Dušan Polanský
Pátek 31. ledna 2013 byl pro mne málem celý pěkně blbý. Ale o celém dni vám vyprávět nechci, většina z nás má i tak dost svých starostí a trápení. Napsal jsem málem celý, dopoledne se totiž udála malá příhoda, která byla svým způsobem příjemná a posílila mé ego o odhadu povahy lidí. Ale pěkně po pořádku.
Ráno jsem valil do Fakultní nemocnice v Bohunicích v Brně kvůli dalším odběrům krve na hematologickém oddělení. V šedesátce jsem se totiž rozhoupal, že si nechám zjistit, cože s tou moji plebejskou krví je. Dvakrát, v roce 1971 a 1990, jsem ji gratis nabízel a nějak naše zdravotnictví o ni nestálo. Ani se nenamáhali mi sdělit, cože je na ni nedobrého. Když jsem se poptal, odpověď byla vždy nijaká, vyhýbavá. Do mého současného snažení o zjištění pravdy vlezlo vypadnutí plomby z osmičky. Že prý již zub nejde zachránit, že musí ven. Takže po roce a tři čtvrtě další osmička bude fuč. U dvou extrakcí v minulosti jsem parádně krvácel několik dnů, a to byly zuby, které měly kořeny sice hluboké, ale fešácky rovné. Kdežto tahle osmička má kořen parádně zakřivený, roste si pod dvěma sousedními zuby; dokonce mi ukázali celou tu hrůzu na veliké obrazovce. Že to bude těžká extrakce, takže ať mě hematolog připraví, když už mám krev nějakou divnou. Když už jsme u těch extrakcí, moc nechápu, proč v téhle republice zubaři s takovou oblibou zuby trhají, v západních státech je tomu dost jinak, tedy alespoň podle statistik. Jenomže co je tam, je mi houby platné, já jsem zde.
K hematologovi jsem v onen blbý pátek nebyl objednán, byl jsem objednán pouze na odběr vzorků krve, takže jsem musel trpělivě čekat až mě pan doktor zařadí někam do mezery mezi objednané pacienty. Z čekání jsem byl tentokráte docela nervózní, dost jsem spěchal do práce, neboť jeden z mých kolegů musel z vážných důvodů zůstat doma a já jej zastupoval. V čekárně jsem si živě představoval, jak mi vytrvale vyzvání na stole telefonáty od uživatelů. Po návratu z nemocnice mi tenhle můj dohad kolega, sedící vedle v kanceláři, potvrdil. Nevím proč, ale celý život beru práci až moc vážně, zdá se mi nefér, aby mi někdo platil a já mu za odměnu práci flákal. Ale vraťme se zpět do čekárny hematologického oddělení, kde nervózně čekám až místní rozhlas zahlaholí mé jméno a číslo ambulance, v níž se dozvím, jak mě připraví na extrakci zatracené osmičky.
Já a čekání kdekoliv se má obvykle takto. Když už musím někde čekat, tak si chvíle otravného čekání zpříjemňuji tím, že pozoruji mé spolutrpící a snažím se o nich něco zjistit, přesněji odhadnout je. Pochopitelně ne všechny, spíš ty zajímavé. Někteří jsou totiž průhledný a jasný jako malá násobilka. Na člověku bez větších problémů odhadnete, zda je bohatý či chudý, suverén nebo pesimista, lakomec nebo velkorysec, přehnaně sebekritický nebo ješita. O něco hůře se odhadují jemnější povahové vlastnosti a stavy duše člověka: míra spokojenosti se životem, s partnerem, s dosaženým pracovním zařazením, míra naplněných ambicí, různé komplexy atd. Pochopitelně vždy je to jenom odhad, který nemám ve většině případů možnost verifikovat. V případě, který za chvíli popíšu, jsem tuto možnost výjimečně měl.
Hned poté co jsem klesl na židli v čekárně hematologického oddělení, jsem se rozkoukal kolem, abych na některého Anonymouse nenápadně zaostřil svůj zájem, čímž dám na frak nudě z čekání. Předběžně jsem si vytipoval jednoho staršího pána, když tu do rozlehlé čekárny přišla asi pětašedesátiletá štíhlá dáma ani ne střední výšky. Již její oblečení říkalo, že nouzí netrpí, vykazovalo nejen kvalitu, ale i vkus. Účes byl laděn elegantně do mlada a seděl jí skvostně, stejně jako barva vlasů. Umírněný šperk na krku jasně říkal, že dáma si je dobře vědoma, že jde k lékaři, ale že kdyby šla do divadla nebo společnosti, byl by šperk daleko odvážnější. Sumárně vše na ní decentně ladilo. Brýle neměla, odhadoval jsem, že nosí čočky. Z rysů tváře bylo poznat, že v mládí to byla krásná žena, kdyby jí byl Bůh dopřál ještě šest, sedm centimetrů výšky, byla by to v mládí dokonalá kráska. Vystupovala přirozeně bez náznaku okázalosti, ale přitom z ní vyzařovala ona míra důstojnosti, která i nezkušenému pozorovateli napovídá, že má co do činění s ženou, o níž kdysi muži sváděli souboje, takže nemá zapotřebí vystupovat skromně, když navíc je slušně hmotně zajištěna.
