Dušan Polanský
Je bláhový, kdo chce podle sebe hodnotit jiné lidi, jejich názory, mravy, činy, zvyky a co já vím co ještě. Každý dospělý, pokud je samostatný, ať je takovým, jakým chce být nebo jaký je. U dětí, pokud je živíme, šatíme, zajišťujeme jim bydlení, dnes často i provoz automobilu, mobilu, dáváme jim slušné kapesné -- často padne na kuřivo a chlast --, je tomu jinak. Tam mají rodiče právo hodnotit jejich skutky a chování, slovně i ručně. Ale již moralizuji, a tím neguji to, co jsem sám před chvíli napsal, takže raději malý příběh.
Minulý týden jsem zašel po práci s jedním známým do knihkupectví. Poprosil mě, zda bych mu neporadil, co koupit jako dárek jeho sestře, prý je vášnivá čtenářka. Popravdě moc se mi nechtělo, neboť můj vkus je dost individuální a trefit se do gusta někoho, koho ani člověk nezná, je dost těžké. V knihkupectví byla i jedna mladá prodavačka, jež si přímo před námi svlékla na chvíli mikinu; pod ní měla jenom halenku bez rukávu. Něco si na mikině chvíli prohlížela, a hned si ji opět oblékla. Můj známý se mě zeptal: Viděls? Rozpačitě jsem se zeptal, co jsem měl jako vidět, neboť dívka nebyla ani kráska, ani šeredka, postava i ňadra v halence normál; ideální volba pro spokojené manželství na celý život. No přece neměla oholené chlupy v podpaží! Zůstal jsem chvíli paf, pak jsem opáčil: Jaképak chlupy, ty mám já, ženy mají chloupky! Vždyť je to hezké, mně se to přesně tak líbí, je v tom kus člověčiny, cítíš z ženy její pot, vůni i kousek zápachu, ale to vůbec nevadí, dohromady se to namixuje a je z toho vzrušující erotické aroma. Známý se na mě s údivem podíval, jako kdyby měl pocit, že si dělám z něho srandu. Chtěl jsem jej o pravdivosti mého názoru na chloupky v podpaží přesvědčit, a tak jsem se ho zeptal, zda se mu líbí více oholený, nebo neoholený ženský klín. Znejistěl, bylo vidět, že mu vadí přílišná intimita dotazu, posléze se ale osmělil a váhavě mi sdělil, že asi by mu neoholený klín nakonec nevadil, ale že jeho přítelkyně s níž žije již roky si svůj klín holí tak napůl, což mu tak akurát vyhovuje. Bez rozpaků jsem mu sdělil, že mně se více líbí krásně chlupaté klíny, a ještě jsem se mu pochválil, že jednoho známého fotografa, od něhož kupuji ženské akty, vystavuji málem trvalému psychickému tlaku, neboť fotografie žen s vyholeným klínem mu málokdy pochválím, kdežto s chlupatým často. Známý zrozpačitěl, ale pak vše zahrál do autu poznámkou, že každý má svůj vkus. Jistě, ale mně to přesto nedalo, chtěl jsem jej udolat zcela, a proto jsem pokračoval příkladem: To máš, jako když držíš v ruce nový nehraný tenisový míček. Je krásně hebounký, chloupky bys bez přestání hladil, málem líbal, míček bys nedal z ruky za nic na světě. Když se s ním již dlouho hraje, je ošoupaný a vůbec nejmíň příjemný na dotyk je, když je zcela hladký. Můj známý znervózněl a já měl pocit malého pyrhova vítězství.
Knihu jsme v kamenném knihkupectví nakonec nekoupili, přesvědčil jsem ho, ať raději zajdeme do antikvariátu a tam mu za polovinu peněz vyberu dvě knihy, které se sestře jistě budou líbit. Stalo se, i když nevím, zda romantické příběhy od Heinricha von Kleista a Utrpení mladého Werthera od J. W. Goetha jí nakonec sednou. Spíš ne, ale cizí stovka není tak moc, abych tohle malé riziko nepodstoupil.
Po nákupu jsme pokračovali přes Průchodní směrem k Šilingrovu náměstí. Na rohu Průchodní a Radnické je kavárna, kde je hezky výhled na krajní řadu stolů paralelní s Průchodní, neboť celá stěna kavárny je prosklená. Často tam uvidíte sedět mladé, vzorně upravené a nalíčené holky: popíjejí, pokuřují a přitom si asi povídají a sní o bohatých a úspěšných princích, kteří si je vyvolí na cestu životem. Ne jinak asi bylo tomu i teď. Mému známému to nedalo a s potměšilým úsměvem se mě zeptal: Myslíš, že tyhle mladé krasotinky je mají vyholené? Odpověděl jsem bez váhaní: Všechny! A hned jsem školometsky dodal: ale více mi na nich vadí, že mají ty hezounké mladičké tvářičky a rty naprosto zbytečné nalíčené. Známý se na chvíli zastavil a s úsměvem zhodnotil moje názory: Ty jsi tedy expert, tobě se nelíbí nic z toho, co se dnes nosí. A ještě s upřímnějším úsměvem dokončil moji kritiku: Tuším, že s těmi knihami to dopadne stejně. Neodporoval jsem, koneckonců asi bude mít pravdu. A vyrazili jsme na dvě deci Pálavy do vinotéky na Leitnerově. Pokud jde o víno, máme totiž stejnou chuť.
V Brně 3. března 2012.