jim sdělil, že někde tady nebo v blízkém okolí má být nebeská brána. Muž mě upřeně pozoroval, čekal jak zareaguji. Očekával, že jeho tvrzení vezmu na lehkou váhu. To mě ani nenapadlo. Docela slušně znám dějiny křesťanství, takže vím, že většina sekt má svého vůdce, učitele. Kupříkladu jádrem gnosticismu neboli gnóze – jedné z mnoha křesťanských herezí; bylo jich prý kolem 70 – je myšlenka vysvobození lidské duše z vězení těla poznáním (řecky gnosis) vztahů mezi lidským a božským. Jenomže to má malý háček, jak takové vysvobození z hmoty provést není prý přístupné každému věřícímu a vyžaduje zvláštní zasvěcení vyvolených. No a obvykle vedoucí sekty, učitel tvrdí, že je vyvolený a zasvěcen. Jenom on ví to, co ostatní příslušníci sekty neví. Jsou i jiné hereze, ale schéma zblbnutí oveček je obvykle velice podobné. Někdo je vyvolený a ostatní jsou jenom zbloudilé ovce. Vědom si háklivostí situace jsem se s veškerou vážností zapojil do dialogu, ovšem mluvil jsem co nejméně a přitom tak, aby muž měl pocit, že jej beru vážně a že se nepředvádím se svými znalostmi, ale že jim opravdu upřímně chci dát tip, kde v okolí hledat nebeskou bránu. A také jsem chtěl ukázat, že až tak lehce se ukecat nedám.
„S pozemskou bránou je to jasné, od dob Konstantina Velikého je to Řím, jenomže ten je hezky daleko. Nebeská brána by měla být podle křesťanského učení tvořena celou nebeskou klenbou, jenomže ta v nás pokaždé pocit nebeské brány nevyvolává, kupříkladu přes den, kdy je zataženo, nebo jako dnes, když je na sluníčku přes čtyřicet stupňů a nebe je ploché jako čerstvě ošetřená ledová plocha. Asi nejsilnější tento pocit prožíváme za jasných hvězdných nocí, jenomže to zase již zíváme nebo spíme či myslíme na světštější radosti. Křesťané, aby si uměli nebeskou bránu při modlitbě lépe představit a přiblížit se více k Bohu, začali stavět od třináctého století vysoké katedrály. Lomené oblouky a vysoké věže katedrál vyvolávají v každém křesťanovi pocit, že při modlitbě vzhlíží přímo k Bohu a Bůh na oplátku vzhlíží k němu tak intimně, že cítí Boží dech a dotyk rukou Pána Našeho. Ne náhodou i některé kláštery mají název Porta coeli, v překladu Brána do nebes. Ovšem nemusí to být jenom věže katedrál, i klenby vytvořené korunami vysokých stromů rostoucích vedle sebe mohou podobné pocity vyvolat, a nikde není napsáno, že taková klenba z větvoví a listoví nemůže být opravdová nebeská brána. Jenomže jak se koukám,“ pomalu jsem se otáčel kolem osy a moje mírně zdvižená pravice kreslila veliký kruh, “tady takoví velikáni nerostou. Možná by to chtělo takové velikány najít a doufat, že jejich klenba tvoří opravdový přístup k nebeské bráně. Možná že váš učitel to tak i myslel, když vás poslal nebeskou bránu hledat někde tady v lese.“ Vedoucímu skupinky se můj výklad asi docela pozdával a také asi pochopil, že nebudu ta pravá ovečka k ulovení pod křídla jejich sekty. Po chvíli povídání jsme se rozloučili, skupinka přešla přes silnic a vnořila se do lesa. Doufal jsem, že patřičně vysokou klenbu z větvoví a listoví nenajdou někde poblíž, tedy pokud ji vůbec hledat budou.
