Dušan Polanský
Ve Fakultní nemocnici u svaté Anny (je v Brně) jsem pobýval od 18. do 25. června. Důvodem byla druhá operace prostaty, tu první jsem absolvoval počátkem roku 2012. Přiznám se, že když se ocitnu v jakémkoliv nudném prostředí, kde člověk může mít pocit nenávratně ztraceného času, ačkoliv tomu často tak není, viz můj případ, snažím se být alespoň nenápadným pozorovatelem toho, co se kolem mě děje. Ne, že bych strkal noc, kam nemám, jenom jednoduše aktivně vnímám to, co bezprostředně slyším a vidím. Na rovinu říkám, že zcela se vyhýbám odbornému hodnocení nemocničního personálu. Pokud jsem byl zaměstnancem, také jsem neměl rád, když výsledky mé práce hodnotili laici, což se stávalo docela často, jelikož jsem si na každodenní chléb vydělával coby informatik. A jak je známo s informatikou je to dnes málem jako s fotbalem, politikou a ekonomikou. V těchto oblastech má hodně lidí pocit, že tomu rozumí lépe než ti, co je to živí. Akorát se divím, že to nejdou dělat, když si myslí, že to umí lépe. Z toho je snad zřejmé, že protagonisty mých epizodních postřehů v případě zmíněného nemocničního pobytu jsou především pacienti; až na poslení střípek vždy v dobrém.
První
Do nemocnice jsem nastoupil 18. července, přesně den před operací, která byla naplánovaná na 19. července. Noc z 18. na 19. jsem strávil na ženském oddělení (má označení 68) na dvojlůžkovém pokoji s pánem starším o 19 let. Pro ty, co ještě nepobývali na nemocničním lůžku, uvádím, že jméno s rokem narození máte napsáno na větším štítku, který je připevněn na přední pelesti lůžka. Hned poté, co si můj dočasný spolubydlící přečetl rok mého narození, mi sdělil, že jsem na tom dobře, že ještě mám toho hodně před sebou, že on tak maximálně dva, tři roky. Je to ukázka poměrně častého typického subjektivismu. Ze své životní situace implikujeme závěry málem pro všechny lidi. Co jsem mu odpověděl? To, co obvykle uvádím, když se bavíme o délce věku a někdo mi říká, že jsem ještě málem mladý. Řekl jsem mu, že jsem z pěti dětí, jsem nejstarší, že už jsem jenom sám, že poslední sourozenec, bratr, odešel na věčnost před čtyřmi roky. Co mi můj spolubydlící odpověděl? Nic, mlčel.
Druhý
Po operaci jsem pobýval šest dní na JIPce. Pokoj byl třílůžkový. U okna ležel pán starší o 6 let než já, zdravotní problémy dost podobné mým, a také že občas nářečově pravil: „Prostata je sviňa.“ Jinak skromný a sympatický. Čtyřicet let dělal řidiče a že nikdy neměl žádnou nehodu. Určitě to musel být velice dobrý a zodpovědný profesionální řidič. Já mu sdělil, že já coby řidič jsem nikdy nestál za nic. Řidičák jsem si udělal až ve vyšším věku těsně předtím, co jsme si koupili první auto. Beztak jsem nakonec jezdil jenom krátce, cítil jsem, že to není ono a jezdit s pocitem strachu opravdu není to pravé. A jak známo, na silnici neohrožujete jenom sebe, ale hlavně spolujezdce a další účastníky silničního provozu. Co mi dotyčný pán odpověděl? Že je to pro něj dost těžko představitelné, že auťáky ho nejen živily, ale i moc bavily a že vždy velice rád jezdil a i teď jezdí, třebaže už ne moc. Nakonec mě ale pro útěchu pochválil za rozumný a odpovědný přístup. Nakonec neměl na výběr, za co jiného by mě měl pochválit, když jsme se skoro neznali?
