Dušan Polanský
Je typická první adventní neděle. Vlastně ne tak úplně, manželka s mladší dcerou jsou přes víkend na zájezdě v Rakousku, a tím jsem o něco více pánem svého času.
Dnes je také poslední neděle v měsíci, a to má náš filatelistický klub jako vždy malou burzu. Říkáme ji burzička. Váhám. Ne, dnes se mi nechce, a také nemám na utrácení a chci, mimo jiné, konečně dorazit úklid v zahradní chatce. Normální muži obvykle neradi uklízí, ale dnes určitě nechuť překonám. Po desáte vyrážím směr zahradkářská osada Nad Hlubočkem, ale předtím, abych po návratu nehladověl, si vytáhnu z mražáku tak 35-40 deka vepřového masa. Když jej nesmím najednou, dorazím jej pak večer u televize. Do koše dávám půl litru slivovice. Na chatce netopím, přece nezmrznu. A ještě vleču s sebou dva železné profily, mají spolu lehce přes pět kilo. Cestou je přehazuji z jedné ruky do druhé. Proč je vleču dva a půl kilometru? Nevím, asi abych je vlekl, zatím je totiž vůbec nepotřebuji.
Je krásně, hustě mlhavo, takové dny někdy miluji, mám pocit, že jsem sám na světě. Možná způsob přípravy na věčný odchod. Kráčím po vyježděné cestě po okraji pole podél zoologické zahrady, není vidět ani městská část Komín; málokdy ji nevidím. Radost kráčet samotou pole a s chutí vdechovat opary mlhy, jako když v horkem létě žíznivě polykám pivo. Podle médií by se mi mělo dýchat těžce, ale na just médiím a těm, co rádi lidi straší, se mi dýchá dobře. Stoupám kluzkou strání v lese. Lehce vlhké listí již bezvládně leží na zemi. Je připravené se jí odevzdat navždy, k tomu se odělo do nádherných barevných rubášů podzimu. Holé větvě, svědci pohřbu listoví, trčí do mlhy jako nešťastné zdůvodnění rozchodu milenců.
Letošní podzim je suchý jako moje popraskaná chodidla. Je tomu tak od nepaměti. Má kůže je suchá a občas, obvykle na jaře, na prsou a zádech si zařádí Pytiriasis Versicolor. Tohle kožní onemocnění vyvolává plíseň, jejíž název si nepamatuji. Nechápu proč plíseň miluje moji suchou kůži, hloupá nelogičnost. Plísně přece milují vlhkost jako žáby. Onehdá jsem pět žab vysvobodil z betónové jámy, v níž se na dně drží voda. Na druhý den jsem zjistil, že tam opět naskákaly. Všech pět. Logické, kolem bylo sucho. Holt, nebudu si moci hrát na ochránce přírody.
Plán, tohle slovo nemám rád, raději zámysl, předsevzetí, mám jasný či jasné. Krumpáčem, zem je suchá a tvrdá, zbavit chodníky plevelu a pak uklidit v chatce, z které jsem konečně vystrnadil kunu, potomka všech těch kun, které v chatce spokojeně řádily skoro čtyřicet let. První půlka předsevzetí je jakžtakž splněna. Soused jako obvykle se nade mnou zmiluje a uvaří mi čaj, já ho zvu na slivovici. Pijeme na čerstvém vzduchu. Slivovici mám v čaji i ve skleničce. Je dobrá, padesátdva procentní, pod padesát obvykle nestojí za moc, jenom lechtá hrdlo. Klepeme se zimou, pijeme a povídáme si jako vždy o všem, dost u toho neslušně mluvíme, tedy hlavně já. Soused mě uklidňuje, že všechna mnou vyslovená slova jsou v Slovníku spisovné češtiny, tedy v tom velikém, několika svazkovém, akademickém, ne v školním vydání. Povídání trvá skoro hodinu. Dnes je náš dílčí závěr jasný: ženské pokazily tento svět, v němž v důsledku toho teď panuje matriarchát. Čím více, tím lépe, alespoň se urychlí pád téhle babské civilizace. Podobně jako antického světa a římské říše. Vypili jsme půlku lahve. Úklid chatky definitivně odkládám na příště. Plán jsem nesplnil, ale předsevzetí pouze nenaplnil, což zní lépe. Slová umí zamaskovat lež, někdy i pravdu. Proč maskovat pravdu? Aby nebolela, a tím se stala lží.
Rychle se pobalím a vyrážím zpět, ne domů, podnájem není nikdy domov. Je mi příjemně alkoholicky teplo. Doprovází mě ještě větší mlha než ráno a příjemné šero. V takovém šeru, ale v teple, může být příjemné se milovat a pak si povídat o ničem, jen tak, aby vám bylo hezky. Celou cestu mi padají kalhoty, ale jsem líný si je přizvednout a pásek dotáhnout. Ať jsou kalhoty jak jsou, proč by vždy měly být podle slušnosti. Svět se jistě nezblázní, pohoršit se může. To mu jedině prospěje, jako knězi pohled na krásnou ženu.
Doma se vrhám na rychlou přípravu masa. Vše je hotovo za dvacet minut. Jím hltavě, po dobré slivovici je vždy hlad, k masu a kousku chleba rvu do sebe pálivé sterilované okurky s cibulkami a jednou jedinou feferenkou. Vše doslova sežeru. Nakonec se dívám na onu jedinou, krásně červenou, kulatou feferonku. Držím ji za stopku a spokojeně s ní otáčím. Co s tebou moje maličká, červeňoučká, pálivá? Zůstala jsi sama jako někdo, koho vykopli z hospody do mrazu, neboť nemá čím zaplatit. Vidíš, talíř i sklenice jsou prázdné. Když tě nesním bude ti na stole smutno. Jediné kousnutí a je ve mně. Opravdu pálí. Proč se vůbec divím, kvůli tomu přece v sklenici byla. Chvíli rozjímám, co teď. Nádobí uklidím až později, uklízet nádobí s plným žaludkem je hloupost a projev přílišné pořádkumilovnosti. Konečně bych měl napsat jedné čtenářce z Plzně, která prý psát umí, že ji ve škole vždy chválili za hezkou stylistiku, ale jaksi neví o čem psát. Zda bych ji nedal tip. Také mě nic rozumného nenapadá. Sedám k počítači a píšu bleskově tenhle nerozumný střípek.
V Brně 27. listopadu 2011.