Dušan Polanský
Jeho pravé jméno neznám, jenom vím, že mu štamgasti v jeho oblíbené hospodě říkají profesor, to proto, že byl skoro celý život učitelem na střední škole. Odhaduji, že je o něco starší než já. Dokonce ani nevím, zda je nebo není mezi námi živými. Kdyby mezi námi již nebyl, skutečnost jeho nebytí by byla přišla až moc náhle. Smrt by si jako nejednou pospíšila, i když v jeho případě by měla předem vystavený souhlas, přál si totiž odejít z pozemského bytí stejně jako jeho paní, celoživotní láska.
Naše postupné sbližování připomíná nesmělé doteky vzácného díla, na které se nesmí sahat. Od počátku jsem měl pocit, ale mohl jsem se mýlit, že jsme si povahou a myšlením blízcí. Tušil jsem, že naše případné budoucí kamarádství bude hluboké, upřímné a plné pochopení, tím ale i náročné na pravdivost každého vyřčeného slova či jenom nevyslovené myšlenky. A toho jsem se popravdě i bál. Opravdové kamarádství je, jako vše poctivé, především veliká odpovědnost nejen k tomu druhému, ale i k sobě samému.
Na počátku, jsou tomu tak čtyři roky, jsme se navzájem jenom vnímali, tak jaksi po očku. Pozdravy byly němé, slova jakbysmet, asi jako u mé vnučky, která se dlouho nemohla odhodlat vyslovit první slovíčko: „mama“. Až pak jednou – to jsme byli u stolku čtyři, on jediný seděl; popíjeli jsme pivo na čerstvém vzduchu, abyste rozuměli, čerstvý vzduch je hlavní sál naší hospody – řeč šla o chatách. Ten má chatu tam a takovou, onen zase tam a trochu jinakou, já nemám žádnou a on jenom tiše řekl: „Chatu a auto jsem prodal.“ Cítil jsem, že by chtěl ještě něco doplnit, zevrubně vysvětlit, ale že to nejde, je to příliš osobní a tři posluchači jsou až moc. Po čase mi k tomu kratičkému konstatování o prodeji řekl více.
„Chatu jsem prodal proto, že jsem nedokázal být v ní sám, vše mi připomínalo moji paní. Křeslo, na kterém ráda sedávala a četla, stůl na verandě, na němž jsme za hezkého počasí jedli a popíjeli kafe; široká postel, kus nábytku nejintimnějšího; kuchyň, co kuchyň, každá vařečka, hrnec, hrnek, nůž, slánka, talíř a vše čeho se dotýkala. Pohled na tyhle věci, či jenom jejich letmý dotek mě bolel. A nejhorší bylo, že všude jsem slyšel její hlas, smích, teplý dech, cítil její vůni…“ Hodnou chvíli mlčel, jako by se rozhodoval, zda má pokračovat. „V bytě to bylo podobné, jenomže byt to je věc existenční, abyste měl kde vůbec žít, kdežto pobyty na chatě, vycházky do krásného okolí, to byla naše radost.“ Opět chvíli mlčel, poznal jsem, že chce kousnout do něčeho moc osobního. „Děti jsem neměli. Smůla. Škoda. Ale o to více jsem ji miloval. Kdyby byly děti, asi kus lásky k ní bych rozprostřel na děti… “ Spěchal jsem s opravou: „Ne, ne! Miloval byste ji stejně. Láska je, nebo není. To máte jako v kvantové mechanice, je elementární kvantum, a to již nelze dále dělit. Vždyť to znáte, jste také inženýr.“ Opět mlčení. Možná, že čekal na moji pomoc. Přišla. „A proč jste prodal auto? Jste přece fanda do auťáků, často o nich se zaujetím v hospodě vyprávíte, snad ani jeden závod F1 v televizi nevynecháte. Se mnou je to jiné, já jsem nešika, ale vy jste praktický, technický zručný člověk. Tak proč? Přece auto je skvělý pomocník. Já vím nejlépe jaké to je, když člověk neumí řídit. Vše musíte odtahat v rukou nebo na kárce. Na zahrádku to mám pěšky přes čtyři kilometry.“ Přiznám se, že moje otázka byla jenom ze slušnosti. Již předem jsem odhadl, co mi řekne o prodaném autu. Leč neodhadl jsem, že mi vše vyloží košatěji.