Třetí
Tak trochu literární. Na zmíněném ženském oddělení mají malou knihovničku knih a časopisů. Z JIPky jsme měli k ní volný přístup. Popravdě ani jedna kniha nebyla dle mého gusta. Popravdě i kdyby byla, tak kvůli očím bych ji nepřečetl. Z časopisů jsem si prohlédl pouze ty, kde byly nějaké recepty. Nakonec jsem z nich vytěžil pouze jeden jediný recept, a to na tvarohový koláč s meruňkami. Snad jej někdy upeču. Vzal jsem si postupně i několik knih, z každé jsem přečetl cca 20 stránek kvůli posouzení stylu psaní toho kterého autora. Jedna mladá paní – dost sedávala na chodbě, kde byla i knihovnička –, mohla mít tak pětatřicet, si všimla mého čtenářského zájmu a prohodila směrem ke mně, že vypadám na vášnivého čtenáře. Vysvětlil jsem jí, že tyhle knihy nečtu, jenom se zajímám o styl psaní to kterého autora. To ji docela udivilo, že to ještě neslyšela, aby někdo takto knihy četl. Já ji replikoval tím, že každý zpěvák, malíř, fotbalista, kuchař, stavební či zahradní architekt atd. má svůj osobitý styl, podobně je to se spisovateli. Někteří se čtou snadno, druzí těžko. „Aha,“ usmála se, „již jsem to pochopila. A koho byste mi doporučil?“ Po chvilce přemýšlení jsem jí dal tip na Marii Antoinettu od Stefana Zweiga. Odběhla do pokoje, za chvíli se objevila s tužkou a papírem, abych jí ten můj tip napsal. Napsal jsem a přidal ještě jeden, ale hned jsem ji upozornil, že to jenom pro případ, že se bude moc nudit, jelikož kniha je to pěkně tlustá a psaná v detailech velmi podrobně a že děje tam moc není, byl to román od Ladislava Fukse Vévodkyně a kuchařka. Snad mě nebude proklínat, tedy hlavně kvůli té Vévodkyni.
Čtvrtý
Chvíli jsem si povídal s pánem o něco mladším než já o nástrahách života. A moudře pravil, že nic se nemá v životě přehánět, že všeho by měl člověk užívat rozumně. Že jeho o dost mladší kamarád rozfofroval v krátké době svůj zděděný podíl za prodej baráku. Jak? Klasika, hospoda, ženské a něco i prosázel, jediným plusem bylo, že si koupil zcela nové auto. Povídám, že s tou rozumností to beru, ale kromě sexu. Pokud máte slušnou produkci testosteronu a jste v mladém věku a ženy po vás touží, tak moc si tu rozumnost neumím představit. Jistě, teď v starším věku jo, ale to je již zcela jiná situace, teď je to z nouze cnost, třebaže já v mládí takovému pokušení vystaven nebyl, jelikož ženy o mě zájem neměly. Zamyslel se a pak povídá: „Dobrá, sex je tou jedinou výjimkou, která potvrzuje pravidlo.“
Pátý
Krátká chodba na JIPce byla naším korzem, mimo prostor JIP jsme nesměli, což je logické, nemůžete si z JIPky vyrazit do nemocničního parčíku, kde nejste pod odborným dozorem. Na konci zmíněné chodby bylo i jediné WC, což ale moc nevadilo, jelikož většina z nás měla katetr, tedy přenosný pisoár, jak jsem vysvětlil vnoučkovi na jeho dotaz, cože to je za stroj. Ovšem byl tu jeden problém. Spolu s WC byla v jedné místností i sprcha, a protože sprchování s katetrem vám zabere určitě více času než bez něho, klidně se mohlo stát, že když se někdo sprchoval a na vás došlo náhlé nutkání na velikou stolici bylo zle nedobře. To proto, že po operaci se nesmělo tlačit, a tak jsme občas fasovali něco, aby nám to pomohlo k tomu, aby to z nás šlo lehčeji. Vyrazím tak jednou na špacír a u WC postává nervózně starší pán a hned mi povídá, že pokud jdu také na toaletu, že musím počkat. „Ne, nejdu, až později, teď se jenom procházím.“ „Co tam ten chlap tak dlouho dělá?!“ zanadával čekatel směrem k dveřím, na níž vysel červený štítek Obsazeno. Zevnitř bylo slyšet sprchu. Konečně pleskání kapek vody přestalo a asi po pěti minutách vylezl z toalety osvěžený pacient. Čekatel na něho doslova hukl: „Chlape, co tam děláš, to se mám podělat na chodbě!“ Dopadlo to nakonec dobře, podělal se do toaletní mísy. Asi za tři hodiny jsme se opět potkali a začali si jen tak volně povídat. Že v mládí miloval tanec, dokonce v tancích se zúčastnil několika soutěží. Bylo mu líto, že kdysi nešlo studovat magisterský obor Tanečník sólista, jako je tomu dnes. Ptám se, že proč zrovna sólista. Že v mládí měl problém s vhodnou volbou partnerky, když ji i našel, a byla šikovná, tak se dostala s přítelem do požehnaného stavu a bylo dotancováno. Zeptal se mě, jaký tanec mám nejradši. Povídám zcela upřímně, že všechny, bohužel ale jenom tehdy, když se na ně koukám v televizi, že v reálu tančit neumím, blbá koordinace pohybu. „Škoda,“ povídá mi, „kdybychom se potkali dříve, já bych vás tančit určitě naučil.“ Usmál jsem se, ale raději jsem již nic neříkal. Přece mu neřeknu, že nenaučil, a začneme se dohadovat na JIPce jako malí kluci o to, kdo má většího pindíka.
