Není nepořádek jako nepořádek

Dušan Polanský

Říká se, že když dva dělají totéž, nutně to nemusí být totéž. Často tomu opravdu tak je. Na tuhle starou moudrost jsem si vzpomněl nedávno, přesněji když jsem porovnal nepořádek, který udělají vnoučata na zahradě při každé jejich návštěvě, s nepořádkem, který vídám při každé pěší túře na zahradu, o kterou se coby její nevlastník trochu starám, podél oplocení Brněnské zoologické zahrady. Kolem čeho už dost dlouho chodím, vidíte na prvním obrázku. Z něho je poznat, že majitel rodinného domu opravoval střechu a neměl na zaplacení uložení sutě v eko dvoře. Věřme, že tento chudák ušetřené peníze využil na zvýšení tržní ceny své nemovitosti. Holt, prostý člověk musí mít pro tento typ chudáků pochopení. Jenom doufám, že dotyčný není zapřisáhlý bojovník proti Zelenému údělu (učeně Green Deal). A vůbec, když už se bavíme o boji proti Zelenému údělu, spíš mě trápí, že když se podívám kolem sebe především vidím spotřebu, spotřebu a opět spotřebu a všude kontejnery na odpad, veliké skládky odpadu, černé skládky, pohozený odpad v lesích a všude tam, kde to jenom jde, nemluvě o odpadu utopeném ve vodách, řekách a mořích.

Nepořádek, s kterým jsem nepořádek u plotu zoologické zahrady porovnal, vidíte na druhém obrázku. Původně jsem vnoučatům vyčlenil malou plochu kolem mikro jezírka s Ladovým vodníkem, který již delší dobu není v nejlepší kondici. Abych zabránil jejich expanzi, zatloukl jsem do země kolíky a hranici jsem ohraničil silnějším provazem obtočeným kolem těchto kolíků. Stalo se, že při poslední návštěvě starší vnouček vzal těžký krumpáč a rozhodl se prohloubit další díru, kterou začal kopat motyčkou mladší vnouček za účelem archeologických objevů. Jenomže při tomto aktu bratrské pomoci zakopl o již zmíněný provaz, načež začal padat jako fotbalista při faulu zezadu, a těžký krumpáč, který mu při pádu vypadl z ruky a spíš letěl než padal, málem toho mladšího zasáhl. Po této příhodě jsem okamžitě hranici zrušil, což ovšem zákonitě vedlo k další expanzi malých archeologů, což je zřejmé z obrázku. Ovšem musím je pochválit, že díry vzorně přikrývají, aby někdo nepřišel k ujme s trvalými následky. Sice je pravda, že jsem se tyhle dva borce a borkyni snažil přesvědčit, že tady nic neobjeví, jelikož celá zahrádkářská osada leží na skále, kde kdysi byl les a ne žádné pohřebiště z doby Velkomoravské říše, ale znáte to, nemám šanci, ví svoje. Co našly? Několik rezavých hřebíků, šroubky a matičky, a hlavně kuřecí kosti, které sem kdysi nanosila jejich prababička ve víře, že se časem rozloží a bude z toho jakési hnojivo. Což je ale dost problematické, jelikož archeologové dobře ví, že pro kosti sto let žádná míra.

Ovšem abych jenom nekritizoval, vnučka tvůrčím způsobem pochopila, že nejenom kopáním děr je člověk živ, ale že je potřeba vnímat i to co je výš, např. na stromě. Popravdě ty stromy jsou tam jenom dva. Na jeden se díváte na třetím obrázku, druhý jsem zasadil před rokem, takže nestojí za řeč, třebaže je pravda, že jsem v minulosti těch stromů vykácel 15, a to zahrada má jenom 385 metrů čtverečných. Byla to facha, jelikož jsem je všecky vykopal i s kořeny. Na tři švestky s hrůzou vzpomínám dodnes, musel jsem vykopat spíš krátery než jámy, nemluvě o tom, že jsem měl jenom starou tupou sekyru. To, co vnučka zavěšením kola z již nefunkčního závodního bicyklu (spisovně jízdního kola) vytvořila je na první pohled jasné odborníkovi na kvantovou fyziku, přesněji na kvantovou gravitaci.

