Močenok 2019

Dušan Polanský

Po čtyřech letech jsme se bratranci a sestřenice a jejich rodinní příslušníci, či už děti neboli vnuci a vnučky, ze strany babičky a dědečka z maminčiny strany opět sešli v Močenku na Jižním Slovensku na rodinném setkání. Nechci vám zde ani v nejmenším referovat o naší rodině již jenom proto, že je to opravdu soukromá rodinná akce, jenom vám prozradím, že nás byli desítky a desítky, no a kdybychom byli opravdu všichni, tak by nás byli další desítky a desítky a z těch všech desítek by možná nakonec byly určitě i dvě stovky.

Jako vždy se mi v Močenku líbilo, třebaže žít bych tam již nechtěl, přece jenom za ty roky žití v Brně se stal ze mě městský člověk. Ale protože toho, co se mi v Močenku líbilo bylo více, vezmu to raději po pořádku.

Za prvé málem žasnu jak se tahle vesnice, dnes spíš již městečko, dynamicky mění. Slušná obchodní infrastruktura a především nové a nové prostorné rodinné domy obvykle s kusem zahrady. Při návštěvě před deseti lety mě náves plná starých barabizen k demolici dost zklamala. Dnes je to pravda již jenom částečně, i zde místo většiny barabizen stojí hezké rodinné domy. Coby milovníka vín mě zaujalo, že na hlavní ulici stojí jedna vinotéka vedle druhé. Že by Močenčané byli takoví chlastometi? Jenom doufám, že stejně hodně tam mají zámečnických, truhlářských a jiných řemeslnických dílen, protože vinotéky zaměstnanost nevytrhnou.

Za druhé se mi líbí v Močenku fontána, u níž jsem se nechal vyfotit. Sice na fontánu narazíte všelikde, jenomže často je mimo provoz, je vyschlá jako hrdlo alkoholika časně ráno. Ovšem kdyby fontána nefungovala v Močenku byla by to pro starostu ostuda málem převeliká, protože pod zemí v neveliké hloubce je pod kusem Močenku artéská voda. Pokud jde o to, co vyjadřuje socha, na to jsem slyšel několik názorů, takže raději vám odpovím, že nevím.

Za třetí jsem byl rád, že odpoledne jsem si v klidu zašel na hřbitov, kde jsem mohl ještě v hezkém počasí, později začalo pršet, v tiché pokoře nad konečností pozemského života postál nad hrobem brášku, kterému chyběl jeden den, aby se dožil pouhého jednoho jediného roku, a posléze jsem postál nad hrobem rodičů z tatínkovy strany. Chudák děda, nedožil se mého narození, zemřel na jaře 1952 a já se narodil v srpnu. Život umí být někdy nepřejícný.

Za čtvrté se mi líbilo, že po minutě ticha, kterou jsme si připomněli a uctili ty, co od minulého setkání odešli na věčnost jsme se pomodlili Otče náš, Zdrávas Maria a Apoštolské vyznání. Především jako vzpomínku na nagymamu, která byla silně věřící katoličkou, ale i proto, že nejsme žádní ateističtí pobudové, co náhle vykřikují, že jsou křesťané, když vidí, že se do Evropy valí muslimové a chtějí, aby je někdo zastavil. Ovšem pokud si tihle slovní bojovníci myslí, že migraci zastaví politici a úředníci v Bruselu různými zákony a nařízeními, tak jsou na velikém omylu. Dějiny nás učí, že se to dělá dost jinak.

Přiznám se, že s odříkáním Apoštolského vyznání jsem měl trochu problém, což je ostuda, jelikož mám dokonce dost podrobně nastudováno, jak tohle vyznání postupně vznikalo v duchovním souboji s různými heretickými jevy. Začalo to Konstantinopolským koncilem v roce 381, pak následoval Efezský v roce 431, krátce nato Chalcedonský v roce 451, až po současné Apoštolské vyznání, které podle legendy sepsali sami apoštolové, což je ale opravdu legenda, protože dnešní závazná verze pochází ze 6. a 7. století a Řím ji přijal až mezi rokem 800 až 1100. Abych se příště polepšil, na konec tohoto povídání připojil všechny tři modlitby. Sice ne v slovenském jazyce, jak jsem se pochopitelně v Močenku modlili, ale v českém, protože moje stránky navštěvuji především uživatele z ČR. Tyhle modlitby jsou na desítkách dalších stránek na internetu, ale být křesťanem a nemít je na osobních stránkách se mi zdá divné. Když už jsem u slovenského jazyka, před návštěvou Slovenska jsem si v slovenském jazyce přečetl od Novalise román Modrá kvetina. Na jazyky nejsem, takže občas mám i problémy s rodným jazykem. Marná sláva žijí v Česku od roku 1976.

