Dušan Polanský
Omylem vůči každému z nás je, když my známe pravdu a naše okolí si myslí o nás něco jiného. S každým z nás má naše okolí spojené nějaké malé či větší nebo veliké omyly. Dnes bych se chtěl zmínit o několika malých omylech spojených s mojí osobou. Ne snad proto, že bych se považoval za tak důležitou osobu, abych své okolí o nich informoval, to opravdu ne, ale pouze proto, že občas v e-mailech – kterých je opravdu poskromnu – čtenářka nebo čtenář se pozastaví nad něčím, co jsem napsal o sobě a nějak se mu to nezdá. Odbýt čtenáře je neslušné, a tak vysvětluji, jenomže dokolečka dokola to časem nebaví. Omlouvám se, že se budu někdy i opakovat, protože část z toho, co zde napíšu, jsem již někdy někde na mých stránkách napsal, i když někdy v jiném kontextu a trochu jinak.
Začnu úsměvně. Když jsem nedávno v jednom střípku napsal, že piju i levné víno, konkrétně jsem uvedl lehké bílé Labrusco - v akci stojí láhev cca 39 Kč, několik mých kolegů, kteří si občas ode mne něco přečtou, i malinkatá hrstka dalších čtenářů byli tímhle sdělením mírně překvapeni. Ti, co mě trochu znají, ví, že si potrpím na kvalitní bílá vína a že červené málem nepiju. Pravda to je, ale ne úplná. Když si s někým mám o čem povídat, je pro mne sekundární, co piju a kde to piju. Když si mohu vybrat, zda pít kvalitní víno v hoch společnosti plné úspěšného lidu, nebo průměrné víno popíjené v skromném prostředí s lidmi, s nimiž si mám o čem povídat, vždy si zvolím druhou variantu. Také to je jeden z důvodů, proč nerad chodím na různé oficiality. To už musí být, přesněji chodím, když není zbytí, což ale, zaplať Pán Bůh za to, již dlouho nebylo. Jenom na dokreslení. Asi před šesti roky se prováděla v zimě celková stavební rekonstrukce mnou dost často navštěvované vinotéky. Zima byla krutá. Pro skalné štamgasty nechal majitel do nevytápěné chodby, jejíž veliké vstupní dveře byly stále otevřené přímo do ulice, postavit vysoký bufetový stůl pro popíjení na stojáka. Při mluvení nám z úst vycházela pára. Chodil jsem do téhle přírodní ledničky celou zimu málem každý den. Ne kvůli 2 Kč slevy na dvě deci vína pro kompenzaci naší nepohody, ale proto, že se tam scházela výborná parta. Vždy si bylo o čem a zajímavě povídat, každý z nás si mohl zcela otevřeně říct svůj názor, aniž by byl jeho názor podroben otevřené kritice. Spíš se kulantně řeklo: „Pane, váš názor je zajímavý, jsem rád, že jsem si jej mohl vyslechnout. Jestli ale teď budete souhlasit, já bych si dovolil říct svůj názor podložený fakty, a nezlobte se, že je trochu jiný než ten váš.“ Každý z nás byl žákem i učitelem. I zvýšení hlasu, jasný nesouhlas tam vyzněl neuctivě, barbarsky. Vše muselo být podle vzájemné dohody podloženo konkrétní argumentací, což byla účinná obrana proti tlachání. Byla to tvrdá škola moudrého povídání a poslouchání. Přiznám se, že jsem se na hodinku každodenního mrznutí těšil, jako moje vnučka Jindra na vysypání kolíčků na prádlo z umělohmotného kýbliku, jejich následné rozházení po podlaze a pak úprk před jejich uklízením. Je škoda, že hned na jaře po zmíněné tvrdé zimě se dva z naší party vrátili kamsi domů do bývalé Jugoslávie a třetí se asi po roce prý usadil někde na západě republiky, nejspíš bude zatím žena. S červeným vínem je to trochu jinak, souvisí to s osobními pocity z prožitého. Červené víno jistě za to nemůže, ovšem těchhle pocitů se nedokážu při jeho pití zbavit.
