Obecný pastier
Dušan Polanský
Psát se dá o čemkoliv, tedy i o věcech všedních. Ovšem otázkou je, zda někoho takové povídání zaujme, tedy pokud nepíšete vyloženě pro sebe a jakýkoliv čtenář vám může být ukraden. Než jsem začal psát tohle povídání, také jsem uvažoval, zda vůbec má smysl začít psát o námětu na první pohled tak všedním. A když už jsem u té všednosti, kdysi jsem z českých spisovatelů nejraději četl Jana Čepa, děje je v jeho povídkách pramálo, přesto máte pocit, že i toho pramálo děje je až až. Ale nedalo mi to, a psát jsem začal.
Vše začalo před více než třemi lety. Vím to proto, že jsem popíjel na stojáka dvě deci ve vinotéce na Leitnerce, která již minimálně stejnou dobu nefunguje. Dokonce si myslím, že to byla moje poslední návštěva této vinotéky před ukončením provozu. Škoda, docela rád jsem tam chodíval. Typická pro ni byla poměrně stálá klientela, atmosféra poklidu mající až podobu smíření s blížícím se koncem života. Není se čemu divit, průměrný věk návštěvníku bych si tipnul na šedesát. Ale ať, i zmíněný Jan Čep byl kritiky považován za básníka smrti. Napsal jsem, že jsem postával, to proto, že ve vinotéce si sedám jenom výjimečně. Víno piji především ze zdravotních důvodů, vypiju své dvě deci, což trvá cca deset patnáct minut, a jdu po svém. V práci i okolí mě považují za milovníka vín. Ne, že bych snad ním nebyl, a také je pravda, že občas u vína i posedím, třebaže je to výjimka z pravidla, ale takových milovníků jako já je habaděj.
Zůstane ale pravdou, že při popíjení vína ve vinotéce na Leitnerce mě před těmi více než třemi lety oslovil mladý muž. Mohl mít něco lehce přes třicet – tak mladí návštěvníci bývali zde spíš zvláštností – a položil mi docela neobvyklou, ale přesto zcela smysluplnou otázku: Co si myslím o ženách intelektuálkách jako manželkách? Odpověděl jsem mu popravdě, že s podobnými ženami nemám sebemenší intimní zkušenost, natož jako s manželkou, ale myslím si, že fungovat s takovou ženou dlouhodobě nemusí být až tak jednoduché, tedy pokud muž není podobné sorty jako manželka. Nedalo mi to a obratem jsem opáčil, proč se ptá na to právě mne. „Je na vás poznat, že jste inteligentní člověk. Přece se na to nebudu ptát nějakého instalatéra.“ Přiznám se, že do té doby mi v životě ještě zatím nikdo takto rafinovaně nepolichotil, třebaže řemeslníky, tedy i instalatéry, si určitě vážím více než intelektuály. V krátkosti jsem mu pak rozvedl důvody, proč si myslím, že takové spolužití nemusí být vůbec jednoduché. Poslouchal mě docela pozorně, tedy alespoň tak jsem to vnímal. Dopil jsem a chtěl jsem jít. Poprosil mě, abych ještě zůstal, že mu na povídání se mnou docela záleží a že mi koupí ještě dvě deci. Chvíli jsem váhal, ale odmítnout v téhle situaci jaksi jednoduše nešlo, a tak jsem souhlasil. „Tak dobrá, přineste mi ještě dvě deci Pálavy.“ V zmíněné vinotéce opravdu mívali pravou rozlívanou Pálavu (nenamíchanou z jiných odrůd a občas i doslazenou jako v jiných vinotékách), což je málem k neuvěření, ale pravda to je.
Dones mi dvoudecku, začal vyprávět on. Že v rodině jeho přítelkyně, včetně jejích starých rodičů, všech strýčků a tetiček jsou prý jenom vysokoškoláci a hudebníci. Vše lidé s humanitním vzděláním, žádný technik či technický inženýr. Že jej hlavně trápí, že nezná žádný cizí jazyk, poněvadž v rodině jeho přítelkyně znalost cizích jazyků je samozřejmostí. Zeptal jsem se ho, co dělá. Že má stavební průmyslovku a že dělá u stavební firmy a vysvětlil mi, v čem spočívá jeho práce. Zdálo se mi to docela zajímavé a náročné na praktické znalosti a hlavně šikovnost rukou. Myslel jsem, že ho potěším sdělením, že i já mám stavební průmyslovku, vysokou školu jsem takticky zamlčel, a že také neznám žádný cizí jazyk. A navíc jsem mu řekl, že moji předkové nic moc. Jeden děda sedlák, druhý zemědělský dělník. S jejich otci to bylo podobné, dokonce tatínkův děda, můj praděda, byl, řečeno slovensky, obecný pastier; po česku pastevec nebo pastýř či drsně pasák. No a babičky a prababičky byly ženy v domácnosti. Strýcové a tety žádný vysokoškolák, ne jiné to je s houfem bratranců a sestřenic. Jenomže za chvíli mi došlo, že jsem ho těmito fakty vůbec nepotěšil, ale právě naopak, zklamal. Jistě si myslel, když už si mě vytipoval, že pocházím z intelektuální rodiny a sám jsme na tom hlavně po stránce jazyků lépe. A tím naše krátké setkání a povídání vlastně skončilo.
