Park
Dušan Polanský
V Bystrci na místě bývalého hřbitova je dnes park. Na hřbitově bylo ukončeno pohřbívání v roce 1972 a od r. 1982 se hroby postupně začaly stěhovat z největší části do Žebětína a na Ústřední hřbitov. Park je neudržovaný, smutný, leč jsou v něm krásně vzrostlé stromy a keře, jež v horkém létě nabízí příjemný stín. Zdá se, že v posledních letech zde nebyla vysazena ani jedna kytka, nebyl zastřižen ani jeden keř a ani na jednom stromě nebylo prořezané suché větvoví. Popadané suché větve na chodnících vesele praskají pod chodidly občasných návštěvníků coby doklad nevalné péče vlastníka parku o svůj majetek. Lavičky jsou málem všechny poničeny. Nejeden zahradní architekt by si zde upřímně zalamentovat nad neudržovaným prostorem, který by mohl sloužit k příjemnému posezení v osvěžujícím chládku a dětem k hraní. Hlavními návštěvníky parku jsou bezdomovci, což je tak trochu přirozené, mají zde klid, nikdo je zde neotravuje, za teplého počasí si zde mohou pospat či odpočinout. Jenom škoda, že zůstávají po nich neuklizené papírové obaly od nápojů a jídla, krabičky od cigaret, pet lahve a další odpad.
A přesto všechno mám tohle místo rád. Uprostřed parku totiž stojí na zděném podstavci nádherný železný kříž s ukřižovaným Kristem. Stojí asi ve dvou třetinách parku, bráno od řeky Svratky, na konci mírně stoupající aleje z vzrostlých olší a lip. Stojí zde v současné podobě již od roku 1884, neboť nápis připevněný na podstavci pod božskou vertikálou kříže nám sděluje: „Kdo objímá sv. kříž, tenť bude míti nebe. Tento kříž nechal obnovit KAREL KANDUS čestný kanovník, biskupský a konsistorní rada, arcikněz, čestný děkan a farář. V Bystrci v červenci 1884.“ Kříž byl naposled renovován v roce 2006. Umučené tělo Ježíše Nazaretského je natřeno kvalitní zlatou oslnivou barvou, a tak stačí, aby se Jeho těla dotkl jeden jediný sluneční paprsek a vnímavý návštěvník pocítí hřejivost odražené duchovní a světelné záře nejen na duši, ale i v srdci a na tváři.
Na Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje a Den upálení mistra Jana Husa byla po celé dny u nás dcera s vnučkou. Právě v tyhle dva posvátné dny mi byla dána veliká důvěra a mohl jsem kolem půl deváté ráno bez jakékoliv asistence vyrazit s vnučkou v kočárku na procházku. Jako každé malé dítě i moje vnučka ráda spinká v kočárku, natož když děda kočárek trpělivě a nepřetržitě udržuje v pohybu ve stínu. Již tušíte, že v ony zmíněné dny, kdy panovala silná horka, jsem vyrazil s kočárkem právě do zmíněného parku. Důvody byly dva: představa příjemného stínu a praskotu větviček pod koly kočárku a druhý byl Ten na kříži. Je pravda, že za volbu parku jsem později nebyl pochválen, neboť park je v Bystrci vnímán jako částečně nebezpečné místo, ale na druhé straně účel světí prostředky, a klid a stín tam byly po obě časná dopoledne opravdu posvátné.
Na Den upálení mistra Jana Husa v době naší procházky nás bylo v parku celkem pět: Kristus, já s vnučkou, spokojeně spící mladý bezdomovec na široké zděné zídce v horní části parku a asi čtyřicetiletá žena. Zahlédl jsem ji stát bokem u kříže poté, co se mi podařilo vnučku uspat vozením kočárku po chodníku ve tvaru kruhu v dolní části, a právě jsem vyrazil s kočárkem do mírného kopce přímým směrem ke kříži. Žena byla celá v bílém, v sukni a halence; byla neopálená, což její bělost zdůrazňovalo. Pravou rukou se dotýkala podstavce kříže. Odhadnul jsem, že tím symbolicky vyjadřuje obejmutí kříže. Podstavec je světlý, což ještě více umocňovalo celkový dojem optického propojení ženy v bílém s křížem. Po chvilce tlačení kočárku směrem ke kříži jsem rozeznal, že žena žvýká žvýkačku. Nepadnou mi do oka lidé, jež v svatostáncích, u křížů a božích muk žvýkají žvýkačky, chroustají brambůrky, mají na uších sluchátka od přehrávačů nebo se baví o nákupech, penězích apod. Netvrdím, že je nemám proto rád, jenom mám pocit, že jim něco v životě důležitého uniká, a to je, říkám si, škoda jak pro ně, tak i pro mne. Pro mne proto, že jsem z toho nervózní a nemohu se plně uvolnit a odevzdat se v mé duši Jednomu.