Za páté jsme docela k naší spokojenosti otestovali přesun vlakem. Původně jsme měli jet autem, jenomže starší dcera nakonec nemohla a manželka sice jezdí dobře, ale nemá odvahu k jízdě po dálnici. Mladší dcera je v ježdění bohužel po mně, sice řidičák jako já má, ale jako já nejezdí. Prostě aut dost, ale řidičů málo. Koncová a výchozí stanice na Slovensku pro nás byla Šaľa. Do Močenku, pak i opačně, nás bezpečně dovezl syn od jedné z mnoha mých sestřenic. A ten jezdí luxusně. Tak to mu závidím. Nakonec člověk, co alespoň něco nezávidí, není člověk.

Za šesté mě potěšil opravdový déšť. Byl to od roku 2014, tedy od roku, kdy začaly suché roky, které jsem bohužel v tom stejném roce predikoval, poprvé opravdový poctivý déšť. Začalo lít těsně před půlnocí a lilo přibližně až do půl jedenácté dopoledne. Ale opravdu lilo. Prostě nádhera. Ovšem co mě nepotěšilo, byly lány oseté řepkou. Při jízdě vlakem jsem pozorně sledoval, kde co na poli roste, to mám po tátovi. Dominovala řepka. Je to hotové šílenství. Sice pán Babiš, předseda české vlády, tvrdí, že řepka je dobrá plodina, že se z ní vyrábí olej a majonéza, ale podle velikosti osetých řepkových ploch, každý občan či už v Česku nebo Slovensku by musel vychlastat ročně 100 litů řepkového oleje a sníst 50 kg majonézy. A ještě něco, majonézu vůbec nemusím a místo oleje při vaření používám většinou sádlo. Možná, že časem se objeví na trhu kniha s titulem Vaříme chutně a zdravě z řepky olejné. A tím bude řepkové šílenství dokonáno. Tak tohle by můj táta, coby zemědělský inženýr silně orientovaný na rostlinou výrobu, nerozchodil. Holt evropské dotace nás ženou do záhuby a deformují celý trh.

Za sedmé jsem spíš příjemně udiven než potěšen, jak celá naše rodina z maminčiny strany je konzervativně usedlá. Všichni žijí v Močenku, potažmo v jeho blízkém okolí. Byl jsem jediný host ze zahraničí, sice ne z dalekého, ale přece jenom ze zahraničí. Popravdě ale trochu tohle nemohu pochopit, taková kupa lidu a nikomu se do světa nechce!?

Za osmé mě potěšilo, že přítel jedné mé sestřenice pečlivě a přehledně zpracoval rodokmen rodiny z maminčiny strany. Za to mu určitě patří veliký dík. Mám co studovat, abych v rodinných vztazích měl alespoň jakž takž jasno.

Za deváté je pro mne vždy až málem dojímavé dívat se z terasy restaurace Elsa, kde se setkání konalo, přímo na můj rodný domek. Je to opravdu malý, málem pohádkový domeček. Byl postaven již za první republiky z vepřovic, tedy nepálených cihel. Teď jsem si ale všiml, že majitelé ve snaze jít s dobou, domek dali zateplit, jenomže kdesi jsem četl, že to nemusí být v případě vepřovic ideální řešení, že prý vepřovice potřebují dýchat, nakonec jako každé stavivo. Uvidím, jak to dopadne, ale moc si přeji, aby rodný domek technologický pokrok ještě nějakou dobu vydržel.

Za desáté. Jako minule bylo na stolech výborné jídlo, pití a ani sladkosti nebyly přeslazené. Dorty byly prý výborné, prý píšu proto, že jsem je neochutnal, jelikož upřednostnil jsem guláš. Těšil jsem se na větší nabídku pagáčů, ale tentokráte byla slabší jako minule. Ale nevadí, pagáče zvládám, udělám si je doma. Pokud jde o víno, pil jsem docela atypicky červené. Bílé sice bylo dobré, ale červené bylo lepší. V těchhle věcech se totiž za desítky let pravidelné konzumace vína docela vyznám. A to je pro tentokráte vše.

 

Otče náš
Otče náš, jenž jsi na nebesích,
posvěť se jméno tvé.
Přijď království tvé.
Buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi.
Chléb náš vezdejší dej nám dnes.
A odpusť nám naše viny,
jako i my odpouštíme našim viníkům.
A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.
Amen.

 

Zdrávas, Maria
Zdrávas, Maria, milosti plná,
Pán s tebou;
požehnaná ty mezi ženami
a požehnaný plod života tvého, Ježíš.
Svatá Maria, Matko Boží,
pros za nás hříšné
nyní i v hodinu smrti naší.
Amen.

 

Apoštolské vyznání víry
Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země,
i v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho;
jenž se počal z Ducha svatého,
narodil se z Marie Panny,
trpěl pod Ponciem Pilátem,
ukřižován, umřel i pohřben jest;
sestoupil do pekel,
třetího dne vstal z mrtvých;
vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího;
odtud přijde soudit živé i mrtvé.
Věřím v Ducha svatého,
svatou církev obecnou,
společenství svatých,
odpuštění hříchů,
vzkříšení těla a život věčný.
Amen.

 

V Brně 23. května 2019.

Domů | Prolog 2001: Vesmírná odysea | Nejen básně v próze | Střípky