Takovým malým omylem je i jakýsi minimýtus o tom, že píšu lehce a snadně. Budu se opakovat, neboť vysvětlení mám již uvedeno v posledním odstavci na stránce O mně. Psaní mi jde velice těžce, doslova se trápím; znova a znova přepisuji, opět a opět dolaďuji text, smysl myšlenek. To, co mi Bůh nenadělil, doháním především primitivní vytrvalostí, širokými znalostmi, rozhledem, pozorným vnímáním života kolem sebe a někdy i směšnou upřímností. Je pravda, že někdy mi psaní sedne a valím jako rychlík Slovenská střela, ale to jsou opravdu výjimky. Znám několik lidí, kteří jsou pro psaní od přírody geneticky podstatně lépe vybaveni než já, ale jednoduše nemají potřebu se tímto způsobem prezentovat. Respektive by se i prezentovali, kdyby věděli, že je čeká takový ten klasický spisovatelský úspěch. Neboli ještě jinak, jsou to pragmatici. Z psaní by měli radost, jenom kdyby byl z toho hmatatelný profit. Ale možná, že teď je malý omyl na mé straně, jejich pravda může býti jiná.
Ale zpět k mé osobě a opět v lehčí tónině. Že jsem prý dobrý kuchař. Ne, nejsem. Není to projev skromnosti, ale prostý fakt. Je pravda, že určitá jídla, není jich moc, umím uvařit dobře, ale u jiných jídel mám veliký rozptyl kvality, jednou se povedou, podruhé zase ne. Nemluvě o tom, že mnohá běžná jídla nezvládám vůbec. Úroveň mého kuchtění dost souvisí s mojí manuální nezručností, když už se chci šikovně vyhnout slovu nešikovnost. Jako každý kuchtící muž si občas u vaření zaexperimentuji, nejednou to odnese hlavně můj žaludek, protože o jídlo není zájem a vyhodit jídlo je nekřesťanské.
Teď malý omyl ze zcela jiného rangu. Lidi, co mě moc neznají, mě často považuji za pravičáka. Z hlediska klasického chápání dělení politického myšlení jsem ale levičák. Myslím si, že v dnešním světě slova o pravičáctví, levičátství či něčím mezi tím v klasickém chápání valný smysl nemají. Když někdo doslova přes mrtvoly hrabe jenom pro sebe, tak jakýpak pravičák. A zase jakýpak to levičák, kteří vykřikuje líbivá hesla o rovnosti a je líný jako veš a žije si v blahobytu za státní peníze. Nebo, co je to za křesťanského politka, hlásajícího verbálně křesťanskou skromnost a zuřivě se roky soudící o dům, který mu kdysi kdosi v slabé chvilce slíbil, a pak si to dodatečně rozmyslel. Třebaže se hlásím k levicovému myšlení, v drtivé většině jsem levicové strany po roce 1989 nevolil, většinou jsem dával hlas stranám pravicovým, u nichž jsem cítil alespoň minimální snahu po naplnění politiky poctivým a upřímným křesťanstvím. Volil jsem je pokaždé s vědomím, že ve volbách neuspějí, což se pokaždé i naplnilo. Leč chtěl jsem, aby věděli, že jsou zde voliči, jimž je jejich politický program alespoň sympatický. Věřím, že časem se na naší politické scéně moderní politická středová strana s jasným křesťanským poselstvím etabluje a prosadí. Dost zjednodušeně nějak takto. Chtělo by to samostatný článek, ale do toho se mi nechce.
Poslední malý omyl, o němž se zmíním, souvisí s představou mnoha lidí, které znám, že jsem za každé situace slušný člověk. Určitě většinou ano, ale zase určitě ne na sto procent. Když dojde ke konfliktu a vím nebo cítím, že mám pravdu a někdo se mě snaží zahnat kamsi do kouta či postavit mne do role darebáka nebo ze mne udělat vyloženého blbce, dokážu být hrubý, používám vulgární výrazy. Vnímám to jako svoji chybu, ale přesto nemám v úmyslu na tom nic měnit. V žádném případě se ale nejedná o naplnění onoho starobiblického řčení: Oko za oko, zub za zub; k tomu nejsem dostatečně rozhodný, odvážný a tvrdý. Je to jenom reakce na to, že určitá skupina lidí považuje slušnost za projev slabosti nebo si myslí, že si může z titulu svého postavení na mne došlápnout. S tím dost souvisí i to, že si nerad sypu na hlavu popel, omlouvám se, hraji si na kajícníka či lítostníka. Budiž mi přičten alespoň kousek k dobru, že ani já o podobné projevy nestojím ze strany jiných.
V Brně 20. prosince 2012.