Když jeden nemá nárok

Dušan Polanský

Začínám mít obavy, že někteří čtenáři si myslí, že jsem něco jako psychologická poradna, a přitom osobně psychology vůbec nemusím. Na vině asi bude sekce Zaslepení, kde si vesele moralizuji a občas i radím, jak nebýt něčím zaslepen. Psychologická poradna ale určitě nejsem, už jenom proto, že ta vyžaduje osobní kontakt s klienty, a ten v drtivé většině nemám a popravdě ani o něj nestojím. Přesto pokud si někdo myslí, že poradna jsem, tak ať ví, že sice gratis, ale tomu také odpovídá kvalita. Navíc občas bych nějakou tu radu potřeboval i já sám, třebaže rady téměř neposlouchám, ne snad proto, že bych na občasné dobré rady nevěřil, ale z minulých zkušeností vím, že když už jsem náhodou nějakou radu poslechl, neskončilo to většinou dobře. Ale v tomhle určitě nejsem výjimkou.

Napsala mi čtenářka, že je velice nešťastná, protože již poměrně dlouho tajně velice miluje muže ze svého blízkého okolí, ale že ví, že nemá na něj nárok, jelikož ten má dalece mladší, hezčí a inteligentnější partnerku, nemluvě o tom, že má s ní dítě. Situací, kdy většina z nás zjistí, že nemá na něco v životě nárok, je více než hodně. Dva obligátní příklady. Chodíme často kolem hezkého domu s hezkou zahradou, bazénem a velikým grilem (osobně grilovaná jídla nemusím), přitom my sami platíme vysoký nájem za ne moc udržovaný malý byt v paneláku. Určitě si většina z nás v dané situaci při ohledu na onen krásný dům pomyslí jen tak pro sebe: Bohužel, nemám nárok. Jsme velicí fandové do aut, ale vlastníme jenom starší typ Škodovky z autobazaru a náš soused má zánovního Jaguara. Možná, že při ohledu na onen krásný auťák si mnozí postesknou jen tak pro sebe: Bohužel, nemám nárok. Uznáte, že takto bychom mohli pokračovat pěkně dlouho, poněvadž kromě materiálního a finančního nedostatku nás mohou trápit deficity spojené přímo s naší osobou. Nejsem hezky urostlý, o velikosti mužství ani nemluvě, dáma zase nemá štíhlou postavu, místo hřívy mám pleš, dáma má pro změnu trochu moc chlupů, nemám na nic talent, místo pevného zdraví chodím po vyšetřeních, nemohu mít vlastní dítě, mám stereotypní a navíc ještě vyčerpávající práci atd.

Co s tím? Jak máme žít s nějakou silnou touhou, když víme, že nemáme nárok? Především žít a nezávidět, o překlopení do stavu nenávisti k životu raději ani mluvit nebudeme, jelikož tudy vede spolehlivá cesta nejen k osobnímu neštěstí, ale nejednou i k neštěstí zcela nevinných lidí! Také víme, že když se nedaří a člověk má kolem sebe úspěšnější a šťastnější jedince, mohou ho napadnout různé nehezké myšlenky ve vztahu k vlastní osobě. Extrémně nerozvážným činem možná pomůžeme sami sobě tím, že se konečně zbavíme starostí a trápení, jenomže kde je plus je i mínus, a mínusem v takovém případě by bylo ublížení důvěrně blízkým. Je docela pravděpodobné, že dobrovolným odchodem na věčnost někoho z našeho okolí i potěšíme, ale bolest blízkých je vždy opravdovější než radost nepřejícníka. Osobně, když mě napadnou vyloženě hloupé myšlenky nebo si začnu namlouvat, že mi život nepřeje, vždy si v první řadě vzpomenu na Mistr Eckharta, jenž praví: Ať je to nemoc nebo nouze, hlad nebo žízeň, nebo cokoliv, co Bůh na tebe dopustí nebo nedopustí, nebo co ti Bůh dá nebo nedá, to všecko je pro tebe to nejlepší. Přiznám se, že tohle většinou zabere, a když ne, tak přijde na řadu Řehole Benediktova, přesně její až kruté místo 7, 52: „Já však jsem červ, a ne člověk, na pohanu lidem, na potupu chátře.“ Určitě je to nejrozporuplnější výrok z celé Řehole – vyjadřuje sedmý stupeň pokory –, ale v mém případě při mé povaze docela dobře zabírá.