Mnou tlačená ekvipáž dorazila ke kříži. Pokřižoval jsem se a chvíli jsem vnímal oslnivou krásu těla Krista třpytícího se na žhnoucím letním slunci. Záře z Krista vycházející naplnila moji duši ryzím pokojem, leč nebudu lhát, jenom na chvíli, protože mnou řízená ekvipáž se musela dát do pohybu, jinak hrozilo, že vnučka se probudí. Navíc tu byl i technický zádrhel. Nepodařilo se mi sklopit opěradlo kočárku do polohy pro spaní, takže vnučka spala v poloze pro sezení, což není moc pohodlné. Moji vrozenou nešikovnost jsem mohl vykompenzovat jediným způsobem: neustálým klidným pohybem kočárku ve stínu. A tak jsem ekvipáž opět přesunul do dolní části parku, dva, tři kruhy a opět alejí vzrostlých olší a lip za neustálého praskání větviček pod koly kočárku směrem ke kříži. Žena tam stále byla, tentýž obraz, ruka lehce položená na podstavci a žvýkání, pravidelné a vytrvalé. Poté, co jsem dorazili ke kříži, jsem se opět pokřižoval a opět jsem se chvíli snažil nechat alespoň nakouknot Boha do mé duše. Najednou se ozvala: „Pane, pokud to má fungovat, musíte se alespoň dotknout podstavce; kříž je trochu vysoko, je nepohodlný na obejmutí. Všechno je to napsáno na té tabulce.“ Usmál jsem se a tiše jsem se pokusil jí vysvětlil smysl textu na tabulce, řka: „To obejmutí v nápisu je myšleno symbolicky; obejmutí znamená, abychom na tomto místě Boha o nic neprosili, ale aby se Bůh zrodil v naší duši a abychom se mu zcela odevzdali. Když Jej budete prosit o něco, to znamená, že to něco je vám milejší než Bůh. Když budete u toho prosení navíc žvýkat žvýkačku, klidně to může znamenat, že i to žvýkání je vám milejší než Bůh.“ Přestala žvýkat jako když utne, ruku z podstavce přisunula k tělu, v jejich očích se objevil spíš úžas než údiv; vypadalo to, jako by jí někdo daroval truhlici plnou drahokamů a zlata, a přitom doteď neměla peníze ani na zaplacení nájmu. Leč doba mluvení při němž kočárek nebyl v pohybu, byla již dlouhá, neboť vnučka v kočárku lehce vyhodila nožičky do výše a hned nato dopadl obloukem na zem dudlík. Hbitě jsem jej zvedl, otevřel láhev s vodou, opláchl jej a hned putoval vnučce do pusinky, nakonec jsem zašveholil směrem k ženě „Promiňte“ a uvedl kočárek opět do pohybu. Vnučka spinkala zatím jenom asi půl hodinku, což by nebylo stačilo, kdyby opět nezaspala, rozhodilo by jí to pravidelný denní cyklus. A jak je známo, malé děti pravidelnost milují. Leč měl jsem štěstí, pohyb kočárku a praskání větviček udělaly své, za chvíli naše princeznička opět spinkala. Žena se mezitím odpoutala od kříže a ohlížeje se za mnou pomalu kráčela alejí směrem k dolnímu konci parku. Po chvilce mě již nezajímala. Ta, na kterou jsem teď myslel, tiše spinkala v kočárku.
A hle, probudil se také bezdomovec, leč ne jenom na chvíli, ale jak se zdálo, k probdění celého zbytku slunečního dne. Spokojeně se několikrát protáhl, vyčůral se, obul se a pomalu se vydal směrem k nám. Ke komu také, když v parku nikdo jiný nebyl? Znervózněl jsem, jistě mě bude otravovat o peníze, přitom jsem neměl u sebe ani korunu. Měl jsem obavu, aby mi mluvením nevzbudil vnučku. Leč nestalo se nic z toho. Hezky slušně pozdravil „Dobrý den“ a pokračoval směrem k lavičce, na které a kolem které byla hromada zbytků z včerejší hostiny z levných jídel a nápojů. Po chvíli neúspěšného hrabání se v zbytcích, pokračoval směrem k nákupnímu centru sehnat něco k snědku.
Vnučka se probudila asi po půl hodině a já jsem mohl vyrazit s kočárkem směrem k našemu paneláku přes vyasfaltovaný parčík před Společenským centrem. A hle, kdo tam seděl na jedné z laviček? Asi jste uhodli: žena v bílém. Zaregistrovala, že vnučka je již vzhůru a že s ní vesele brebentím. Vstala, ostýchavě ke mně přistoupila a tiše mi řekla, že se moc omlouvá za to žvýkání, ale že i přesto by měla na mě prosbu, zda bych jí to s tím prosením u Boha blíže nevysvětlil, že není věřící, že se vůbec v těchhle záležitostech nevyzná, že jenom chodí každý den ke kříži prosit Boha za svého přítele, který je těžce nemocen. Došlo mi, že jsem ženě možná nechtěně vzal kus naděje na uzdravení přítele a že bych si za to asi zasloužil pořádně nafackovat. Ale právě teď jí neříct, jak vpravdě cítím tyhle věci já, by bylo asi nefér. Pro své uklidnění jsem se sám ujistil, že ani Náš Pán nemá právo mi diktovat, jak můj názor trpícímu sdělím. Nemluvě o tom, že pokud to, co jí sdělím, bude obsahovat alespoň kousek Boží pravdy, tak Bůh sám nedopustí, aby se tento kousek pravdy nestal alespoň malinkatým zárodkem pokorné naděje pro budoucnost jejího přítele.
