Chudák osud

Dušan Polanský

Osud to nemá s většinou nás opravdu lehké. Když se nedaří, zlobí zdraví, trpíme nouzí, bydlení nic moc, práce žádná nebo je to jeden únavný stereotyp, partner žádný nebo i když je, tak si přejeme, aby raději šel někam nebo již nebyl, rodina místo toho, aby fungovala, mezi sebou válčí jako Borgiové, tak za to vše a ještě mnohé jiné svízele může jedině on.

A naopak, když se nám daří, zdravotně jsme jakž takž v pořádku, peníze moc nechybí, máme hezké vlastní bydlení, partner je málem podle gusta, rodina docela funguje, práce slušná a dobře placená, tak zásluhy jsou hlavně na naší straně, téměř vše je vybojováno vlastním přičiněním. Pýchou se tlučeme do prsou, až se nám málem dechu nedostává, a rady rozdáváme jak na běžícím páse. Je pravda, že jsou i takoví, co i za tohoto stavu pro udržení obrazu trpitelů, zkormoucně pronesou, že to za moc nestojí.

Osud to nemá opravdu jednoduché, už jenom to, že se prediguje ze všeho možného i nemožného: z karet, ze snů, z čár na dlani, z odlitých tvarů olova a co já vím, z čeho ještě. Přitom jeho budoucí životopis obvykle není až tak složitý. Pokud nám Bůh, osud, prozřetelnost, příroda – každý si vyber původce podle svého myšlení a přesvědčení – dopřeje zdraví, obstojný vzhled, talent na něco, narození v slušně zajištěné rodině, to je nám hej. Věci můžeme již jenom pokazit a posléze si zanadávat do blbců či proklínat naší lenost a zálibu v pohodlí. A zase naopak, když je to s naším původem všelijaké, zdědili jsme jenom trenýrky či kalhotky, které máme právě na sobě, talent žádný, jsme po všech stránkách jenom šedým průměrem, žijeme z ruky do huby, pak jaképak copak, těžko se příznivého osudu dočkáme. Možnosti sice vždy jsou, ale jsou setsakrementsky málo pravděpodobné, kupříkladu první pořadí v nějaké loterii, restituce, dědictví, nález hroudy zlata či vzácných starých mincí, velkorysý dar neznámého mecenáše, nový bohatý životní partner.

Ale bez ohledu na to, zda se nám daří nebo nedaří, vždy platí, že všichni děláme co můžeme v rámci svých možností či nemožností, jež nám Bůh nadělil a rodiče výchovou dokonali k lepšímu nebo k horšímu. Mnohým se to líbit nebude, ale já v životě ani jednu výjimku nepoznal. To platí jak pro slušňáky, tak i pro jejich protějšky, darebáky všech barev a odstínů.

Chudák osud mnohé schytá i neoprávněně. Nejednou se zaměňuje smůla či neštěstí právě s osudem. Je to několik měsíců, co jsem si povídal s jednou starší paní. Vyprávěla mi, jak osud zle s ní a jejími blízkými naložil. Že ten z rodiny při havárii zahynul, ta zase měla úraz, chodit nemůže, a protože bydlela v třetím patře v paneláku, kde výtah není, museli měnit byt. A ještě další smutnosti mi vyprávěla, ale nic z toho nebylo dáno osudem, ale smůlou a neštěstím. Je to k vzteku, člověka tolik smůly štve, má pocit, že je v hledáčku satana, ale osud za podobná utrpení a strádaní těžko proklínat.

Osud je někdy i velkorysý šprýmař. Ne vždy odmění odříkání, píli, touhu po poznání, námahu, slušnost, vroucí modlitby, ale na druhé straně je velkorysý k floutkům a potřeštěncům. Stačí si připomenout životní příběh dvou životních soupoutníků a hudebních skladatelů: potřeštěného génia Mozarta a snaživého, ale přesto neúspěšného Salieriho. Někdy si osud hraje i jinak...