V řadě židlí naproti mně byly vedle sebe tři volné židle. Stavil bych se i o poslední trenýrky, jako že slipy nenávidím, že si sedne na tu prostřední. Stalo se. Přehodila si nohu přes nohu a zaujala docela nepohodlnou polohu, jako když si vás natočí profesionální fotograf při focení na občanský průkaz. Málem se nehýbala, jedině hlava a oči vykazovaly jakýs takýs pohyb. Nikdo z okolí ji nezajímal, bylo vidět, že je zvyklá ve všem dávat prioritu jenom sobě samé. Někdo by mohl namítnout, že momentálně měla starosti a neměla náladu se starat o své okolí. Ne, to nebyl typ nezájmu, kdy nás trápí vlastní bolest či starosti. Za chvíli si na židli vedle ní přisedl asi čtyřicetiletý muž. Usednuv, vytáhl si z aktovky tlustou knihu a začal ji se zájmem číst. Dáma se na něj ani nepodívala, ale to mě nepřekvapilo. Trpělivě jsem čekal, zda se ještě nějak projeví, šance zde totiž byla. Před dámou byl stolek s časopisy. Pacienti chodící na toaletu a posléze vracející se zpět na svá místa měli nejkratší cestu právě kolem onoho stolku. Místa u stolku moc nebylo, takže dáma musela přehozenou nohu pokaždé vrátit zpět a přisunout ji poslušně k druhé, aby se dalo kolem stolku projít. Poté vždy zaujala onu fotografickou polohu. Bylo skoro jasné, že to dlouho nevydrží. Můj předpoklad se naplnil. Klidně se zvedla a přisedla si ke mně. Její volba byla pragmatická, v žádném případě nepramenila z její sympatie ke mně, ale z obav o zdraví. Vedle mě byly volné dvě židle, mohla si vybrat, zda si usedne ke mně nebo k mladé posmrkávající dívce s rýmou, jejíž vytrvalé smrkání do papírových kapesníčků, ty vyloženě nesnáším, mne lehce rozčilovalo také.
Poté jak si ke mně přisedla, jsem si říkal, že při troše štěstí ještě něco o ní vydoluji. Její ruce položené na přehozené noze mi napovídaly, že by tomu tak mohlo být. Na její věk byly krásné, pečlivě pěstované, bylo na nich vidět, že se v životě moc nenapracovaly, a co je důležité, obě byly bez jediného prstenu. Musela být vdova nebo rozvedená. Tipnul jsem si rozvod. Tip měl prostou logiku, pokud byla v mládí krásná, tak jistě si vyvolila úspěšného muže. Jenomže většina úspěšných mužů ve vyšším věku již okoukanou a starší manželku vymění za mladší materiál. Je to dnes málem běžně provozovaný upgrade životních partnerek bohatými muži.
Abych působil přirozeněji, vzal jsme si ze stolku nekomerční časopis Hospital. Listoval jsem v něm jenom formálně, tenhle typ časopisů mě vůbec nezajímá. Na třech či čtyřech stránkách byl rozhovor s Miss World Taťánou Kuchařovou o její nadaci orientované na seniory. Jediné, co mě v článku se spoustou obrázků zaujalo, byl dokonalý chrup missky, ten jsem jí v souvislosti s moji nevalnou situací kolem mé osmičky poctivě záviděl. Krásu ne, jednak nejsem žena, a jednak krása je u žen často až moc pomíjivá a ženy příliš krásné v mládí jsou pak ve stáří obvykle dost nešťastné z velikého poklesu zájmu o jejich osobu. Aby moje čtení vypadalo alespoň naoko důvěryhodněji, začal jsem článek doopravdy číst, třebaže bez zájmu. Najednou se moje souseda nepatrně natočila a začala mi koukat přes rameno na časopis. Text číst mohla těžko, na takovou dálku písmenka na lehce tmavém podkladu nešlo jasně rozeznat, takže jsem vydedukoval, že ji zaujaly obrázky Miss World. Říkal jsem si, že její prohlížení potrvá tak maximálně minutu. Kdepak, jakápak minuta, vytrvale se mi dívala přes rameno. Určitě vzpomíná na své mládí a svoji krásu. Jemně jsem se narovnal, opřel o opěradlo a časopis držel dost nepřirozeně od svého těla, aby dobře viděla na obě stránky. Je inteligentní, jistě pochopí, že je to z mé strany jemný signál, aby mi buď přestala čumět přes rameno, nebo aby k obrázkům něco řekla. Nechci se sebe dělat psychologického guru, ale tentokrát jsem přímo cítil, co asi řekne, tedy pokud se k tomu odhodlá. I odhodlala se.