A právě o to jde! Kápnout na to, co na člověka zabírá, když cítí, že už se až příliš dlouho vůbec nedaří, když vidí, že kolem něho je až příliš toho, na co nemá nárok! Ovšem při hledání alespoň jakžtakž účinného léku na podobné stavy mysli se každý, kdo nemá nárok, musí rozumně vypořádat s jednou ze zcela přirozených lidských vlastností, a to závistí.

Jak jsme si již řekli, když si myslíme nebo určitě víme, že nemáme na něco nárok, není moc šťastné se překlopit do stavu, v němž tomu, komu život přeje, tedy má nárok, začneme závidět. To je častá cesta do pekla, už jenom proto, že pokud se do takového stavu dostaneme, automaticky za nějakou dobu toho, komu je přáno, začneme nenávidět. Leč i přes všechno negativní, co jsme o závisti napsali, je si dobré uvědomit, že závist není automaticky opovrženíhodnou lidskou vlastností. Bůh nadělil každému člověku právo závidět i proto, že nás chce motivovat k zamyšlení nad smyslem naší vlastní existence. Měli bychom si uvědomit, že to, co si lidé nejvíce závidí, jsou především věci světské, často pomíjivé a vlastnosti spojené s fyzickým vzhledem člověka či jeho talentem nebo schopnostmi. Málokdy závidíme opravdovou víru v Boha a křesťanské ctnosti: skromnost, pokoru, štědrost, cudnost, přejícnost, střídmost, mírnost. Obvykle ani nezávidíme úctu k lidem, čestnost, otevřenost, ochotu lidem pomáhat, poradit jim, něčemu je naučit. Spíš si těchto ctností a povahových rysů vážíme, ale moc nás nebolí, že mi zrovna takoví nejsme. Někdy se dokonce nad někým, kdo takový je, spokojeně šklebíme a považujeme jej za naivku.

Proč tomu tak jest, není až tak těžké rozluštit. Především závidíme věci hmatatelné, které můžeme fyzicky vlastnit, uchopit je nebo si jich užívat, např. i fyzicky krásnou ženu či urostlého alfa samce, tedy obecně světské hodnoty. Z duchovních závidíme pouze ty, které jsou prakticky v životě využitelné, kupříkladu znalost jazyků, dosažený stupeň vzdělání, případně získané tituly.

Ale dost již teorie, vraťme se k naší nešťastně zamilované čtenářce. Co jsem jí odepsal? Nic intelektuálně rafinovaného, a tím i neuchopitelného. Doporučil jsem jí poohlédnout se kolem, možná, že narazí na muže, s nímž by stálo za to trávit spolu čas a možná i zbytek života. Klidně ať potenciálního adepta osloví jako první, jelikož v současném divně feminizovaném světě mužům někdy hrozí šikana za sebemenší projev zájmu o ženu. Kdyby námluvy ani po větším úsilí nevyšly, není zlé se zaměřit více na sebe. Pro nás to znamená, vypěstovat či osvojit si takovou dovednost nebo schopnost, že někdo z našeho okolí pln obdivu k tomu, co umíme nebo dokážeme, si řekne: Škoda, že nemám nárok! Vždyť ne náhodou se říká, že nejlepší obranou je útok. Co ale činit v případě, když ani první, ani druhou možnost nedokáže využít? V takovém případě bych se pořádně a hodně zamyslel nad smyslem lidského života. Ten je tak nevyčerpatelný a má tolik barev a jejich odstínů, že se mi nechce věřit, že by člověk nedokázal najít něco, z čeho může mít alespoň občas radost, potěšení nebo dobrý pocit.

V Brně 16. srpna 2018.

Domů | Prolog 2001: Vesmírná odysea | Nejen básně v próze | Střípky