Dušan Polanský
Mnozí z nás se mýlí jako na běžícím páse. Já nejsem žádnou výjimkou. Mýlíme se při odhadu povahy a konání lidí, počasí, investování, politického vývoje, míry nenávisti těch, kteří nás moc nemusí; mýlíme se v lásce, v práci, při řízení vozidla, lhaní, improvizaci, v sázkách, a tak bychom my chybující mohli pokračovat do nekonečna. Říká se, že z chyb se moudrý člověk poučí. Je to pravda, ale jenom obecná a částečná, protože děláme i takové chyby, jež jsou nevratné z hlediska možnosti dokazatelnosti, že jsme se z nich poučili. Nejeden z nás takové neopakovatelné chybování absolvoval na vlastní kůži. Jelikož jsem ale tichošlápek, raději dám do placu dva příběhy dvou lidí, kteří na vlastní kůži poznali, že chybování je někdy až příliš kruté.
Je tomu asi dvanáct let. U piva jsem si měl možnost povídat s chlápkem, který byl po výkonu trestu právě propuštěn z vězení. Nízký, urostlý, rozhodný, tvrdý jako žula. Od prvního pohledu rváč kdesi na nejnižším stupni pomyslné pyramidy lidí, jež se neumí alespoň jakž takž vtěsnat do žití podle zákonů. Nechal jsem si od něj při našem povídání jenom tak na zkoušku lehce společensky stisknout ruku. Bolela mě několik minut, nikdy bych nevěřil, že může být v člověku zkoncentrována taková fyzická síla. Bylo mi jasné, že by mě ubil k smrti dvěma třemi ranami. Ale to určitě nebylo na pořadu dne, povídal mi o poměrech ve vězení. Kdo si tam neumí zjednat respekt, čeká jej tam nejednou opravdové peklo: ponižování, bití, znásilňování. Slabí trpí tisícinásobně více než ti silní. Respekt si můžete zjednat buď silou, nebo známostmi a faktem, že ostatní o vás ví, že jste v balíku. Od prvního pohledu mi bylo jasné, že chlápek si zjednává respekt vždy fyzickou silou a rozhodným ranařstvím; jeho smutná, málem prázdná peněženka, byla jasným důkazem toho, že o slušném penízu si může většinou nechat jenom zdát. Vlivné známosti měl asi také jenom těžko, neměl na ně dostatečně vysokou přirozenou inteligenci, tím vůbec neříkám, že byl hloupý. Chvástal se, že zatím ještě nenarazil na takového, kdo by mu dal přes držku. Že i když přes ni občas dostal, tak museli být na mlácení alespoň dva urostlí borci. Opatrně, jinak jsem si ani netroufl, jsem se mu snažil vysvětlit, že se může mýlit, neboť zlo na rozdíl od dobra nezná hranici. Nepřesvědčil jsem jej. Zatna a vystrče proti mně pěst mi rozhodně sdělil, že on se nikoho nebojí, že si dokáže své ubránit. Asi za dva roky jsem jej náhodou potkal; jenom jsme se minuli, z jednoho krátkého rozhovoru si mě mohl těžko pamatovat. Vypadal nedobře, těžce se vlekl, vybité zuby, stopy po tržných ranách, utrápená tvář, oči bez jiskry. Snad již tehdy sdílel můj názor, že my lidé nemáme a neznáme hranici páchání zla. I z toho domněle největšího zla nakonec svým důvtipem, zběsilostí, krutosti, lakotou, nenávistí, uděláme jenom jeden z hierarchických mezistupňů nekonečně vysoké pyramidy zla.
Druhý příběh je svým způsobem úsměvný, i když pro hlavního protagonistu měl nakonec také hořký konec. Psal se rok 1976, po skončení vysoké vojenské školy jsem jako mladý poručík nastoupil do Brna. Bydlel jsem, pokud to lze takto honosně nazvat, na vojenské ubytovně. Pokoj byl pro dva. Spolubydlících se za dobu čtrnácti měsíců mého bydlení na ubytovně vystřídalo šest. Ten, o kterém budu povídat, byl asi o osm let starší než já. Byl ženatý a čekal na přidělení bytu v posádce. Jeho manželka, pochlubil se mi několika fotografiemi, byla opravdu hezká žena. Velice si ji vážil a byl ji vzorně věrný. Spolubydlící byl jinak fajn chlap, až na jednu velikou výjimku, pokud jde o peníze, byl to veliký skrblík. Notoricky pečlivě si vedl evidenci o každé utracené koruně. Přímo se zalíbením dělal ekonomické prognózy: za kolik let a měsíců spolu s manželkou naspoří na to a ono, na nové auto, na chatu, na vlastní dům. Se mnou to v té době bylo zcela jiné. Vychutnával jsem první příjemné pocity finanční nezávislosti. Konečně jsem poznal, co je to mít v peněžence výplatu a nemuset každou korunu před jejím utracením otočit v ruce několikrát. Můj vnímavý spolubydlící ekonom si nemohl nevšimnout mého laxního postoje k utrácení peněz a snažil se mi předat svoje zkušenosti a doporučení ohledně šetření peněz. Poslal jsem ho k šípku. Jeho řeči mě vůbec neinteresovaly, jediné, co mě v té době trápilo, že jsem neměl dívku. Vadilo mi, a popravdě vadí dodnes, že neumím tančit a to byl i důvod, proč jsem neměl odvahu vyrážet do tanečních klubů nebo na taneční zábavy, čímž by se moje šance na seznámení asi zvýšila. Nic jiného mě v té době výrazně netrápilo, možná že touha po konečně samostatném bydlení.
