Dušan Polanský
„Nejste ani trochu romantik!“ Přesně tohle mi napsala asi před měsícem jedna čtenářka, která asi náhodně zabloudila na moje webové stránky a přečetla si na nich něco, co jí moc nesedlo. Najít článek s neromantickým obsahem na mých stránkách není vůbec těžké, takových článků je tam většina. Za názor jsem jí poděkoval, a tím naše komunikace skončila. Možná čekala, že se jí budu snažit vysvětlit, že tomu tak není. Jenomže autor nemá sebemenší právo čtenáři něco vysvětlovat, natož hodnotit, zda má, nebo nemá pravdu. Čtenář má právo na svůj názor, třebaže by byl zcela protichůdný názoru autora. Tak už to je a jedině tak je to správné. Představte si, že by vám jídlo v restauraci nechutnalo, ale číšník by vás urputně přesvědčoval, že nemáte pravdu, že jídlo je skvělé, že jenom vy jste nějaký divný návštěvník. Určitě by se to nikomu z nás nelíbilo.
Teď ale nechci psát o právu čtenáře na svůj názor. Jde o to, že kdysi dávno jsem si něco podobného s málem stejným významem směrem k mé osobě již vyslechnul a čta v e-mailu od čtenářky větu zmíněnou úplně na začátku, jsem si na epizodu z minulosti vzpomenul. Stalo se to 5. června 1974. Datum si pochopitelně z hlavy nepamatuji, zjistil jsem jej z indexu z dob studii na vysoké vojenské škole v Žilině. V uvedený den jsem dostal zápočet z předmětu Pedagogika a psychologie. Přednášel nám jej podplukovník Chloupek. Byl to člověk oddaný socialismu a svůj předmět učil ukázkově vzorně. Na každou přednášku nebo každé cvičení byl pečlivě připraven, látku přednášel logicky uspořádaně a koncepčně, přednes byl podle všech pedagogických zásad. Háček to mělo jediný, předmět nás nebavil už jenom proto, že jsem se tam nic zajímavého z teorie pedagogiky a psychologie nedozvěděli, vše se točilo kolem velitelů a vojáků základní služby. Předmět byla jenom ideologická aplikace na život vojsk zabalená do hávu pedagogiky a psychologie, přičemž opravdová praxe života vojsk byla dost jiná.
Podmínkou získání zápočtu bylo, že každý z nás musel zpracovat krátký referát. O čem byl, si již nepamatuji. Psaní mi jakžtakž šlo již tehdy, takže jsem v rozumně krátkém čase referát napsal. Určitě jsem jej nepovažoval za nic excelentního. Proč také, vždyť šlo jenom o obyčejný zápočet! Učitel ve své kanceláři s každým z nás jednotlivě naši práci vyhodnotil. Úvodem pochválil, pedagogické je vždy začínat pochvalou, to jediné si z celé pedagogiky pamatuji, pak uvedl, co bylo slabší, co stálo ještě za dopracování, na co se zapomnělo. Nakonec zapsal do indexu zápočet. Se mnou to nebylo jiné, jen jak jsem dodatečně zjistil, té chvály bylo o něco více než u kolegů. Ovšem u mého zápočtu proběhl ještě malý rozhovor navíc, něco podobného se u žádného z kolegů neudálo, tedy alespoň nikdo se o tom nezmínil.
Zapsav mi zápočet a podávaje mi index nečekaně se zeptal: „Jste ženatý?“ „Ne, nejsem,“ odpověděl jsem trochu udiveně. „Víte, proč se vás na to ptám?“ Čas potřebný na docvaknutí jsem již získal, takže jsem mu zcela klidně odpověděl, že asi tuším proč. Usmál se o něco více, než se usmíval málem trvale, opravdu málokdy se tvářil zcela vážně, a vypálil na mě teď již očekávanou otázku: „Tak, proč?“ Vychrlil jsem ze sebe trochu teatrálně: „Protože když je člověk ženatý a má rodinu, pociťuje daleko větší odpovědnost k sobě samému, k rodině, k společnosti, k svému chování, vystupování a jednání.“ Oči mu svítili teplem a spokojeností, třebaže si určitě něco myslel o mém hereckém výkonu. „Řek jste to zcela správně! Z referátu jsem hned poznal, že jste bystrý a vnímavý, vidíte do lidí. No tak se ožeňte!“ Asi čekal obvyklou námitku typu, že mám ještě času habaděj, nejdřív je potřeba dostudovat apod., ale já kdepak, tentokráte jsem chtěl být zcela férový. „Já bych rád, třeba i teď, ale jaksi nejsem typ, na který holky berou. Přesněji, i kdyby některá zabrala, za chvíli zjistí, že jsem nudný společník a dá mi vale. V společnosti mi to jednoduše nejde. Vůbec neumím tančit, zpívat taky ne, natož hrát na nějaký nástroj, vzhledová atraktivnost a figura průměrné, pokud jde o majetek, tak jeho současná i potenciální velikost do budoucna je jedna dokonalá nula.“ Moje upřímná odpověď udělala na mého učitele dojem, dokonce jsem měl pocit že je trochu okouzlen moji otevřeností; postupná gradace jeho úsměvu na pěkném kulatém obličeji o tom dost svědčila. Bylo mi jasné, že jako správný pedagog bude chtít zmírnit můj skepticismus vůči sobě samému. „Musíte být větší romantik, vy citový vztah berete jako definici v matematice. V životě to není vždy jenom Ano, Ne. Hodně rozhodují další faktory. Ale co vám vykládám, z vašeho referátu poznat, že máte nadhled, určitě víte, co vám chci říct. Zbytečně vidíte sám sebe moc pesimisticky, určitě by hodně dívek mělo o vás zájem a mezi nimi by byla jistě i taková, co by se vám líbila. Chlape, buďte alespoň trochu romantik!“
Závěrečné doporučení s romantikem mě docela překvapilo. Možná se ptáte, zda jsem se ním v dalším životě řídil, nebo neřídil? Ne, neřídil. Ne, že bych nechtěl, ale romantikem se nestanete tím, že ním chcete být. Musíte na to mít jak povahu, tak i odvahu riskovat, a také to chce být alespoň trochu hmotně a finančně zajištěn. Když na to nemáte, daleko pragmatičtější a míň vyčerpávající je být neromantikem, ale nesmí se to moc přehánět, aby nakonec člověk neupadl do pasti pesimismu. Takže jsem genetickým neromantikem, abych byl přesnější, nešikovným pragmatikem.
Pokud jde o našeho vojenského učitele, až do skončení studia jsme se potkávali poměrně často. Jinak to ani nešlo, jelikož naše škola byla malá. Pokaždé jsme se dost neformálně vojensky pozdravili, občas padl z jeho strany i dotaz na to, jak se mi vede. Možná, že čekal, že řeknu, že se budu ženit, ale já jsem pokaždé odpověděl stejně, že to jde. Pravda byla ale jiná, moc to nešlo. Slunce sice pravidelně vycházelo a zapadalo, hvězdy na noční obloze jasně svítily, obvykle vál čerstvý vítr z Beskyd a z Kysucké vrchoviny, často jsem přes víkend chodil s kamarádem na túry na Malou Fatru, na které dodnes rád vzpomínám, jenomže to hlavní v mém mladickém věku, naplnění touhy po milované dívce, se stále neudálo.
V Brně 6. února 2015