Dušan Polanský
Zcela nedávno jsem napsal malou moralistiku o zaslepení z obav před zevšedněním života a jak to již bývá, krátce nato se kolem mě udály dvě malé – podle mých měřítek – nevšednosti. Těm, kdo řeší veliké problémy a jejich život má mohutnější duchovní a majetkový rozměr doporučuji čtení tohoto střípku raději hned ukončit, byla by to pro ně jenom ztráta času.
První drobná nevšednost se udála ve čtvrtek 13. února. Po práci jsem zašel na povinné dvě deci bílého do vinotéky kousek od pracoviště. Vypil jsem jako obvykle na stojáka a posléze jsem vyrazil směrem na zastávku tramvaje Tábor. Nastupoval jsem dveřmi, kde nastupují maminky či jejich milované protějšky s ratolestmi v kočárcích. Tentokráte žádný kočárek se nenakládal, ani žádný v tramvaji nebyl. Hned vedle prostoru pro kočárky je jedno dvousedadlo. Na jednom místě seděla mladá dáma, a protože místo nikde nebylo, přisednul jsem si. Okamžitě, jako když vystřelí, se ode mne moje souseda odtáhla s jasným cílem vytvořit mezi námi bezdotykové pásmo jako na Korejském poloostrově. Jenomže teď v zimě, když ona i já jsme měli na sobě bundy a dáma byla jemně plnoštíhlejší, těžko zabránite tomu, aby občas k dotyku zimného oblečení nedošlo. Na jaře, v létě nebo na podzim je to jiné, tam se lze u neplnoštíhlých postav dotyku vyhnout bez problémů. Kdo hromadnou dopravou cestuje častěji, mi to snad potvrdí. Tentokráte bylo ale jasně poznat, že mé sousedě vadí sebemenší dotyk s mojí maličkostí. Patřím k lidem, kteří sice na módnost v oblečení vůbec nedbají, ale špinavý ani neumytý mezi lidi nechodím, takže nepříjemný zápach důvodem odtažení nemohl být. Snad důvodem byl můj vyšší věk a s tím spojený typický důchodcovský vzhled. Ale mezi námi, jsou to nejen mladí lidé, jimž se stáří oškliví.
Mne se zase pro změnu oškliví až hnusí namyšlení lidé, a u téhle ženy jsem pocit namyšlenosti poznal z jejího obličeje na první pohled. Vzpomněl jsem si na noviny v tašce. Ve čtvrtek pravidelně kupuji Mladou frontu, dnes se jmenují Dnes, jelikož za původní revoluční název, který sice v názvu v miniprovedení mají, se stydí. Důvod koupě je jediný, ve čtvrtek vychází jako příloha Magazín, kde je televizní program od čtvrtka do čtvrtka. Tašku jsem si položil na klín, naplno do boku roztáhl zip, takže moje lokty se nedotkly, ale rovnou drcly do boku středně plnoštíhlé madam Horenosky. Reakce následovala okamžitě, pokusila se odsunout do bezkontaktní pozice, ale šanci neměla, jelikož okno s rámem tramvaje tělem neposuneš. Jakmile jsem noviny z tašky vyndal, spokojeně a pomalu jsem je začal rozbalovat do plného formátu. Levou ruku jsem vystrčil až kamsi před její obličej. To již mladá dáma nervově nevydržela, prudce vstala a místo uvolnila. Spokojeně jsem se posunul na její místo, noviny jsem složil, vytáhl si z tašky menší brož s dvěma hrami od Françoise Saganové: Někdy i housle a Zámek ve Švédsku. To je takový můj malý starý rest z mládí, který jsem se odhodlal konečně zlikvidovat. O paní Horenosku jsem se již vůbec nezajímal.
Jako obvykle jsem vystoupil v Bystrci u zoologické zahrady. Při přechodu přes koleje co vidím, moje známá kráčí přede mnou vojensky rázným, těžkým krokem. Přiznám se, že již dva až tři roky zevnějšek dam dost ignoruji, ale tentokrát jsem si hodnocení neodpustil. Výška cca 165 cm, postava středně plnoštíhlá, silná robustní lýtka, vlasy docela pěkné, dlouhé, obarvené do siény pálené. Oblečení nic moc, podobné nosí ženy z venkova ve vyšším věku. Odhaduji, že když bude v mém věku, pokud jí k štíhlosti nepomůže nemoc, nebude na tom váhově dobře, sedadlo zabere poctivě, dokonce obsadí i kus sousedního. Možná, že to bude důvod, že si jen tak k ní někdo nepřisedne, což jí sice na jedné straně bude vyhovovat, na straně druhé to může u ní vyvolat pocit, že druhým připadá prašivá, podobně jako jsem si před chvíli vedle ní připadal já. Takže zdraví a hlavně tloušťku, na kterou má dle mého odhadu slušně zaděláno, jí upřímně přeji. Leč kdoví, možná bude vše jinak, bude jezdit autem a moje škodolibost tam kdesi na věčnosti si nepřijde na své.