Malou Jindru tohle setkání a horko poněkud unavily a vzaly jí náladu. Chtěla pít. Sundal jsem baťoh, že vytáhnu láhev s vodou, jenomže přitom mi uklouzla na zem igelitka, v níž byl i míč. Ten z igelitky vypadl a skutálel se na dráhu pro koně. Vnučce se rozzářil na tváři úsměv, v té chvíli zapomněla na žízeň a již pádila dolu mírným kopečkem za ním. „Jindřiško, nejdřív se napij a pak si budeme hrát s míčem.“ Vysvětlovat jí, že hraní odložíme až na areál nemělo smyslu, natolik ji znám. Míč mi podala a ukázala nahoru, abych jej vyhodil a opět chytil; ráda se dívá jak míč líta do výšky a zpět. Vyhodil jsem jej a jako obvykle letěl do výšky mezi patnácti až dvaceti metry, na víc prostě nemám. „A teď ty,“ pobídl jsem Jindru. Ta bez okolků míč chytila a vyhodila jej do výšky, ani se moc nenamáhala, jenom lehce vyhodila ručičky směrem nahoru. Letěl pěkně vertikálně a vysoko, tak třicet metrů, možná i více, jakmile měl dopadnout dolu, jeho let nějaká neznámá síla přibrzdila a Jindra balon pohodlně chytila do náruče. A opět a opět jej vyhazovala do výšky a hravě jej při dopadu chytala do náruče. Najednou jsem viděl, že po silnici ve směru k areálu uhání nablýskaný kabriolet. Jelikož na val je ze silnice krásný výhled, řidič si mohl - jak na jevišti přírodního amfiteátru - v klidu prohlédnout jeden z výhozů míče do slušné výšky a také jeho hravé chycení vnučkou při záhadném zpomalení dopadu. Musel být z toho pěkně vyvalený, protože ten trouba vjel naplno do protisměru, ještě štěstí, že nic proti němu nejelo. Hlavu nevěřícně otáčel směrem k nám až do místa, kde nás zcela ztratil z dohledu.
Konečně jsme se doplížili do areálu. Koně nikde, ale Jindra objevila malý kopeček písku a okamžitě si začala na něm hrát a byl jí ukradený celý zbytek areálu. Měl jsem již slušnou žízeň a docela jsem se těšil na pivo v nedaleké restauraci, jenomže jsem musel trpělivě čekat, dokud Jindru nepřestane bavit hrabat se v písku. Zklamala mě, vydrželo jí to přes půl hodiny. Konečně jsem ji rafinovaně přesvědčil, že zajdeme do restaurace. Před restaurací stál již zmíněný sporťák a na terase restaurace seděl jeho řidič, popíjel kofolu a občas mávnutím ruky odháněl dotěrné vosy. Na terase bylo poloprázdno, schválně jsem vybral stůl vedle řidiče sporťáku. Prohlédl jsem si jej. Byl o kousek menší než já, ale mohl vážit asi o dvacet kilo více. Ruky i tváře měl hezky baculaté, ústa i brada byly příjemné, celkově ale působil dojmem člověka, který se stará hlavně o svůj blahobyt a vše ostatní je mu lhostejné. Nebyl mi ani sympatický, ani nesympatický, jednoduše byl. V žádném případě to nebyl typ tvrdého nejmenovaného detektiva z Kontinentální agentury z povídek Dashiella Hammeta, třebaže ten byl také tlouštík. Igelitku s míčem jsem schválně zavěsil tak, aby na ni dobře viděl. Hned jej zaujala, přesněji zaujala jej vypouklina, kterou vytvaroval míč. Pohled mu několikrát zacykloval ode mne k vnučce, pak k igelitce. Čekal jsem, že se zeptá na míč, ale ovládl svoji zvědavost a s přemáháním mlčel. Za chvíli mi přistálo na stole pivo, hned jsem zaplatil a s pitím jsem docela pospíchal, jelikož vosy byly dotěrné a já se bál, aby Jindru některá nepíchla. Ještě štěstí, že vidět Jindru sedět v klidu i jenom několik sekund je veliká vzácnost, i při jídle se všelijak rafinovaně přemísťuje kolem stolu. Tentokráte se jí zalíbilo běhat po terase, pak po rampě k autům, zase nazpět po rampě na terasu a tak stále dokola. Vůbec mi nevadilo, že ruší hosty, alespoň byla v pohybu, čímž pravděpodobnost píchnutí vosou byla menší, než kdyby seděla u stolu.
