Dušan Polanský
Occamova břitva je metoda myšlení pojmenovaná po Vilémovi z Occamu (narazíte i na přepis William Ockham). Narodil se někdy koncem 13. století v anglickém hrabství Surrey a zemřel v roce 1349/50 na černý mor pustošící v té době Evropu. Takže nebude řeč o žádnému typu ocelové břitvy na holení, ale metoda myšlení, jež nám má pomoci oholit složitou teorii od zbytečných předpokladů a kudrlinek. Vilém z Occamu se důsledně zastával principu úspornosti, jenž žádá, abychom nehledali složitější vysvětlení něčeho, je-li k dispozici jednodušší vysvětlení. A pokud se nabízí více alternativních vysvětlení, měli bychom dát přednost tomu nejjednoduššímu. Neboli ještě jinak: dát přednost nejprostšímu vysvětlení, neboť je veliká šance, že bude nejlepší, tedy alespoň podle Viléma z Occamu. Uvážlivé použití Occamovy břitvy nám také může pomoci usnadnit racionální volbu mezi konkurenčními teoriemi.
Leč nemusí vždy jít o konkurenční teorie, v životě se dost běžně musíme operativně rozhodnout mezi několika variantami možného řešení určité situace. Podle Viléma z Occamu měli bychom hledat to nejjednodušší. Ovšem nic neplatí absolutně, živým dokladem toho jsou např. jednoduchá řešení navrhovaná politiky, jež obvykle končí v kytkách. Ale pryč od politiky, tu na mých stránkách nemusím. Je to již několik let, co jsem se bavil se studentem filozofie a ten se zmínil, že když měli ve škole povídání kolem Occamovy břitvy, že se zeptal přednášejícího, zda by nemohl uvést konkrétní příklad z praxe na aplikaci této metody uvažování. Že sice přednášející nějaký příklad uvedl, ale moc jej ani jeho kolegy studenty nepřesvědčil. V neděli 7. června jsem si na studenta – už jsem jej roky neviděl – vzpomněl, dokonce dvakrát. Jednou za dost nechutné situace, podruhé u piva. Za chvíli se k těmto situacím dostaneme.
V každém případě v zmíněnou neděli jsem sám vyrobil vlastní příklad neúcty k Occamově břitvě, za což jsem zaplatil nechutnou nepříjemností. Předem se omlouvám, že text se některému čtenáři může i eklovat, ale snad u laskavého čtenáře najdu i kousek pochopení. Omlouvá mě snad i to, že své stránky nechci mít dokonale uhlazené, organicky na ně patří i nějaká ta nepříjemnost. Takový již život je. Pokud se vám nepříjemnosti vyhýbají, máte v životě pořádný kus štěstí. Takového člověka ale osobně neznám.
Než se dostanu k neděli 7. června malá gurmánská vzpomínka. Asi každý z nás určité jídlo nemusí. Jsou i takoví, co programově odmítají poměrně široké spektrum jídel, kupříkladu masová jídla. K těm ale nepatřím. V zimě 2010 až 2011 jsem si za zcela běžného pracovního dne dal k obědu jako hlavní chod jídlo, kde přílohou byly hranolky s ochucenou majonézovou omáčkou. Abyste rozuměli, hranolky ani majonézové omáčky již snad čtyřicet let vůbec nejím, jenomže ten zimní den, jsem si mezi nabízenými jídly nedokázal vybrat, a tak jsem si řekl, že pro jednou udělám výjimku. Co se může stát? Ten den bylo velice hezké zimní počasí, dokonce byl i napadlý sníh, což v Brně je v posledních letech více než vzácnost. Měl jsem nadpracovanou nějakou tu hodinu, tak jsem si řekl, že se odvezu na konečnou trolejbusu č. 36 a že odtud se projdu pěšky kolem koňské farmy směrem dolů do Bystrce, kde bydlím. Jenomže již v trolejbusu začaly problémy s břichem, ale nějak jsem to ještě vydržel. Z konečné zastávky jsem doslova upaloval do malého lesíka, abych si tam ulevil. Zvládnul jsem to tak napůl, něco málo skončilo i v trenýrkách, něco na nohách. Trenýrky jsem vyhodil. Ve vzteklé náladě jsem se celý svlékl do naha a do pasu se vydrhnul sněhem. Jsem choulostivý na zimu, ale vztek na sebe sama mě zahříval, zimu jsem málem necítil. Ovšem v tomto případě těžko mluvit o ignoraci Occamovi břitvy. Jistě, neměl jsem spekulovat, měl jsem si objednat jídlo bez hranolků a majonézové omáčky a bylo by vše OK, ale myslím si, že podobných rozhodnutí udělá většina z nás za život habaděj a dělat z toho intelektuální filozofický problém je dost přehnané. Prostě prostá chyba.