Šestý, tedy poslední
Nejhorší jsou v nemocnici noci. Obecně spím málo, natož v cizím prostředí jako je nemocnice a navíc když moč je odváděna do pytlíku katetrem. Takže se nedivte, že v noci jsem spával maximálně tři hodiny. Navíc tam mají zcela blbé matrace, jsou měkké a po určité době člověka bolí záda. Jednou jsem to již nevydržel a šel jsem se v noci, mohly být dvě hodiny po půlnoci, projít po chodbě. Službu měla mladá sestřička, která se nám pacientům moc líbila pro sportovní postavu a lehounce snědou pleť. Když mě uviděla na chodbě, hned se mě ptá, zdá něco potřebuji. „Ne, ne, jenom se chci trochu protáhnout, bolí mě záda.“ „Ani se vám nedivím, na měkké matrace si stěžuje hodně pacientů,“ potvrdila moji lamentaci. Přitom jsem se lehce opřel o pult, za nímž seděla, a dali jsem se do tichého povídání. „Jako voják z povolání jsem měl hodně nočních, přesněji to byly dvacetičtyřhodinovky, jenomže vojenská služba je zcela jiná, či chcete, nebo nechcete, máte pocit, že je často dost zbytečná, takže tyhle služby mě dost ničily. Ve vašem případě je to jiné, vaše služba má jasný smysl, hluboce lidský.“ Lehce se usmála. „Máte pravdu, smysl má, jsme tu přece pro pacienty, ale někdy se nám stane, že ti to nejenže neocení, ale chovají se neurvale. Na kolegyni nedávno jedna starší pacientka povýšeně tleskala a popoháněla ji slovy: ,Sestřičko, rychle, rychle!‘ A dokonce mně se stalo, že jedna pacientka řekla, že si nepřeje, abych o ní pečovala, protože jsem cikánka, což pravda není. Když se to stalo, dost dlouho jsem plakala.“ Uklidnil jsem jí slovy: „Z toho si nic nedělejte, třebaže chápu, že tyhle věci bolí, ale tenhle středostavovský póvl dokáže být horší než póvl, který známe z ulice. A tahle nóbl dáma by měla vědět, že my vychovaní slušňáci říkáme romka a ne cikánka. A pokud jde o romku, i kdybyste jí byla, jako že nejste, na tom mi totiž osobně vůbec nesejde, protože je mi zcela jedno, kdo se o mě stará, pokud cítím, že se stará na profesionální úrovni a ochotně. Klidně to může být i eskymačka. A vůbec dotyčná dáma ať si pořídí doma služku a tu buzeruje! Ale to neudělá, jelikož tu by musela platit! A tohle tenhle póvl dělá nerad, je totiž pořádně lakomý.“ Usmála se, bylo na ní poznat, že ji moje slova potěšily, a já se pomalu odšoural šourat se po chodbě.
A přitom plížení v tiché nemocniční noci jsem si vzpomněl na jednu mladou hezkou romku, s kterou jsem jako mladý kluk dělal coby prázdninový brigádník na stavbě. Moc se mi líbila a navíc se na mne neustále příjemně usmívala. Měl jsem cukání ji pozvat na schůzku. To víte, když je vám sedmnáct a testosteronu máte na rozdávání, nemluvě o tom, že pták se vám při pohledu na hezkou ženskou okamžitě postaví, tak předsudky jdou stranou. Nakonec jsem ale nenašel odvahu, určitě ne kvůli předsudku, že je romka, ale z obavy z jejího četného příbuzenstva. Za necelé tři měsíce jsem ji potkal zcela náhodně na ulici. Měla již malé bříško, čekala miminko. Jenomže takhle se může na chlapa snažit vyzrát kdejaká ženská, ne jenom romka. A určitě nejedna i vyzrála.
A pak, když už jsem ležel v posteli, vzpomněl jsem si na románovou cikánku, žádnou romku. Byla to krásná Esmeralda z románu Victora Huga Notre-Dame de Paris. Bohužel skončila zle, podobně jako její obdivovatel Quasimodo. Středostavovský póvl jim totíž nedopřál obyčejného lidského štěstí. Kdyby v té době naše pacientka žila, určitě by stála na náměstí Grève a spokojeně by přihlížela, jak kat dává oprátku na krk Esmeraldě. A víte, jak se řekne francouzsky cikánka? Nádherně: la bohémienne.
V Brně 19. července 2019.