A tak jsem se snažil to, co jsem jí řekl u kříže, vysvětlit o trochu více. „Lidé si myslí, že Bůh žádá od nich nějak toho moc, když chce, aby mysleli u jeho nohou jenom a jenom na Něho. Není to pravda! Stačí se porozhlédnout kolem, a hned vidíme, s jakou zaníceností se dovedou lidé bavit o různých věcech života: o penězích, autech, zklamáních, nemocech, jídle, práci, pití apod. Jak vášnivě touží po úspěchu, jak upřímně nenávistně jej někomu závidí. S jakým zaujetím se věnují svým koníčkům, sportu, stavbě svého domu, jak intenzivně prožívají sportovní utkání. Tak bychom spolu mohli pokračovat dlouho, nemluvě o lásce k milované bytosti, která nás nejednou pohltí zcela. Žádá snad Bůh hodně, když od nás žádá stejnou upřímnost a zanícenost i pro víru v Něho? Žádá snad od nás hodně, když chce, abychom Jej alibisticky nehledali někde ve výšinách, v čistém transcendentnu, ale především u sebe, v hlubinách naší duše? Někde tam, kde většina z nás nosí s sebou lásku k milovaným lidem, někteří k penězům, někteří touhu po slávě a kariéře a podobně. Je snad Bůh felčar, abychom jej prosíli o zdraví své či někoho? Od nemocí jsou tu lékaři a naše vlastní víra v uzdravení. Je snad Bůh bankéřem, když Ho prosíme o peníze, abychom zaplatili své dluhy? Nebo je snad šéfem bandy zločinců, když Ho prosíme o záchranu života někoho nám blízkého, kdo se zapletl se zločinem? Je tu Bůh jenom k tomu, aby nám posloužil pouze tehdy, když se nám to zrovna hodí do krámu?“ Asi souhlasila, neboť nesměle přikývla, a to mi dodalo odvahy vykročit k tomu nejtěžšímu v mém povídání, což jsem shrnul do jednoho předpokladu a několika otázek. „Takže si představme, že se Bůh zrodil ve vaší i mé duši. Máme pak my dva pak právo pochybovat o tom, že každé trápení či dokonce utrpení, které nás postihne není Jeho vůle? Není snad každé takové trápení či utrpení projevem Jeho víry v nás, neboť Bůh přece ví, že to, co činí, je pro nás nejlepší? Máme si právo myslet, že Bůh s námi v našem trápení či utrpení nesoucítí nebo nás opustil, když On sám naše trápení či utrpení připustil?“ Na chvíli ovládlo prostor mezi mnou a ženou nervózní mlčení. I vnučka jako by tušila vážnost chvíle, pozorně a tiše nás pozoruje si bezděčně prohodila jednu nožičku přes bezpečnostní knipl a dudlík si málem zcela úmyslně vytáhla z pusinky, jako by chtěla něco významného přidat k mému povídání. Paní se na ni usmála a já dodal: „Možná nám chce tenhle prcek sdělit, že bez trápení a utrpení ani nemůže být opravdového lidského štěstí.“
Pak jsem již jenom mlčel. Žena v bílém mlčela chvíli také, docela jsem ji chápal, to, co jsem jí řekl, jí asi klidu do budoucna nepřidalo. „Víte, co teď udělám?“ Mlčím. Sáhla do kabelky, vytáhla rozdělaný balíček žvýkaček a podržela jej v ruce směřující ke mně. „Vyhodím je a v životě si již žvýkačku do úst nevezmu! A v životě již Boha nebudu o nic prosit, ale začnu se učit na Něho myslet bez jakékoliv vypočítavosti. Moc vám děkuji za upřímnost, třebaže moc bolela. Nashledanou. A opravdu moc děkuji.“ Usmála se na vnučku, rozhlédla se kolem hledaje odpadkový koš, zamířila k němu, rozhodně do něj vyhodila balíček žvýkaček, a pak vyrazila zpět směrem do parku, asi opět ke kříži. Ještě jsem chtěl na ni zavolat a říct jí, že na Boha nesmíme myslet, ale odevzdat se Mu tak, jako by rozum ani nebyl. Leč nakonec jsem rezignovaně kývnul rukou. Snad někdy příště.
V Brně 14. července 2012.