Druhá nevšednost, opět dle mých skromných měřítek, se udála hned druhý den, v pátek 14. února. Začátek měl stejný scénář jako včerejšek. Po práci dvě deci bílého, sice opět v stejné vinotéce jako ve čtvrtek, ale v pátek je to vyloženě neobvykle, protože obvykle vyrážím do města, zastavím se v některém antikvariátu případně na Veselé ve filatelii, hodím řeč o všem možném a pokračuji do vinotéky na Leitnerové. Tam chodívám léčit svůj vysoký tlak nejčastěji. Tentokráte jsem ale nespěchal domů, koneckonců domů spěchám zcela výjimečně, ale na Obvodní oddělení Policie České republiky v Bystrci, kde jsem byl domluven na půl třetí kvůli sepsání a podepsání protokolu ohledně vyloupení sklepů v našem vchodě před několika dny. Jedná se o panelák v majetku obce. Detaily nejsou moc zajímavé, v našem vchodě se vždy něco děje, takže to, co by někoho vystresovalo, beru již jako všednost. Teď mi ale jde o nevšednost.
Jakmile bylo dílo zkázy lupičů podrobně zaprotokolováno a mnou podepsáno vyrazil jsem přes starou Bystrc směrem k bydlišti. Přede mnou jel cyklista, trochu cvok, v zimním počasí se přece nejezdí na kole, ale sedí doma nebo v hospodě či vinotéce anebo se válí s ženou v posteli. Najednou něco na kole křuplo, chlápek zastavil a začal si kolo pečlivě prohlížet, aby zjistil závadu. Asi se mu ji podařilo objevit, neboť se začal rozhlížet, kde by si kolo opřel, aby se pokusil závadu odstranit. Nakonec se rozhodl, jak se rozhodl, kolo si opřel o zeď rodinného domu. Hned jsem si pro sebe pomyslel: Kamaráde, když budeš mít smůlu a nachytá tě majitel nebo majitelka toho domu, ty ti vynadají jako psovi. Asi jsem majitele přivolal, opravdu z branky vyšel postarší pán s koštětem, asi se chystal zamést chodník před domem. Jakmile uviděl cyklistu a kolo opřené o zeď okamžitě spustil. Začal milému cyklistovi nadávat, že aby si to kolo opřel jinde, ne o jeho dům, že on kvůli němu nebude dávat dělat novou fasádu. A aby toho nebylo málo, jeho nadávání uslyšela manželka, otevřela okno a jakmile bystrým okem vyhodnotila situaci jako Žukov u Stalingradu, tak se také do chudáka cyklistu pustila. Ten se jim oběma snažil vysvětlit, že po opření kola není na fasádě sebemenší stopa… Nakonec, jak jinak, rezignoval, odtlačil kolo o kus dále, opřel si je o sloup a něco si pro sebe brblaje se pustil do jeho opravy. Celý výjev jsem lehce sledoval, nebyl sebemenší důvod, abych se míchal do bagatelního sporu, nemluvě o tom, že před chvíli jsem na policii popisoval dalece větší poškození obecného majetku a zcizení soukromého majetku než je možná velikou lupou viditelná oděrka od kola na fasádě domu. Podobnou situaci jsem za svůj život viděl již několikrát, majitelé domů jsou hákliví na každou nepřístojnost, která by snížila hodnotu jejich nemovitost jenom o půlhalíř, což je nakonec správné. Bez úcty k majetku, je jedno zda je soukromý nebo obecní, nikdo opravdovou demokracii nevybuduje.
Kráče kolem cyklistu, sám mě oslovil ukazuje rukou k domu: „Je to normální, viděl jste to, jak ti cvoci vyváděli!“ „Trochu to přehnali, to je pravda, mohli být slušnější, ne hned hulákat jako fanoušci na fotbale při faulu na domácího hráče, ale na straně druhé, pokud si bude takhle hlídat každý svůj majetek, bude to jenom dobře,“ odpověděl jsem jako přihlouplý učitel ekonomiky na střední škole pro hůře chápající studenty. Chlápek se na mě trochu divně a opovržlivě podíval, jako kdyby mi pohledem říkal: „Jasné, také majitel rodinného domu.“ Nechal jsem ho v tom, tedy pokud si to myslel, a pokračoval jsem směrem k našemu paneláku. Přitom jsem myslel na našeho správce bytového fondu, zastoupeného příslušným úředníkem, který se ani nenamáhá vám odpovědět emailem, když mu nahlásíte vloupání do několika sklepů a vypáčení okna, čímž se mohou lupiči bez problému dostat k bytům a zahájit na ně atak. Třebas jenom takhle suše, zcela všedně: „Bereme na vědomí. Podpis.“ No a to je celá nevšednost z jednoho obyčejného pátku. Jenom pro doplnění uvádím, že 16. 2., v sobotu večer, jsem zaslal policajtovi, jenž se mnou sepsal včera protokol, další email s oznámením o novém vloupání do sklepů. Napsal jsem mu, že navrhuji, abychom již další protokol nesepisovali, ať si můj poslední email jednoduše přiloží k protokolu jako přílohu, přece kvůli každé všednosti nebudeme sepisovat nové a nové protokoly.
Ale dnes, v den napsání tohoto střípku, se stala docela neočekávaná nevšednost, asi po deseti dnech bylo zmíněné okno zaskleno a opraveno.
V Brně v nevšední čtvrtek 20. ůnora 2014.
Dovětek Dnes 9. března 2013 mi volal policajt, jemuž jsem nahlásil vloupání. Oznámil mi, že pachatel je chycen. Také malá nevšednost. Je vidět, že policie jenom nesepisuje protokoly, ale se i činí fakticky. Takže za nás slušňáky děkuji.