Naše malá umělkyně propojila netradičním způsobem transcendentální iracionalitu kružnice, což je vlastně hranice kruhu, s větvovím višně, které vytvořila živá příroda. Otázkou je, co jí k tomu vedlo, že si přistavila ke stromu starý řebřík a kolo do větvoví sama pověsila? Zkusme se více do obrázku zahloubat, vnímat jej v širším kontextu. Přece již od základní školy víme, že iracionalita kružnice spočívá v tom, že přesnou délku kružnice neumíme zcela přesně spočíst kvůli transcendentálnímu charakteru Ludolfova čísla (tedy pí). S tím číslem je to tak trochu jako s Hospodinem, ten je totiž transcendentální bytost, tedy alespoň podle křesťanské nauky. Sice dnes v době počítačů Ludolfovo číslo umíme spočíst na miliardy desetinných míst, ale stejně se k definitivní hodnotě nedohrabeme, tedy neznáme přesný obvod žádné kružnice. Ovšem praxe je praxe, kdyby to fungovalo podle teorie, musel by na obvodu kružnice zcela malinkatý kousek chybět, jenomže kolo na stromě konečnou délku obvodu přece má, je uzavřené. Co s tím? Zbytečná to otázka, umělkyně nám jasně sděluje svůj rezultát k tomuto problému! Nelze pokračovat do nekonečna, takové pokračování je jenom matematická konstrukce, prostor nelze dělit do nekonečna, podobně jako čas, tedy že reálný prostor i čas jsou zrnité, tedy že je nejmenší délka prostoru i času, které již nelze dále dělit, tudíž i naše bicyklové kolo má konečnou délku. Abychom si tenhle fakt jasně uvědomili, kolo zcela záměrně zavěsila a ukotvila tenkou páskou do větvoví stromu. Takto si může vzdělaný pozorovatel doslova vychutnat soulad konečnosti kružnice s názornou konečností větvoví stromu těsně před zimním odpočinkem přírody. Ovšem nejeden zkušený znalec moderního umění pozná, že tohle dílo má i sekundární efekt, jasně nám ukazuje absurdnost propojení výtvoru přírody s výtvorem člověka. Strom k nám jasně promlouvá jazykem přírody: Já vaše kolo nepotřebuji, ovšem vy potřebujete mne!

Ovšem to není vše. Na obrázku vidíte další rozpor: zahradní chatku v dost ubohém stavu a v pozadí chaty ve velice dobrém stavu, někdy dokonce až v luxusním. Vysvětlení je prosté, nedořešené vlastnické vztahy, takže chatka je odsouzena k chátrání. Ovšem má to i výhodu, v zimě je vnitřek dokonale vydezinfikován mrazy. Pokud necháte v lahvi vodu, můžete si být jistí, že zamrzne. Že dovnitř při dešti zatéká, o tom žádná. V létě teplota uvnitř dosahuje teploty kolem 45 °C. Důvod je prostý, po převzetí zahrady do péče jsem musel strhnout stropní podhled, jelikož již roky si zde vegetila kuna a smrad z moči a exkrementů nebyl k vydržení. Chuděra kuna si musela najít jiné působiště, kdežto já to odnesl pouhou hepatitidou neznámého typu, která mě sice málem poslala na věčnost, ale přesto uznávám, že malým lesním zvířátkům se ubližovat nemá. V každém případě je vidět, že tahle dost zpustlá zahradní chatka v sobě ukrývá i kus drsné romantiky.

A závěrem ještě malý detail, určitě vaší pozornosti neušly dvě igelitové tašky ležící vedle nádrže s dešťovou vodou. Proč tam jsou? Jsou velice důležité, protože obvykle v nich z nedaleké koňské farmy nosím hnůj. Musím s tímto nákladem ujít cca 1 kilometr, a to většinou do kopce, a to si představte, že jsou lidé, co chodí do různých fitcenter, aby měli pohyb. Jinak ten hnůj je v těchto podmínkách pro zahradničení velice důležitý, jelikož vrstva zeminy je zde cca 40 až 50 cm a pak již narazíte na skálu, což by vám jistě potvrdily moje vnoučata ze svých archeologických vykopávek. Ale raději již budu končit, jelikož mě napadají další a další konsekvence a povídání nemá být otravně dlouhé, natož když jsme na internetu. Mějte se a žijte trochu i v nepořádku.

V Brně 29. listopadu 2021.

Domů | Prolog 2001: Vesmírná odysea | Nejen básně v próze | Střípky