Nelehká otázka
Dušan Polanský
V poslední době podstupuji různá vyšetření levé ledviny, že prý přestává fungovat. Přes zápory to má i jednu výhodu, poznáte technologický pokrok v péči o zdraví člověka. Co umí zobrazit ultrazvuk, co ukáže rentgen poté, co vám do krve vstřiknou kontrastní látku, jak funkční vyšetření na nukleární medicíně po vstříknutí, pro změnu, radioaktivní látky do krve umí zachytit dynamiku fungování ledviny atd. Kdyby byl člověk zdravý, ani nebude vědět, že i v zdravotnictví zuří technologický pokrok, a bude si spokojeně někde v hospodě popíjet pivo nebo ve vinotéce víno a nadávat na poměry a namlouvat si, že má v životě pěknou smůlu, jelikož mu nevyšlo tohle a ono a ještě tamto.
Může se stát, že do vašich starostí vám ještě někdo zcela nechtěně může položit či naznačit otázku, která vám za současných zdravotních problémů memusí přijít zcela vhod, ale nakonec uznáte, že stojí za to, poctivě si na ni odpovědět. A stalo se. Právě jsem v Dřeváku na stojáka popíjel pivo na čerstvém vzduchu, počasí bylo na nule, a do toho jeden z tamních štamgastů do mě začal chrlit děj jakési sci-fi knihy – jakési píšu proto, že jsem poslouchal tak stotinou ucha –, kterou právě čte a že je tak super, že by si ji klidně opět vzal k přečtení i na onkologii na Žlutý kopec (v Brně dobře známá veliká nemocnice specializovaná na onkologické nemoci, tam jsem podstoupil již zmíněný rentgen), kdyby věděl, že zakrátko umře. Asi tušíte, co mi v té chvíli bliklo hlavou. Jakou knihu či knihy bych si vzal já před svým neodvolatelným definitivem či už na zmíněný kopec nebo někam jinam?
A zatímco chlápek se utápěl ve vyprávění detailů děje rozečtené knihy, já přemýšlel o svých milovaných knihách. Jeden titul byl zcela jasný, tenounká knížečka v německém originále Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka od Rainera Maria Rilky. Četl jsem ji snad již třicet krát, ale nepřečíst si ji ještě jednou před odchodem na věčnost, by bylo přímo hříchem. Těžší to bylo s druhou knihou. Věděl jsem, že by to měla být kniha, kterou jsem si vždy chtěl přečíst, jenže jaksi k naplnění cíle se mi nedostávalo času ani té správné nálady; v poslední době totiž čtu dost málo, důvody jsou teď irelevantní. V knihovně mám takových knih desítky, některé si ani z hlavy neumím vybavit, musel bych se podívat přímo do knihovny. Nejeden čtenář má jistě podobnou zkušenost. Jenomže v Dřeváku jsem se do své knihovny nemohl podívat, ale tvrdohlavě jsem si chtěl dát na tuhle otázku odpověď. Proč, to nevím, ale chtěl. Nakonec jsem měl jasno, přece rád čtu divadelní hry! Abych byl přesnější, hry novější, zhruba z posledních sto let, kupříkladu Shakespeare mi nikdy nic neříkal, přesněji, vyloženě mě nudí. Možná je to tím, že ještě jsem na tenhle repertoár nedozrál, což automaticky při mém věku implikuje závěr, že dozrát již nestihnu. Ovšem nevím, zda je to závěr smutný nebo optimistický.
Vím, že číst divadelní hry není až tak obvykle, na hry obvykle chodíme do divadla, ale já jsem při čtení všech těch dějství, výstupů, obrazů unešen. Zkuste se zamyslet, co vše si autor při psaní hry musí umět do detailu představit: scénu, dynamiku děje, jednotlivé postavy, jejich řeč a gestikulaci, vžít se do jejich myšlení. Nakonec jsem se rozhodl: byly by to hry Ödöna von Horvátha (1901-1938). Některé jeho hry se hrají dodnes, kupříkladu Povídky z Vídeňského lesa, Figarův rozvod; mnohé již moc ne: kupříkladu Soudný den, Neznámá ze Seiny, Sládek, voják černé armády; některé se zatím u nás ještě nehrály vůbec, např. Na krásné vyhlídce.
Jak jsem se k čtení her vůbec dostal? Prvním popudem je můj dloudobý obdiv a úcta k dramatické tvorbě, druhým přečtení překrásné hry od Jana Drdy (1915-1970), komedie o deseti obrazech: Hrátky s čertem (viz obrázek a text k němu). Jistě znáte stejnojmenný film z roku 1956 s nádhernými dekoracemi od Josefa Lady ( 1887-1957). Když jsem film uviděl poprvé a v titulcích jsem si přečetl, že je natočen podle stejnojmenné hry Jana Drdy, moc jsem si chtěl hru přečíst v původním znění. Stalo se tak sice o hodně později, ale nezklamala mě, je to současně nádherná pocta češtině. No a pak přišly na řadu hry Friedricha Dürrenmatta (1921-1990), většinou jsou vynikající, když už nechci použít příliš silný výraz kongeniální. Četl jsem ještě i hry od jiných autorů, ale Jana Drdu a Dürrenmatta žádný z nich z mého pohledu nepřekonal.
Chlápek ještě ani nestihnul dokončit své vyprávění obsahu knihy, když jsem viděl, že mi přijíždí trolejbus. Hrknul jsem do sebe trochu nasilu zbytek piva, rozloučil se, popoběhl k zastávce a již jsem se vezl k našemu paneláku. Co jsem doma první udělal, bylo, že jsem se postavil ke knihovně a začal hledat očima knihy, na které jsem před chvílí myslel u piva. Horváth je zde, i Drdu vidím, ale nevidím Dürrenmatta. Snad jsem ho již nedal do sklepa? Místa je totiž v bytě málo. Nic, musím jej dohledat. A také nevidím česko-německé tenounké vydání korneta Kryštofa Rilka, mám totiž různá vydání tohoto titulu. Nic, musím jej také dohledat, určitě je někde zastrčené, vždyť co kdyby, člověk má být připraven na vše.
V Brně 18. února 2015.