Dušan Polanský
Za krásného nedělního odpoledne, bylo 18. března, jsem poprvé tento rok vyrazil na zahrádku. Měl jsem trochu obavu, zda tuhle zátěž po operaci zvládnu. Tam i zpět je to spolu pět kilometrů a ještě na mne čekalo rytí, protože na podzim jsem tuhle činnost jaksi již nezvládl. Vše dopadlo nakonec dobře, poryl jsem na sluníčku čtyři záhony. Nohy sice bolely jako tradičně, ale tuhle bolest jsem se již naučil zkousnout. Ryju docela rád, neboť tahle stereotypní práce vyčerpává člověka přesně tou mírou, že příliš nemyslí na starosti, smutek, problémy. Pokud myslíte na hezké věci, tak rytí funguje přesně opačně, ještě umocňuje pocit radosti a štěstí, takže rytí v tomto případě nelze považovat za práci, spíš za potěšení těla. No a pokud máte vztek, tak jej alespoň při téhle činnosti racionálně využijete pro přípravu půdy, jež časem vydá plody, které potěší lidi kolem vás. Při rytí si uvědomuji, jak jsem geneticky a povahou silně připoután k fyzické práci i přesto, že mé tělo jaksi Hospodin tak akurátně k tomu neustrojil a příliš šikovnosti do mých rukou nenaprogramoval. Tuhle skutečnost jsem podvědomě cítil vždy, ale teď, ke konci života, kdy je již vlastně pozdě, je ten pocit výrazně silnější. Je to i malý důkaz toho, že člověk by si neměl volit profesi sám, ale profese by si měla vybrat jeho. Před čtyřmi léty na dovolené v Itálii jsme bydleli v hotelu, jenž stál u rozlehlé louky. Byla posečena, seno bylo suché, jenom jej naházet na náklaďák a fůru odvést do stodoly. Chystalo se na déšť, auto opravdu dorazilo, ale chlápek byl sám, neměl valnou šanci seno včas shrabat a naložit. Šel jsem za ním a posunky jsem jej požádal o hrábě a vidle. Divil se, ale protože ještě jednu sadu měl, tak mi ji s radostí vrazil do rukou. Stihli jsem celou akci se senem asi za dvě hodiny. Majitel louky mi italsky moc děkoval za pomoc, já mu na revanš česky odpověděl, že není za co, že to přece není práce, ale rehabilitace, že bych klidně u něho pracoval celé léto jenom za stravu a ubytování. Tomu sice nemohl rozumět, ale i kdyby, já nemám v létě volno jako učitelé nebo důchodci, takže jsem vlastně kecal. Dnes vám ale nechci vyprávět o lásce k půdě, svozu sena, délce dovolené, ale o něčem zcela jiném.
Toho hezkého nedělního dne, kdy jsem poprvé vyrazil na zahrádku, jsem se jako obvykle na cestě zpět zastavil na jedno pivo v Občerstvení na lávce. Pivo jsem si vzal na zahrádku a usedl jsem k zcela volnému velikému stolu, bylo poznat, že sezóna teprve začíná. Za mými zády za stejně veliký stolem seděla veselá a hlučná společnost dvou mládíků a dvou dívek. Na mladících bylo z nevázané konverzace, hlasu a častého smíchu poznat, že již něco popili. Dívky jim dělaly jenom křoví, nijak výrazně se do povídání nezapojovaly, když už, tak dost umělým smíchem a nějakou formální průpovídkou, která měla zachránit jejich neschopnost se inteligentně zapojit do dost intimního námětu kolem sexu. Mladíci se rozohnili natolik, že ten živější se zeptal druhého, s kolika dívkami se vlastně vyspal. Ten nezavál a pohotově se smíchem odpověděl, že jich nebylo přes patnáct. Tázající ihned kontroval: já se nedostal přes padesát. Tím jsem si je pojmenoval: Patnáct a Padesát. Patnáct sice vyslovil obdiv nad výkonem Padesátého, ale současně naznačil, že přece jenom se mu to zdá to číslo příliš vysoké. Padesát ale trval na svém a Patnáctému vysvětlil, že když chodil na střední, tak buchty mu tam lezly do postele jedna za druhou, neboť měl pověst borca, který to v posteli umí. Z nevtipných průpovídkách dívek bylo poznat, že jsou si vědomy toho, že mladíci jim jasně sdělují, že když se chtějí pomilovat, tak jenom tak, nezávazně pro navýšení počtu získaných čárek ne na pažbě koltu, ale