Přiznám se, že jsem mu úmyslně neřekl něco, co jsem mu ani jednoduše říct nemohl. Že pokud se do takové rodiny, o jaké mluvil, dostane technik řemeslník, stane se jakýmsi poskokem; stále bude něco opravovat, instalovat, shánět, přestavovat. Obvykle lidé s humanitním vzděláním se do takových činnosti nehrnou. Důvody jsou minimálně dva, první je, že to většinou neumí a druhý, že se jim zdá, že je to pod jejich úroveň. A přitom všem bude muset navíc ještě poslouchat, jaká že je jejich celá famílie humanitně a jazykově vzdělaná. A určitě jej budou nutit do doplnění vysokoškolského vzdělání.
Uplynuly tři roky a kousek. Na epizodu z vinotéky jsem již zapomněl. Mladého muže bych při běžném setkání na ulici určitě nepoznal. On mě asi také těžko. Leč měl se mi nepřímo připomenout sám.
Bylo letošní září a byl krásný sluneční den, přesněji neděle. Byl jsem od rána asi do druhé hodiny odpoledne na zahrádce, moc jsem toho neudělal, jelikož bylo sucho a rýt a okopávat nešlo, poněvadž bych půdu vysušil na Saharu. Při cestě zpět jsem skončil jako obvykle v Občerstvení u lávky, abych si vypil jedno zdravotní pivo. Přiznám se, že na zahrádce toho moc nevypiju, raději si chuť šetřím na orosenou sklenici piva. Na zahrádce hospůdky se zrovna uvolnil celý veliký stůl. Spokojeně jsem usedl směrem k Svratce s výhledem na lávku přes Svratku, věž Bystrckého kostela a zvonící tramvaje při odjezdu ze zastávky. Nikdy si nesedám opačně, nerad se dívám na zdi nebo domy bez známky života. Když si s někým povídám, což je spíš výjimka, to ještě koukání na zeď zvládnu, ale jinak ne. Ještě jsem nestačil ani vychutnat první lok, když se mě za mými zády zeptal mladý mužský hlas, zda je u mého stolu volno. „Jistě, prosím,“ odpověděl jsem, aniž jsem na něj pohlédnul. Usednuv na mou stranu stolu, věk jsem mu odhadl na pětatřicet. Za chvíli naproti němu usedla mladá žena rovněž přibližně v jeho věku. Bylo poznat, že rozhovor, v němž plynule hned pokračovali, mají již rozpovídaný.
Mladý muž sděloval mladé ženě, že se právě rozvedl, že to již nešlo vydržet, rodina manželky samý inteligent, každý z její rodiny zná minimálně dva cizí jazyky. Že si v jejich famílii připadal jako poskok: udělej to, oprav to, zařiď to a do toho musel snad každý den poslouchat, že by bylo dobré, aby si dálkově udělal vysokou školu. Co vám budu dále povídat. Byl to mladý muž z vinotéky. Poznat mě neměl šanci, byl jsem neoholený, na hlavě špinavá kšiltovka – nesundal jsem si ji proto, že jsem byl po malé operaci, z kůže na hlavě mi odstranili malý nádor, takže místo zákroku jsem měl oblepené náplastmi – a oblečení pochopitelně také nic moc. Mladá žena, s níž si povídal, jej plně chápala a říkala, že má bráchu, který je vynikající programátor a zná několik jazyků a že je také tak trochu divný. V podstatě se stalo to, co jsem tehdy ve vinotéce předpokládal, že se v budoucnu stane, což jsem mu ale při našem prvním setkání těžko mohl říct.
Dopil jsem, řekl na shledanou a šel po svém. Vlastně tím by pro mne, jako nestranného pozorovatele, vše kolem neúspěšného pokusu mladého muže středoškoláka o žití v manželství s intelektuálkou z velmi vzdělané rodiny skončilo. Jak jsem z rozhovoru pochytil, dítě manželé nestihli, takže jaképak copak. Takový životní karambol se obvykle časem rozchodí. A i když ne, tak smrt jej vynuluje.