Jednou jsme si povídali o politice, přesněji o zestátnění soukromého majetku po únoru 1948. Při této příležitosti se rozpovídal o potenciálních dědických očekáváních ze strany své i manželky po odchodu z pozemské konečnosti do nebeské věčnosti jeho i jejích rodičů. Především si lítostivě postěžoval, že jeho manželka pochází z relativně bohaté rodiny, které po 1948 zrekvírovali značný majetek, a že není žádná šance – uvědomme si, že se píše rok 1976 – na navrácení alespoň části tohoto majetku. Já takové starosti neměl, protože zestátněného majetku ze strany maminky něco málo bylo, ale na to málo bylo osm dědiců a ze strany otcových rodičů nebylo co zestátnit.
Dlouhá léta, přesněji čtrnáct let, jsem se s mým spolubydlícím neviděl. Až na jaře roku 1990, kdy po službě v posádkách Brno, Chrudim a Pardubice jsem opět sloužil v Brně, jsme se zcela náhodně potkali. Naše uvítání a povídání bylo velice srdečné. Přímo s nadšením mluvil o tom, že se chystá restituční zákon a že je veliká šance, že jeho manželce, coby jedináčkovi, bude navrácen značný majetek rodičů a prarodičů. S nadšením mi vyprávěl o plánech na podnikání, že hned po restituci svlékne uniformu a s manželkou si založí firmu. Popřál jsem mu, aby oběma vše vyšlo podle společných plánů. Ještě jsem si v duchu pomyslel, že sice na podnikání má ideální skrblíkovskou povahu, leč na druhé straně mu chybí pro podnikání razance a tvrdost. Snad tento handicap dorovná manželka, o které kdysi často mluvil jako o sebevědomé ženě.
Uplynuly tři roky. Jaké bylo moje překvapení, když jsem jej opět potkal, leč ne podle očekávání v civilu, ale v uniformě! Byl nějak smutný, z jeho obličeje zmizel zápal, oči jenom smutně a pasívně koukaly, co se děje kolem. Důvod této změny byl prostý. Manželka se s ním ještě před restitucemi stihla rozvést a teď si s ní restitučního majetku užívá jiný chlápek. Můj spolubydlící se v manželce mýlil dvě desetiletí. Možná, že kdyby socialismus vydržel, vydrželo by i jejich manželství. Ale to je již jenom můj dohad.
Chyba má přes hromadu negativních dopadů i jednu příjemnou vlastnost. Můžeme na ní pohodlně svést naše či cizí blbé konání. Asi před měsícem jsem pozdě večer na zahrádce hospůdky Občerstvení u lávky popíjel u velikého stolu pivo. U stolu kromě mne seděla veselá společnost čtyř mladých lidí. Bavili se o bývalých láskách. Popravdě vzhledem k jejich věku jsem jim záviděl, v jejich letech bych na tohle téma neměl co dát do placu, když už něco, tak jedině lži. Jeden ze dvou mladíku pronesl zajímavou větu: „Když jsem se s ní – myslel bývalou lásku – opět po roce potkal, již podle jejího polibku jsem hned poznal, že na mě kašle, i když mi tvrdila, že mě vždy bude milovat, i kdyby žila s jiným.“ Okamžité vzrušení a zájem v očích přísedících přiměla mladíka, aby uvedl i technické detaily zmíněného polibku. „My jsme se vždy líbali s otevřenou pusou, kdežto teď mi přímo vnutila polibek s rty u sebe. Tím mi bylo vše jasné!“ Jedna z dívek zrozpačitěla a po chvilce váhání vyslovila spíš nesměle než skromně svůj názor: „Víš, můžeš se mýlit, možná jenom byla tak zvyklá se líbat se svým novým přítelem, takže to byla z její strany jenom taková malá chyba, omyl. Jednoduše se pozapomněla, neuvědomila si, že jste se v dobách vašeho společného randění líbali jinak.“ Její úvaha byla okamžitě ostře napadena a zkritizována nejen protagonistou polibku, ale i druhým klukem a druhou dívkou. Zrada, signál pro definitivní rozchod, projev lhostejnosti vůči bývalému příteli, jasné znamení věrnosti novému příteli. Vše bylo připuštěno, jenom ne omyl. Dívka, která s hypotézou omylu přišla, smutně hleděla přes hlavy hostů na romantický pozdně večerní obraz tvořený světly elektrických lamp, svítícími a typicky hučícími tramvajemi, živou blýskavou řekou, tmavým pozadím staré Bystrce se siluetou věže kostelíku. Na dívce jsem poznal, že třebaže své hypotéze také moc nevěří, přece jen si přeje z ní zachránit pro kamaráda alespoň malý kousíček naděje do budoucna. A právě tenhle pokus v jejím pohledu o tichý kousíček naděje ji činil z přítomných žen nejpůvabnější.
V Brně 19. září 2012.