Je tomu asi rok, co jsem se zcela náhodně začal bavit s jedním svobodným vědeckým pracovníkem. Tentokráte ne o nějakém teoretickém nesmyslu z matematiky či fyziky, kterého znalost je i tak běžnému člověku k ničemu, ale o životě. Že se mu již dlouho líbí jedna dívka bydlící poblíž jejich rodinného domku. Že se i snažil jak mohl a jak věděl, ale ona kdepak, žije si s urostlým ranařem, je z něho celá paf, lepí se na něj jak med na ruce. Ano, tohle je příklad zásahu osudu, těžko mluvit o smůle či neštěstí. Našemu vědátorovi dal sice Bůh vysokou inteligenci, ale drobnou postavu, nosí brýle jak kobra indická, vzhled také nic moc. Jenomže ženy jaksi od přírody chtějí, aby otec jejich dítěte byl geneticky dobře vybaven, zdravý a také byl na tom finančně slušně, ne někdy v budoucnu, ale právě a hned teď. Důvod je prostý: chtějí potomkům a také sobě dopřát dobré žití s minimálním zapojením do výrobního procesu. Jediné, co jsem lehce nadhodil, že pokud o dámu tolik stojí, ať si počká, že onen ranař časem jistě provede její upgrade. „Ale,“ skepticky doplňuji, „také to není tutovka. První možnost je, že již nebude tak hezká, bude utrápená, určitě i opotřebovaná, možná i štíhlost již bude ta tam a bude mít na krku děti. Druhá možnost je, že tohle pravda nebude, tedy až na ty děti, pak se asi najde nějaký ranař nebo pracháč, který si ji do péče převezme. Jenomže i kdybyste měl po upgrade štěstí a v soutěži o ni uspěl – šance jistě bude větší než teď –, uvědomte si, že když bývalý na ni zamává, tak poslušně přikluše, takže na její věrnost bych nevsadil ani neplatnou starou pomačkanou papírovou desetikorunu.“ Moc se mu moje řeči nepozdávaly, což vyjádřil trefně: „Zásadně nekupuji věci v second handu, natož, abych měl second handovou manželku, maximálně bych ji unesl jako milenku. Tedy možná,“ alibisticky zpřesnil své rezolutní prohlášení. Lehce jsem ho podpíchl, že kdyby takhle uvažovali všichni muži, tak by byli na tom zle nejen oni, ale i krásky putující z jednoho náručí do druhého.

Ještě mi vykládal o tom, co může v boji o krásnou ženu nabídnout on: bude vždy slušný a starostlivý otec rodiny, vzorný vychovatel dětí a časem jistě získá i vysokoškolský pedagogický titul, což se v určitých vrstvách vysoce cení. Nakonec si neodpustil i hloupou hlášku, že ještě možná dotyčná bude litovat… Měl jsem na jazyku, že krásné ženy začínají svých činů litovat, když už nejsou krásné a muži o ně nestojí. V té době ale jejich lítost je již jenom pustým tlacháním, ale nikdy ne projevem zoufalství. Dobře totiž ví, že když to šlo, tak si života užívaly naplno a byly pěkně nafoukané a že kdyby se náhodou stal zázrak a ony omládly, chovaly by se opět stejně. Ale nic z toho jsem neřekl, jenom sunouce hlavu trochu výš s úšklebkem na tváři jsem pozvedl obočí k svraštěnému čelu, ještě dle zvyku lehce rozhodil ruce od sebe a bylo mu jasné, co si o tom myslím. Raději jsme se již o ženách nebavili, také k čemu, je to stále o stejném. Jenom stále nechápu, že mnozí muži – bez ohledu na vzdělání – nejsou sto zmíněné triviální pravdy života pochopit. Jsou jako malé děti, které věří, že vlk doopravdy sežral babičku a Karkulku a hodný myslivec je osvobodil drastickým rozřezáním vlkova břicha.

Někdo by možná mladíkovi poradil, aby se dal na podnikání a zbohatl, pak jeho fyzické mínusy se jako mávnutím proutku v osobní kouzlo promění. K čemu ale taková rada? Kdyby na to měl, již by dávno tak konal a mé žvásty by neposlouchal. Možná jsem mu měl vyprávět o krásách života žitého v poklidu s dámou sice ne tak hezkou, ale věrnou, slušnou a pracovitou, vždyť i zvyk se někdy v obláčky štěstí promění. Anžto ale vím, že žití bez závrati opojení, kde cit je nahrazen zdvořilým chováním, kde vášeň je jenom přáním lechtivým, pro mnohé není tím pravým nápojem života, tak jsem si tyhle hloupé rady nechal raději jenom pro sebe.

Každý svůj osud známe nebo alespoň jej tušíme, nosíme jej totiž každou vteřinu našeho života v sobě, někomu je přítelem, někomu protivníkem. Respektovat jej nemusíme, ale on je veliký paličák a bojovník, jenom tak si do svých not mluvit nedá. Pokud nám nesedí, je potřeba dobře zvážit, zda se s ním dát do křížku, protože jeho šance na výhru jsou tisíckrát větší než naše. S neštěstím a smůlou je to zcela jinak, obvykle udeří jako blesk z čistého nebe a přináší bolest a utrpení. Sice na výběr nemáme, ale zase je zbytečně nepřivolávejme. Pokud budeme provozovat riskantní a náročný sport, nemůžeme se až tak divit, když nás potrefí neštěstí. Když budeme riskantně jezdit a zabijeme sebe nebo jiného člověka, nelze mluvit o náhodě nebo smůle, natož o osudu. Vše padá na triko naší neodpovědnosti, hlouposti a hlavně neúcty k lidskému životu.

Přeji vám i sobě klidné a vyrovnané soužití s osudem a pokud jde o neštěstí a smůlu, zbytečně jej nepřivolávejme, i tak si na většinu z nás občas vzpomenou a posléze udeří.

V Brně 20. ledna 2014.

Domů | Prolog 2001: Vesmírná odysea | Nejen básně v próze | Střípky