Mluvila plynule, jako kdyby tyhle věty měla již dávno nacvičené. „Také jsem byla mladá a krásná. Kluci se kolem mě točili již na základní škole, nemluvě o gymnáziu. Když jsem nastoupila do práce jako sekretářka, doslova vypukla válka o mně mezi všemi vedoucími, počnouc ředitelem a jeho náměstky.“ Schválně jsem se k ní neotočil, chtěl jsem si od ní udržet odstup, aby měla pocit, že informace sděluje diktafonu. Je to taková finta, která funguje právě na lidi, kteří se neradi zdůvěřují cizím lidem. Abych z ní dostal ještě něco, bylo potřeba nahodit míček na lehký smeč. Mluvil jsem klidně na časopis. „Se mnou to bylo trochu jiné, dívky či později ženy by asi i zájem měly, ale byl jsem nespolečenský málo perspektivní typ, nikdy jsem se nenaučil tančit, zpívat neumím, hudební nástroj také nula, dokonce jsem se nenaučil ani řídit auto, prostě nešika. Moje postava také nic moc. O takové muže ženy při výběru partnera valný zájem nemají. Říká jim to genetický cit. To, co jsem znal nebo znám, je příliš intelektuální, to ale nikdo pro praktický život nepotřebuje.“ A čekal jsem na smeč. Chvíli to trvalo, ale nakonec zasvištěl. „Ten můj byl pravým opakem vás. Když jsme se brali, ač byl mladý, byl již náměstkem. Společenský, výborně tančil, při jeho postavě jeho taneční umění přímo zářilo. Hodně jsme chodili na plesy, přímo jsem je je milovala. Dotáhl to až na ředitele. Auto jsme pochopitelně měli od počátku manželství, postavili jsme si hezký dům, před rokem 89 jsme běžně jezdili na dovolenou do Jugoslávie. Byly to krásné roky. Nejhezčí v mém životě.“ Pauza. Věděl jsem že teď zákonitě přijde smutné finále. „Byl šikovný, v devadesátých letech se dostal přes privatizační projekt k velikému majetku. Jenomže najednou se kolem něho točilo až příliš hezkých mladých žen. Imponovalo mu to. Ani se moc nedivím, že neodolal. Ale nestěžuji si, zachoval se ke mně slušně. Mám krásný vlastní veliký byt a jsem slušně zajištěna až do smrti.“ To jsem již tušil, když jsem ji prvně uviděl. Kývnul jsem na časopis. „Kdoví jak skončí?“ Bez váhání vyslovila svůj názor. „Vypadá inteligentně, jistě se na stáří dobře zajistí. Určitě ví, že zájem mužů nepotrvá věčně. Když se na ni dívám, odhaduji, že po padesátce bude boubelka.“ Chtěl jsem jí potrápit: „Pokud vím, je jí čtyřiadvacet, když jí figura a krása vydrží do padesátky, má se na co ještě těšit.“ Ale nedala se: „To je ideální odhad, realita bývá někdy smutnější, nezapomínejte na nemoci, osobní tragédie.“ Mlčel jsem, chtěl jsem, aby měla čas na rozmyšlení. Nechtěl jsem být ten, kdo rozhovoru udává tón a směr, u těchto lidí je to kontraproduktivní, chtějí být ti, co mají rozhodující slovo. Jenomže najednou zahlaholil místní rozhlas ženské jméno a číslo ambulance. Ta, co byla kdysi také mladá a krásná se rychle zvedla, otočila se, pečlivě si zkontrolovala, zda něco na židli nezapomněla a s lehkou důstojností odkráčela směrem k ambulancím. Ani se na mne nepodívala. Nepřekvapilo mě to, kdyby ano, nebyl bych se svým odhadem spokojen.
Ale zcela spokojen jsem nebyl, ač byla dáma bohatá, pečlivě si zkontrolovala, zda něco nenechala na židli. Čekal jsem více velkorysosti. Já se obvykle neotáčím, ale ne z důvodu velkorysosti, ale kvůli zapomnětlivosti. Těch zapomenutých silonových tašek, deštníků, propisek, rukavic, knih, brýlí, dokonce i platebních karet a co já vím čeho ještě! Řeším to omezením nošením věci, které mohu jakžtakž oželet. Nenosím již třicet let vůbec šály, rukavice výjimečně, stejně jako deštníky, hodinky asi šest let. Ale to již není povídání o dámě z čekárny, ale o mně, a o to jsem zrovna v ten blbý pátek nestál.
V Brně 9. února 2013.