Dušan Polanský
Potkali jsme se po velice dlouhé době začátkem prosince minulého roku zcela náhodou ve vinotéce na Kamechách (což je sídliště v Brně), tedy v době, kdy hospody byly v téhle hnusné, koronavirové době jenom krátce otevřené. Já popíjel své dvě deci bílého venku na čerstvém vzduchu u stolku pro kuřáky, on v zadní místnosti, takže jsme o sobě po celou dobu popíjení nevěděli. Uviděli jsme se až poté, co jsem po dopití vracel skleničku a on právě dělal totéž.
Známe se ještě z dob, kdy fungovala vinotéka na Leitnerce, což je více než šest let. Když jsme se tam náhodou potkali, oslovovali jsme se, pane, a bavili se převážně o fotbale, což mi vyhovovalo, jelikož své dvě deci bílého jsem vypil za patnáct až dvacet minut a šel jsem po svých. Nikdy jsem nestál a nestojím dodnes o dlouhé filozofické úvahy, či o interní vhledy do životných osudů druhých. Musím dodat, že vždy chodil vzorně oblečen, obut a upraven. I tentokráte tomu nebylo jinak. Tohle se mi vždy na něm líbilo a vážil jsem si toho, ono totiž líbí se nám hodně věcí, ale mít k tomu i úctu je přece jenom více. Je sice pravda, že já většinou těmhle věcem nepřikládal a nepřikládám takovou důležitost, ale vím, že důležité to je.
Když jsme se po krátkém pozdravení a prohození několika zdvořilostních frází měli již rozejít, zeptal se mě, zda bydlím na Kamechách. „Ne, kdepak, dolu v Bystrci, ale v téhle době téměř vůbec nejezdím hromadnou dopravou, raději se vždy projdu, mám to odsud slabých třicet minut, a přitom se kutálím dolu kopcem vycházkovým krokem.“ Zastavil se, chvíli přemýšlel a pak se mě zeptal: „Stojí tam někde trolejbus třicítka? Víte, potřebuji se dostat k Semilassu v Krpoli.“ „Jo, asi 50 metrů nad naším panelákem.“ Pak se mě nesměle zeptal, zda mi nebude vadit, kdyby šel se mnou, že také toho moc v téhle divné době nenachodí. Jistěže ne, odpověděl jsem klidně, ale přiznám se, že mě to docela překvapilo.
O fotbale jsme si tentokráte nepovídali. Začal tím, že člověk má v stáří již jenom málo radostí. Nato jsem mu lakonicky odpověděl, že stáří stojí z hlediska světočáry celého lidského života lapidárně řečeno za jedno nehezké slovo. Z hlediska dovršení života, stáří je cílovou rovinkou, na níž člověk už jenom lapá po dechu. Tušil jsem, že jeho úvod typu, že 1 + 1 = 2, byl jenom prologem k dalšímu povídání. A opravdu byl. Lakonicky shrnu to, co povídal snad dvacet minut, pochopitelně občas se cyklil, ale to není nic zvláštního, při běžném povídání u vína či piva se cyklíme všichni. Že chodil málem pět let s o dost mladší ženou. Dokud pracoval, že ji docela slušně pravidelně sponzoroval, hlavně ji vypomáhal s placením nájmu, protože bydlí v obecném dvoupokojovém bytě. Prý si slušně vydělával, a když měl nárok na důchod, ještě tři roky pracoval, takže měl příjem více než slušný, takže se sponzoringem nebyl problém. Dokonce chtěl, aby si ho vzala, jenomže ona o to nestála. Asi před rokem vztah z její strany skončil, našla si jiného nebo jiný si našel ji, což z jeho pohledu vyjde na stejno.
Že když už přestal pracovat a bral jenom důchod, že již neměl tolik na rozdávání. Z jeho povídání byla stále cítit jakási hořkost, třebaže se snažil sám sebe přesvědčit, že určitě nechodila s ním jenom kvůli ekonomické podpoře. I teď věřil, že to byla láska, co je držela pohromadě. On že ji v každém případě upřímně miloval a miluje dodnes. A že by moc stál o obnovení jejich vztahu. Přiznal, že ji pořádně naštvalo, že svůj veliký byt přepsal na dceru z prvního manželství s tím, že on má v něm právo dožít. Popravdě z tohoto pohledu její odmítnutí k sňatku jsem docela chápal a přiznám se, že měl jsem nutkání se ho zeptat, zda sňatek odmítla až poté, co byt přepsal na dceru, ale nakonec jsem to neudělal. Beztak mi již několik čtenářů vytklo, že často ve svých textech redukuji lásku více méně jenom na tržní vztah.