ptákovi. Říkal jsem si, že tahle učená společnost již vyčerpala svůj intelektuální potenciál a jejich povídání mně již ničím nezaujme a spíš jsem začal věnovat pozornost dělníkům osazujícím nový výpust kanalizace do Svratky. Ale mýlil jsem se. Patnáct najednou zazářil a vyslovil málem intelektuální dotaz: Co mylíš, pokud se jednou oženíme, dokážeme být svým manželkám věrni? Zvědavě jsem čekal, co na to Padesát. Ten mě ale jasným tahem na bránu překvapil. Tedy nejen mě, ale i holky, neboť ty nedokázaly zareagovat na jeho jasný názor ani svým připitomělým chechtáním. Padesát, zdálo se mi, že zcela upřímně, řekl: Podle sebe soudím tebe, takže ženit se nikdy nebudu, neboť bych na manželku žárlil, že mi zahýbá s někým, jako jsem já. Tedy s jednou výjimkou, kdyby se našla nějaká bohatá buchta, jež by nebyla moc hezká, té bych s klidem zahýbal, bral bych to jako odměnu za to, že žiju s ženskou, která se mi nelíbí. Mělo by to i další výhodu, nemusel bych na ni žárlit. Společnost chvíli mlčela, pomalu vstřebávala otevřený názor Padesátého. Patnáct po chvilce přemýšlení vznesl na Padesátého zcela očekávaný dotaz: A co hezká a bohatá buchta? Padesát se smíchem odpověděl, že tu by si nikdy nevzal, neboť ta by mu jistě zahýbala, nakonec by ho vykopla z domu bez koruny, že to již jaksi patří k chování pracháčů. V tomhle se téměř určitě nemýlil.
Před dopitím posledního doušku piva jsem uvažoval, co bych mladé sešlosti řekl, kdybych seděl u jejich stolu a zeptali by se mě na názor k jejich povídání. Asi bych jim povyprávěl jeden z nejpoučnějších příběhů ze Starého zákona o Jakubovi a Ráchel (Gn 25-35). Četl jsem jej již několikrát, ale vždy na něm objevím něco nového, krásného. Jákob miloval Ráchel tak vroucně, že byl ochoten sloužit jejímu otcovi Lábanovi bez nároku na odměnu sedm let, jen když si ji bude moci vzít za ženu. Poctivě odsloužil sedm let, ale i přes předem daný slib, Lában odmítnul dát Ráchel Jakubovi za ženu. Že si nejdřív musí oženit s její starší sestrou Leou. Stalo se. Jákob se ale vytrvale dožadoval milované Ráchel. Lában mu nakonec Ráchel přislíbil, ale musel se starší zůstat po celý svatební týden, aby její lůno přijalo sémě Jakuba. Teprve pak si mohl vzít Ráchel, ale předtím opět musel Lábanovi slíbit, že bude sloužit dalších sedm let bez nároku na odměnu. Tak se i stalo. Hospodin se nám někdy může jevit jako ješitný Vládce. Když totiž viděl, že Lea není milována, tak se jí dostalo odměny, její lůno porodilo Jakubovi syny, ale Ráchel zůstala dlouho neplodná. Až po dlouhé době si Bůh na Ráchel vzpomněl, a také jí požehnal, aby Jakubovi porodila syna, Josefa. Při posledním porodu Ráchel zemřela, bylo to na cestě do Efraty, ale stihla přivést na svět syna Benjamina. Jakub vztyčil na jejím hrobě stélu, která prý tam stojí dodnes. Podle knihy Genesis Jakub měl se sestrami a jejich služebnými jedenáct synů. Přál mu Hospodin, štěstí, zdraví i doba, kdy muž mohl mít oficálně de facto tolik žen, kolik uživil a kolik jeho potence zvládla.
Tohle známé starozákonní povídání bych ukončil tím, že skrze příběh lásky Ráchel a Jakuba nám mužům, křesťanům chce Hospodin sdělit, že se můžeme stát opravdovými muži jedině poctivou prací a věčnou a vroucnou láskou k milované ženě, zcela přesně k manželce. Různé moderní úniky do světa přátelství, soužití druha a družky jsou především únikem před křesťanskou odpovědností a nejednou jenom zoufalým pokusem či pokusy o užití si života hlavně v sexuální rovině. Ale to jsem v duchu již příliš moralizoval, dopil jsem, vstal a pomalu kráčel k zastávce autobusu. Pomalu proto, že nohy začaly hodně bolet. Asi bolest byla i kouskem daně za to, že jsem si mohl vyslechnout několik „moudrostí“ Padesátého.
V Brně 23. března 2012.