Od té doby jsem podobnou trapnost neřešil, až v zmíněnou neděli 7. června. Vstal jsem dost pozdě, až kolem půl sedmé. V pracovní den se převaluji v posteli již kolem čtvrté, přes víkend tak v půl šesté. Stal jsem proto později, že jsem se díval večer na ČT1 na první díl Vinnetua a ještě pak na cosi. Zmíněný film dávali jako vzpomínku na filmového představitele Vinnetua francouzského herce Pierra Brice, který ten den odešel na věčnost. Po dost silné snídani – na zahrádku si žádné jídlo nikdy neberu – jsem vyrazil na zastávku MHD, abych se svezl dolů k zoologické zahradě, odtud již šlapu pěšky přibližně 4,5 km (kratší trasa kolem ZOO). Autobus mi ufrknul před nosem, takže jsem věděl, že budu čekat přibližně 15 minut. Začal jsem cítit, že břicho a střeva nějak zlobí, ale byl jsem pohodlný se vrátit domů, třebas jsem věděl, že je to určitě nejjednodušší řešení. Leč řekl jsem si, že to nějak vydržím do lesíka nad posledními domky v Bystrci, a tam si ulevím. Toaletní papír pro jistotu s sebou nosím, takže jaképak copak, i příroda chce své. Když jsem stoupl mezi rodinnými domy směrem k lesíku, začal jsem tušit, že to bude chtít pořádný kus sebeovládání, abych to vydržel. Co vím ale určitě, že jsem si v té chvíli ještě nevzpomněl na Viléma z Occamu a jeho metodu, jelikož jakmile jsem měl za sebou poslední rodinný dům, měl jsem šanci situaci zachránit volbou jednoduššího řešení. V mírném stoupání po pravé straně je zarostlá, již roky neudržovaná, zahrada. Stačilo do ní vběhnout a tam si ulevit. Jenomže já si zafixoval onen lesík, který byl zdánlivě na dosah ruky, přibližně sedmdesát metrů, víra v složitější řešení mě neopouštěla. A pak se to stalo … Totálně a nekompromisně. Nestihl jsem říct ani ň, natož uvolnit přesku pásku, sundat kalhoty a trenýrky. Stačily snad dvě sekundy a byl jsem vyprázdněn. Další detaily kolem, včetně návratu domů, úplné dezinfekce, opětovné cesty na zahrádku, nemá smysl popisovat. Ještě štěstí že byla neděle ráno a lidí moc na ulici nebylo. Již při návratu domů jsem si na Viléma z Occamu několikrát vzpomněl a v té souvislosti i na studenta, který se kdysi nedočkal příkladu z praxe na aplikaci jeho metody myšlení. Názorný příklad byl na světě. Jenom pochybuji, že se hodí do vysokoškolské výuky.
Ano, dvakrát mi dal Vilém z Occamu šanci, ale já ji nevyužil. Pozdě odpoledne při návratu ze zahrádky, to jsem již byl vzorně zdezinfikován, jsem zapadl na jedno pivo do Dřeváku. Usadil jsem se venku zcela o samotě na vysokou barovou stoličku a v duchu si poctivě nadával za ranní nepříjemnost do blbců. Ranní pochybení jsem stále ještě nerozchodil. Takový již jsem, když udělám chybu, dost dlouho mě užírá. Bude to asi tím, že mi pokaždé chybí onen pověstný nadhled nad věcí. K Dřeváku dorazili na kolech dva mladí lidé. Mladého muže jsem viděl poprvé. Dívku jsem z vidění poznal, kdysi to válela se zmíněným studentem filozofie a dokonce u toho byla, když jsem s jejím tehdejším přítelem bavil o Occamově břitvě. A v tom okamžiku jsem si opět vzpomněl na Occamovu břitvu, ten den snad již po padesáté, a polohlasně jsem několikrát škaredě zanadával. Ne na poměry, ale opět na vlastní blbost. Přeji vám, abyste si život zbytečně nekomplikovali hledáním a aplikováním složitých řešení. Obvykle jsou totiž k ničemu.
V Brně 9. června 2015.