Během jeho povídání jsem téměř stále mlčel, jenom jsem něco zamumlal, aby bylo poznat, že jej neposlouchám jenom tak halabala. Ke konci jeho povídání jsme došli k pěší lávce nad tramvajovou tratí a starou dálnicí, které starší říkají Hitlerova. Zcela mechanicky a ze svého permanentního zvyku jsem se opřel o zábradlí a pozoroval ujíždějící auta ve směru na Bohunice. Jeho to vůbec nepřekvapilo, opřel se také, nakonec občas je příjemné se zastavit a povídat si. Bylo cítit, že čeká na můj názor a možná, že by ho potěšilo, kdybych alespoň trochu vyzvednul jeho duchovní a citové kvality oproti jeho bývalému protějšku. Jenomže, jak můžete někomu sdělit svůj názor, když nevíce o vztahu téměř nic, když neznáte názor druhé strany? Každý z nás ví, jak umí být mezilidské vztahy pěkně složité a zašmodrchané. A navíc nemám rád lidi, kteří si hrají na mistry světa, a myslí si, že vidí i do hlav jiných a dávají vám dokonce rádoby moudré rady. Ze zkušenosti vím, že tihle všeználci, jakmile se dostanou do problémů, jsou často bezradnější než ti, jimž ještě nedávno rozdávali rozumy. Ale bylo mi hloupé mlčet, a tak jsem do svištění auťáků mu sdělil jenom to, co platí kolem ztráty lásky snad univerzálně již pěkně dlouho, pokud ne věčně.
Když opravdu milujeme, rozchod s partnerem ne naší vinou nás obvykle krutě zasáhne. Ti, co opravdově nemilovali, ti se oklepou rychle a obvykle jim přitom pomůže i nový partner. Řeči, že čas rány zahojí a dá postupně zapomenout i těm, co milovali vášnivě a upřímně, většinou neplatí. Často je to přesně naopak, sice další roky intenzitu citové bolesti a smutku částečně utlumí, ale citová bolest a smutek zůstávají až do konce života, třebaže už nejsou tak silné a naléhavé, jako tomu je v prvním období po rozchodu, které může trvat klidně rok, dva, tři. Dobré řešení pochopitelně existuje, tedy když to ještě jde, je to nový partner, který dá našemu životu nejen nový citový impuls a smysl, ale často i pragmatickou fyzickou oporu. Méně dobré řešení, ale o to velkorysejší, je, odpustit tomu, kdo nám dal vale.
Po mé všeobecně známé slovní ekvilibristice chvíli mlčel. „Víte,“ dodal smutně, „já se ještě pokusil několikrát náš vztah obnovit, volal jsem ji, psal e-maily, ptal se ji, proč mě opustila, aby mi to vysvětlila, ale ona naprosto a rozhodně se odmítala a odmítá se se mnou jakkoliv bavit. Pokud jde o odpuštění, to chce možná více času, ale popravdě nevím, proč bych jí měl odpustit. Tomu vůbec nerozumím. Spíš ona by se mi měla omluvit za tu odpornou zradu.“
Odpoutali jsme se od zábradlí. Po chvilce mého běžného vysvětlování o tom, co je kolem nás a ukazování kudy přes naše sídliště má jednou vést dálnice 43, jsme došli k zastávce. Podíval jsem se na jízdný řád, trolejbus měl jet za pár minut. Vyměnili jsme si ještě několik zdvořilostních slov a poté jsme se rozloučili. Pak už jenom nasedl a odjel. Věřím, že se s ním ještě někdy zcela náhodou potkám. Náhodná setkání jsou zajímavější než ty plánovaná, a nakonec cenná v tom, že lépe člověk pozná, zda ten druhý má ze setkání radost nebo děs, což platí i pro toho prvního.
U toho koukání na ujíždějící auťáky na staré dálnici jsem měl cukání mu položit jednu otázku, ale neudělal jsem to, jelikož mi chyběla odvaha, a otázka se mi zdála za dané situace i docela bolestivá. Zněla by nějak takto: Co je lepší, nemilovat v životě vůbec, nebo milovat a pak do konce života trpět tím, že naše láska nám dala vale? Problém je v tom, že z logiky věci můžete prožít jenom jednu možnost a tu druhou nepoznáte. A pokud jsme u toho citového trápení, je lepší, když vás postihne ve vysokém věku, jelikož trápení tolik netrvá. Leč uznejte, že takové drsné konstatování napálit někomu tak slušnému, jako je on, by bylo krajně neslušné.
A vůbec, není v jeho i mém věku rozumnější vykašlat se na úvahy o lásce, smutných rozchodech, a vůbec o ženských, a raději se bavit o jídle, pití, počasí, politice, cenách zboží, nemocech, odchodech na věčnost, a hlavně o fotbale? Pokud ano, tak, věřím, že když skončí tahle nedobrá doba, že se opět uvidíme a budeme si povídat především o fotbale. Tam to funguje totiž velice jednoduše, když se mužstvu nedaří, vymění se trenér. Na složitosti si tam vůbec nepotrpí!
V Brně 2. ledna 2021.