Ještě týž den večer jsem seděl u počítače a už jenom z jakéhosi zvyku jsem si na aukčním portálu ebay.de bez většího zaujetí prohlížel černobílé fotografie. Do oka mi ale zcela náhodu padla přesně ta, na jejíž sken se právě díváte. Uviděv ji, okamžitě jsem si vzpomněl na pradědu obecného pastiera. Fotografie byla vystavena již dlouho, zájem o ni byl nulový; také se není co divit, koho zajímá v době pokroku pastevec koz. Prodejci jsem navrhnul radikálně nižší cenu, než požadoval. Beztak byla více než slušná. Vůbec se neurazil a naopak velice rád souhlasil. Také proč by neměl? Věděl, že jsem první, ale i poslední zájemce na celém světě. Přiznám se, že fotografii jsem koupil i proto, že jsem milovník klasické černobíle fotografie, tedy fotografie focené analogem. Vzpomínka na pradědu moji ochotu fotografii koupit jenom umocnila.
Fotografie je podle mého odhadu z doby po 2. světové válce z německy mluvící horské oblasti. Můj praděda jistě nepásl jenom kozy, na Jižním Slovensku bylo zvykem na pastvu hnát spíš pestřejší stádo: kozy, ovce, krávy. Vzpomínám, že na dovolené v Rakousku naše výprava přímo v horách potkala stádo krav, které vedla jenom kráva s velikým zvoncem a pastevec nikde. Byly z toho docela nervy, jelikož k setkání došlo v hlubokém a úzkém úvozu, nebylo kam uhnout, i vylézt po příkrém svahu by nebylo vůbec jednoduché. Všichni jsme měli na mále, ale dopadlo to nakonec dobře. Byl jsem dokonce za malého hrdinu, protože jsem se odvážil kolem stáda projít první drže a veda nejvíce ustrašenou turistku za ruku.
Ono vůbec lidé si namlouvají, že většinu toho, co kupují, kupují po racionální úvaze, nakonec na téhle úvaze je založena celá ekonomická teorie, úmyslně nepíšu věda, jelikož ekonomika vědou není. Určitě tomu tak vždy není! Spousta lidí zapracovává do svých rozhodnutí, aniž si to pořádně uvědomuje i kus toho, co má uloženo v podvědomí. Ani ne tak v tom všeobecně známém ponurém podvědomí, jež zpopularizoval a vytáhl na světlo světa S. Freud, ale v podvědomí, o němž ani pořádně nevíme, co v něm je uloženo, jenom tušíme, že je určitě méně ponuré, než podvědomí S. Freuda. Kdyby tomu totiž tak nebylo, jsme všichni podle S. Freuda cvoci. Tím neříkám, že nejsou lidé, racionalisté, kteří naprosto vše jenom kalkulují, nepřipouští si žádné citové ovlivňování, ale nemyslím si, že takto funguje většina lidí. Kdybych takto fungoval kupříkladu já, jistě bych do zmíněné pohlednice nestrkal peníze. Vždyť jsou evidentně vyhozené ven oknem.
Ale abyste si nemysleli, že s pradědem jenom fabuluji, přikládám kromě kopie rodného listu praděda i kopii rodného listu jeho táty. Jenom škoda, že se nezachovaly původní rodné listy, to bych byl přímo nadšený. Tohle jsou dodatečně vyhotovené rodné listy. Z nich plyne, že praděda byl velice pravděpodobně obecným pastierom ve vesnici Ireg (dnes Jarok), která leží kousek jihozápadně od Nitry. Popravdě okolí nic moc, typická rovina, žádný les, kopec. Asi v takovém prostředí pastevcovat nebylo nic příjemného, spíš bída a otrava, žádná bačovská romantika z Nízkých Tatier. Určitě to v životě neměl lehké.
Věřme, že onen mladý muž se tentokráte trefí a ožení se do rodiny, která si jej bude upřímně vážit. Jistě si to zaslouží. Ovšem nezapomeňme, že při jeho rozhodování o nové partnerce významnou roli sehrají i jiné faktory, kupříkladu již zmíněné freudovské temnější podvědomí nebo to nově objevené, o němž zatím víme velice málo. Nemluvě o tom, že každého z nás přitahují určité typy partnerů a jistě není náhoda, že muži i ženy, kteří za život mají více partnerů, si pokaždé vybírají minimálně podobné typy. Tedy ti, co si mohou vybírat, někdy je člověk rád, že je rád. I takhle umí být život vůči někomu svinský. A to je konec jednoho mého všedního povídání o mém pradědovi a jednom mladém muži.
Napsáno koncem září, publikováno v Brně 14. listopadu 2016.