Dušan Polanský
Tuhle otázku si klade v moderní společnosti kde kdo. Nakonec dává zabrat i filozofům, viz např. stejnojmenné pojednání psychologa, filozofa a sociologa Ericha Fromma (1900 – 1980), třebaže hned se přiznám, že když jsem je kdysi dávno četl, že mě docela nudilo a hlavně jsem neměl pochopení pro výklady autora. A dodnes s úsměvem k názvu tohoto pojednání dodávám, že ideální varianta je mít i být, což určitě nebude osamocený názor, spíš převládající. V mém případě je podepřen žitím v mládí za podmínek až příliš skromné ekonomické existenci; raději na to už ani nechci myslet, třebaže je mi jasné, že těch, co si podobnou zkušeností prošli, bude asi více.
Je holým faktem, že když člověk chce jakž takž být, musí alespoň jakž takž i mít. A toho nejnutnějšího v dnešní konzumní společnosti není až tak málo. Jestliže máte vlastní rodinu, musíte mít minimálně kde bydlet, to znamená, že musíte především dokázat hradit účty za bydlení a energie. Je vaší rodičovskou povinností zajistit dětem vzdělání, a to s sebou nese také nemalé náklady. Jíst a šatit se také všichni musíte a např. těžko vysvětlíte dětem, že nemohou jít se spolužáky v zimě na hory, protože na to nemáte, a tak bych ještě chvíli mohl pokračovat. Jednoduše v dnešní společnosti bez toho aniž byste měl, těžko můžete být. Nepodceňuji Ericha Fromma, že by si tohle neuvědomoval, to by musel být buď úplný naivka, nebo byl na tom majetkově tak dobře, že žil v jakémsi okázalém intelektuálním skleníku bez kontaktu s reálem, což se bohužel občas u dobře zajištěných např. intelektuálů stává. Spíš mu asi šlo o to, aby ukázal, že smyslem našeho života by nemělo být jenom „míti“. Ovšem namlouvat si, že i bez majetku může být člověk svobodný, tedy může si užívat čistého „bytí“ je také dost naivní a idealistický pohled, nakonec tohle vám potvrdí každý bezdomovec.
Nedávno jsem si o takovém lehkém „míti, nebo býti“ neformálně popovídal s jedním dobře vypadajícím cca pětačtyřicátníkem. Valil jsem, jako valím de facto málem každý pracovní den, do své oblíbené vinotéky, kde obvykle sedávám sám, ne snad proto, že nemám rád lidi, ale jednoduše proto, že tam chodím později odpoledne a to už tam je obvykle prázdno, lidem totiž dost vadí, že vinotéka má posezení v širokém a dlouhém přízemním vestibulu, kde každý, kdo jde kolem, na vás vidí. Mě tohle vůbec nevadí, je ale pravda, že horší by to dopadlo, kdybych tam chtěl posedět s nějakou dámou v mladším věku, takovou schůzku bych za těchto podmínek určitě neutajil. Holt, rande chce intimitu. Takže jsem valil, a oslovil mě jeden hezky stavěný pán, že kde se dá zde vypít v klidu kávu, že je domluven s manželkou, která je u kamarádky, že ji zde má po půl šesté vyzvednout. Bylo krátce před pátou a nechtěl být neslušný a volat jí, že už na ní čeká. Ženy si mají vždy co povídat, my muži sice také, ale nedokážeme přitom být tak upřímní jako ženy a jak známo upřímnost čas rozhovoru významně prodlužuje. Tak jsem ho zavedl do mé vinotéky. Důvod byl prostý, aby vinotéka měla v tuhle pozdní odpoledne alespoň nějaký malý kšeftík, přece nebudu podporovat restauraci nebo kavárnu, kam nechodím.
Čekal jsem, že maník si sedne k volnému stolku, volné byly všechny, a ke kávě si vytáhne mobil a bude se bavit klasickými hrátkami s mobilem. Kdepak přisedl si jaksi automaticky ke mně, až mi to bylo trochu divné. Zeptal se mě jaké víno piju, kromě sdělení odrůdy jsem mu podal i patřičné vysvětlení proč. Zeptal se mě, jak si užívám důchodu, zda zdraví slouží a tak podobně. Dokonce se zajímal, co vše jsem v životě dělal, málem jsem si začal myslet, že je placeným agentem BIS. Jelikož jsem žádnou utajenou profesi neprovozoval, stručně jsem vyjmenoval kolem čeho jsem se v pracovním životě motal. Když jsem zmínil, že jsem deset let i učiteloval na vysoké, zbystřil a najednou se rozpovídal málem jako ženská.
Můj děda i táta byli učitelé, i moje manželka je učitelka. Já také chtěl být učitel, možná to máme v genech. Mám vystudovanou pedagogickou fakultu, obory fyzika a tělovýchova. Měl jsem velikou chuť do učitelství, jenomže život přinesl problém. Hned po mém skončení školy s manželkou jsme čekali mimino, a tudíž bylo nutné vyřešit naše bydlení. Nechtěli jsme bydlet u našich, u rodičů manželky to vůbec nešlo, protože bydleli v malém bytě. Ale štěstí nám přálo, manželka po strýci zdědila malý domek se zahradou. Ten jsme prodali, obratem jsme koupili hezký stavební pozemek a ještě něco nám zbylo. Ovšem teď jsme potřebovali peníze na samotnou stavbu, rozhodli jsme se vzít hypotéku na 20 let, ale za dané situace – manželku čekala mateřská a z mého učitelského platu před dvaceti lety bychom hypotéku neutáhli – jsem učitelství musel dát vale. Nastoupil jsem do soukromé firmy, dodnes tam tvrdě makám a slušně vydělávám. Nakonec to dobře dopadlo, nedávno jsme splatili celou hypotéku, takže máme hezké vlastní bydlení. Dnes je to jiné, učitelé mají platy vcelku slušné, takže možná, že dnes bychom tu hypotéku coby dva učitelé zvládli.
Nedalo mi, abych si nezeptal: A neuvažoval jste, že byste se teď k učitelství vrátil? Chvíli přemýšlel, pak uvážlivě vysvětlil: Ale i jo, ale víte, do mé profese (neprozradil jaké) jsem investoval hodně energie, úsilí, učení se zcela nových věcí, musel jsem dokonale zvládnout angličtinu, a najednou teď ... už vůbec nemluvím o tom, že když máte velice slušný plat, tak si zvyknete i na slušný životní standard, k tomu máte dvě dospělé děti, kterým chcete také pro začátek trochu pomoci ... Možná, že ta fyzika se stane skutečností v budoucnu, když už nebudu stačit v práci mladým ...
Pomalu jsem dopil a rozloučil se prostým na shledanou. Odpověděl stejně. Asi po dvaceti krocích jsem se lehce otočil. Můj přísedící si vytáhl mobil a asi se chystal zavolat manželce. Bylo mi chvíli nějak divně, protože jsem si opět uvědomil, že možná kdybych v mládí měl jiné podmínky, možná, že bych učil právě fyziku; ta mě totiž vždy bavila. Sice bych o něco méně měl, ale o to více bych byl, tedy alespoň pokud jde o zaměstnání. Přeji vám mít všeho, čeho se vám nedostává a být vším, po čem být toužíte.
V Brně 5. června 2024.