„Abyste mi rozuměl, moje paní byla inteligentní a vnímavá žena, měla pochopení pro vše, co mne bavilo, ale i nebavilo. Postavil jsem chatu, vzorně ji udržoval, také doma jsem málem vše uměl opravit – mám to asi od Boha, v práci jsem podal i nějaký ten zlepšovací návrh, byl jsem zapojen do několik náročných projektů –, s auťákem to nebylo jiné, vždy jsem jej měl ve vzorném pořádku, ale nebavilo mě uklízet, luxovat, vařit… Určitě to znáte, domácí práce chlapům moc nesedí. Teď když žiju sám, při luxování a praní vyloženě trpím… vaření ještě jakžtakž…“ Ale abych se vrátil k autu, bylo to podobné jako s chatou. Rád jsem řídil. Moje paní se bála usednout za volant, ale o to raději se nechávala vozit. Pro mne to byl vždy malý svátek, když jsem ji někam mohl odvézt. Největší radost jsem měl, když v práci měli večírek a já ji mohl pozdě v noci odvézt domů. Vždy mi říkala, že abych pro ni nejezdil, mám se vyspat, že si vezme taxi. Kdepak, já bych i tak nespal, bál jsem se o ni. Při jízdě na chatu jsme si povídali o všem možném a přitom mi vzorně hlídala pravou stranu, v tomhle jsem se mohl na ni stoprocentně spolehnout.“ Chvíli mlčel, a pak povídání smutně dokončil otázkou: „Jezdil byste autem, když sedadlo spolujezdce je prázdné, neslyšíte hlas milované ženy…?“ Na otázku jsem neodpověděl, tuhle zkušenost jednoduše nemám.
Naše poslední povídání se událo těsně před moji letošní operací prostaty na konci ledna. Měl jsem pocit že při mluvení je jeho hlas o něco slabší, než jsem jej měl zafixovaný, když si s chlapy povídal u piva. Ale byl to možná jenom jakýsi pocit, mohl být zkreslený tím, že jsem již hodně myslel na nastávající operaci. Po operaci jsem byl tři týdny dost nemohoucí. Ani pak jsem si ale nemohl dovolit veliké špacýry, protože mi hrozily pooperační samovolné úniky moči. Nejen hrozily, dokonce třikrát jsem poznal, co je to mít mokré trenýrky a kalhoty. Leč po čase vše již bylo po této stránce v pořádku, a tak jsem se chystal zajít na jedno pivo do naší hospody na čerstvém vzduchu. Moje čůrání sice již bylo jakžtakž v pořádku, ale s hospodou tomu tak nebylo. Někdo tam chyběl. Kdykoliv, i dnes, když se nechám vyvést městským autobusem od zastávky ZOO blíž k našemu paneláku, tak se nikdy neopomenu přes okno podívat do podloubí naší hospody na čerstvém vzduchu. Jinak tomu nebylo ani počátkem letošního jara. Neznámého jsem tam předtím vídával málem pravidelně sedávat na staré barové stoličce u malého, stále stejného, stolku u malého piva. Tentokrát jsem jej tam neviděl celé týdny. Vše jem si zdůvodnil: Určitě dlouhodobě marodí, je jenom otázkou času, kdy jej zase uvidím na svém standardním postu při popíjení malého piva z vlastní štamgastské sklenice!
Od té doby uplynulo několik měsíců. Je září. Pokaždé, když se vezu autobusem nahoru, neopomenu se podívat do podloubí naší hospody. Zatím jsem na Neznámého neměl štěstí. To je i důvod, proč jsem od operace v hospodě nebyl. Neraďte mi, abych se konečně k tomu odhodlal, a zeptal se štamgastů, co a jak je s mým Neznámým! Proč bych to dělal? Přece je jenom otázkou času, kdy jej z okna autobusu zahlédnu sedět u stolku a popíjet v poklidu pivo! Pak na nejbližší zastávce vystoupím a budu spěchat svižným krokem zpět dolu mírným kopcem, abych se dozvěděl, jak dopadl poslední závod F1, i když ef jedničky jsou mi šum a fuk.
V Brně 7. září 2012.
3. února 2013 jsem vyrazil na zahrádku, důvod byl prostý, vyvětrat se na čerstvém vzduchu a nakrmit ptáčky. Při cestě zpět jsem se zastavil na pivo v Dřeváku, je to hodpoda s podloubím přímo na čerstvém vzduchu. Byla pěkná zima, a tak stálá klientela byla zalezlá uvnitř. Pouze já, jako obvykle, jsem popíjel pivo na čerstvém vzduchu. Hodil jsem krátkou řeč s obsluhující paní. V Dřeváku je od jeho počátku, takže zná o stálejších hostech Dřeváku asi vše. Nakonec mi to nedalo a zeptal jsem se na profesora. Její vyprávění bylo smutné. Zemřel v spánku, příčinou smrti byl polyp v hrdle. Kdyby se utrhl přes den, vyplivne jej a byl by stále zde, mezi námi. Spánek je zrádný, otupuje naše smysly a reakce. Bylo mi moc smutno. Objednal jsem si velikého ruma. Před tím, než jsem jej vypil na ex, jsem se podíval nahoru k nebeským výšinám, pokřižoval jsem se a popřál jsem profesorovi a jeho manželce: "Tak si to tam nahoře hezky spolu užívejte. A pozdravujete ode mne Našeho Hospodina."
V Brně 10. února 2013.