Pivo jsem dopil, vzal igelitku, na tlouštíka jsem se ani nepodíval, něco mi ale říkalo, že jej ještě dnes uvidím, a spěchal jsem za Jindrou, která se mezitím přesunula na neudržované dětské hřiště patřící k restauraci. Abychom stihli plánovaný autobus do Lesné, museli jsme docela spěchat. Vzal jsem Jindru do náruče a vyrazili jsme. Urazili jsme sotva dvěstě metrů, když jsem uslyšel za zády blížící se auto. Otočil jsem se, byl to kabriolet se starým známým. Tušil jsem, že fáro při nás zastaví, a také že zastavilo. Tlouštík slušně pozdravil a zeptal se, zda nechceme svést, že jede do Útěchova. „Ne, ne, děkuji, my se vracíme opačným směrem, do Lesné, a k zastávce autobusu to již není daleko.“ Docela jsem lhal, nést Jindru v náručí ještě 600 metrů je pěkný záhul na záda, jenomže nasednout s vnučkou do auta, které řídí někdo zcela cizí, je neodpovědné, kdyby se jí něco stalo, tak si můžu hodit provaz, což by nebyl žádný trest, jenom zoufalý útěk před peklem dalšího žití. „Tak vás hodím na zastávku, přece jenom vaše holčička se přenese,“ slušně se nabídl ukazuje na Jindřišku. „Ne, ne, děkuji, neberte to vůbec osobně, ale za této situace bych to odmítnul každému cizímu člověku, to bychom museli být na Sahaře a umírat žízní.“ Moje rozhodná upřímnost jej vyvedla z míry, zarazil se, ale bylo na něm poznat, že můj argument jakž takž začíná chápat. „Rozumím… mohu se vás zeptat na míč, který holčička vyhazovala tak vysoko. Je to nějaká nová speciální hračka? Víte, mě zajímá vše kolem létání.“ „Je to obyčejný dětský míč,“ odpověděl jsem popravdě. Nevěřil mi: „Přece žádné dítě tak vysoko takový míč nevyhodí, vlastně ani nikdo dospělý, ani vy, ani já…“ „Věřte mi, je to obyčejný dětský barevný míč, jaký koupíte za padesát korun v každém hračkářství, “ ujistil jsem jej klidně, ale přitom důrazně. Mlčel, stále mi nevěřil. Jindru jsem postavil na cestu, míč vytáhl z igelitky a podal mu jej. Pozorně a nevěřícně si jej prohlížel, bylo poznat, že je technický typ. Mačkal jej, zatřásl s ním, přiložil si jej k uchu a poslouchal zda něco uvnitř neuslyší. Nezjistil nic. Bylo vidět, že je zklamán. Lehce míč vyhodil vzhůru, letěl přesně tolik, kolik mu předepisoval Newtonův zákon, ani o centimetr více či méně. Rozpačitě vrtěl hlavou, něco se mu stále nepozdávalo. Podávaje mi míč poděkoval, že si jej mohl prohlédnout, ale docela mi dával najevo, že má pocit, že jsem jej podfoukl, že něco před ním tajím. Netajil jsem nic, co chcete utajit na dětském míči. Nerozhodně uvedl sporťák do pohybu, lehce popojel, bylo poznat, že váhá a usilovně přemýšlí, ale najednou prudce přidal plyn a byl pryč, jako když vám darebák vybílí na internetovém bankovním účtu celoživotní úspory.
Na zastávku autobusu jsme dorazili přesně. Kdybych Jindru nepřesvědčil, že při cestě zpět pauzu u valu vypustíme, byl by nám autobus ujel a my bychom museli čekat na další skoro půl hodiny. Po návratu k paneláku igelitku jsme uložili do kočárkarny a na dveře bytu jsme zaťukali přesně v pravé poledne.
Maminka Jindřišku umyla, převlékla do čistého a řekla jí, že má na stole oběd. Najednou si Jindra všimla míče v obýváku, který v malém bytě slouží i jako dětský pokoj. Byl stejně veliký jako ten z kočárkárny, jenom jinak barevný. Rozběhla se k němu, zvedla jej a vyhodila do vzduchu. Letěl pěkně blbě, šikmo směrem k stolu s počítačem, kde navíc na poličce stojí tubus s pisátky. Rachot padajících tužek, fixů a propisek na stůl a podlahu ztvrdil nepovedenou trefu. Jindřiška si nato tata vyslechla od maminky kázání o tom, že míč v pokoji si smí sama jenom kutálet, jelikož je ještě malá a neumí jej řádně vyhodit do výšky a mohla by něco rozbít. Jindřiška se smutně otočila ke mně, chvíli přemýšlela a ukazujíc ručičkama kamsi nahoru k pomyslné nebeské bráně rozhodně a významně pronesla: „Děda.“ Lehce jsem ji pohladil po hlavičce a tiše jí řekl: „Jindřiško, tentokráte má pravdu maminka, ale jednou jí venku ukážeš, že to s balonem umíš. To bude koukat!“ Má slova ji uklidnila, usmála se a již pádila s nadšením do kuchyně k jídlu.
V Brně Léta Páně 4. září 2013, kdy má svátek Jindřiška, což je skoro jako Jindra.