Jeden dokument z poválečných dějin Slovenska

Dušan Polanský

Jsem sice Slovák, jenže marná sláva, když žijete a pracujete v Česku od roku 1976, cítíte se doma právě zde, v České republice. Nemyslím to jenom zeměpisně, ale i myšlením, stylem života. Vzpomínám si, že po rozdělení ČSR na Českou a Slovenskou republiky začátkem roku 1993 zorganizovali personalisté ze Slovenska na Vojenské akademii v Brně, sloužil jsem tam tehdy jako voják z povolání, nábor slovenských vojáků z povolání pro návrat na Slovensko. Ti, kteří se chtěli vrátit, měli přislíbenou možnost sloužit v armádě Slovenské republiky. Přiznám se, že jsem se ani nenamáhal na nábor dostavit, protože jsem k tomu neměl sebemenší důvod. Jednak jsem celou profesní dobu sloužil v armádě na území Česka (5 let v Pardubicích a 14 let v Brně), jednak moje rodinné a majetkové zázemí na Slovensku bylo více než ubohé. Koneckonců i proto jsem se v 19. letech rozhodl stát zcela nezávislým na rodičích. Řečeno sumárně, v roce 1993 jsem se neměl kam na Slovensko vrátit. Cítil bych se všude cizincem. Mým novým domovem již dávno bylo Brno. Sice bez výrazného rodinného a majetkového zakotvení, ale bylo. Ale jistě jsem nebyl jediný, takových lidských příběhů bylo v důsledku existence společného státu Slováků a Čechů od roku 1918 do roku 1992 hodně. Pochopitelně i inverzně na straně Čechů na Slovensku.

Neodpustím si k zmíněnému náboru trochu sarkastickou poznámku. Nakonec jak Armáda České republiky, tak i Slovenská armáda výrazně snižovaly v letech 1994 až 1996 počty vojáků z povolání. Takže i mnozí z těch, co se vrátili z ČR na Slovensko museli brzy po návratu svléknout uniformu, nějak tak, jako já v roce 1994. Ale problém jsem s tím neměl, byl jsem totiž profesí informatik, a právě v té době začal o ně dost výrazně stoupat zájem ze strany zaměstnavatelů.

Třebaže jsem se – hrubě, nepřesně a zjednodušeně řečeno – odrodil, vůbec to neznamená, že bych se o dění na Slovensku a slovenské dějiny nezajímal. Již na mých stránkách ve svém povídání o tátovi jsme napsal: „Jeho politické myšlení, postoje, názory, působení i jeho částečné vystřízlivění v roce 1989 by jistě chtěly samostatnou vzpomínku, snad někdy. Svědectví o politickém myšlení jeho generace působivě zachycuje historická esej Ľubomíra Liptáka: Slovensko v 20. storočí. První vydání vyšlo v roce 1968, druhé, nezměněné – ač autora přesvědčovali, aby se zmodernizoval – v roce 1998. Knihu jsem přečetl jedním dechem, neboť spoustu myšlenek, názorů jsem již kdysi slyšel od táty. Táta podobně jako autor knihy své názory nikdy radikálně neměnil, nepatřil ke skokanům. Říkával, že slušný člověk takové věci jednoduše nedělá.“

V zmíněné knize se autor v poslední – páté, relativně krátké – části nazvané Na prahu súčastnosti (slovenský jazyk zachovávám tam, kde hrozí deformce původních názvů), vůbec nevěnuje problematice budování vysokého školství na Slovensku po roce 1945. Není to opomenutí autora, protože esej je především zaměřená na aspekty politické, mocenské a ekonomické. Je si dobré uvědomit, že kniha byla napsaná v letech 1967 až 1968 a sám autor coby historik si byl dobře vědom toho, že mu chybí dostatečný časový odstup, aby dokázal objektivně a v plné bohatosti zachytit poválečný vývoj Slovenska. To ale neznamená, že čtenář i ve zmíněné páté části nenajde řadu zajímavých informací a postřehů.

Kdybych měl přesněji specifikovat svůj zájem o dějiny Slovenska, je to právě období koexistence Slováků a Čechů v společném státě. Je proto zcela logické, že mé sběratelské pozornosti nemohl ujít dokument z roku 1949 s podpisem Ladislava (Laca) Novomeského (1994 Budapešť – 1976 Bratislava), tehdejšího Povereníka školstva, vied a umení, který se objevil v jedné aukci. Ten se mi nakonec podařilo, k mé veliké radosti, vydražit.

O čem dokument je? Krátce řečeno, dokumentuje první politické kroky vedoucí k založení Vysokej školy zverolekárstva v Košiciach. Nakonec sice byla z toho Vysoká škola veterinárská v Košicich, která začala fungovat v školním roce 1949/1950, ale to je již jenom názvoslovný detail. Text dokumentu je napsán poutavě, živým neformálním jazykem a bez většího ideologického zabarvení. Bylo by nakonec ostudou autora, kdyby tomu bylo jinak, vždyť Laco Novomeský byl také výborný, a je dodnes uznávaný, básník.

Pokud se podíváte na stránky Univerzity veterinárskeho lekárstva a farmácie v Košiciach v sekci História UVLF v Košicich, najdete tam i tento text: „Ladislav Novomeský zaslal 17. 5. 1949 prípis Predsedníctvu ÚV KSS, v ktorom sa prihováral za zriadenie VŠV na Slovensku. Poukázal na to, že v Čechách chcú štyri mestá založiť takúto školu. Odporúčal prijať návrh na zriadenie VŠV v Košiciach a predsedníctvo žiadal o súhlas. Súčasne navrhol uložiť povereníkovi školstva urobiť potrebné legislatívne opatrenia s tým, aby tento návrh predložil na niektorom z najbližších zasadaní Zboru povereníkov a podpredsedovi vlády Viliamovi Širokému.“

Opravdu tomu tak bylo. Můžete se sami o tom přesvědčit z naskenovaného originálu celého výše zmíněného dokumentu. Sedí datum i závěrečný návrh na usnesení pro Predsedníctvo Komunistickej strany Slovenska. Úmyslně nechci upozorňovat na některé historické aspekty obsahu dokumentu, názor ať si vytvoří čtenář sám. Toť vše.

V Brně 7. prosince 2015.

Domů | Prolog 2001: Vesmírná odysea | Nejen básně v próze | Střípky