Dušan Polanský
Každého z nás v životě potkají patálie, jde jenom o to, aby byly běžné, malé, nic moc smutného, žádné veliké či nedej bože tragické. Ti malé nás obvykle vytočí, sice někdy i potrápí a otráví, ale časem na ně většina z nás zapomeneme nebo si na ně vzpomeneme jenom občas, ale již ani zdaleka ne tak ve zlém, jako když se staly. Přiznám se, že do zmíněné většiny nepatřím, mám v povaze i běžné patálie s sebou tahat celý život jako pytel cementu. V žádném případě to ale nedoporučuji, protože je to vyčerpávající a deprimující. Život má pak trvale šedý odstín; schválně nepíšu odstín šedi, abych se vyhnul fragmentu čského nadpisu populární trilogie o sexu.
Patálie se obvykle někde přihodí. Asi nebudu jediný, kdo se nerad vrací na místa, kde zažil něco smutného, zklamání, podraz nebo dokonce zradu. Pobyt na takovém místě nás ve vzpomínkách či chceme nebo nechceme, vrací do doby, kdy jsme prožili něco, o co jsme vůbec nestáli. Proto se ani není moc co divit, že se takovým místům raději vyhýbáme. I já mám několik takových míst, kterým se, pokud to jenom trochu jde, vyhýbám. Za to, že máme v neoblibě nějaké místo, určitě nemůže ono konkrétní místo, ale buď my, nebo někdo, kdo nás zde nějak ranil na citlivém místě. Ale buďme spravedlivě sebekritičtí, nejednou za citové či jiné rány si můžeme sami, a v takových případech se vymlouvat na to či ono je zbabělé a alibistické.
Někdy se ale stane, že či chceme, nebo nechceme, musíme na některém z těchto míst nějaký čas pobýt. Jenomže znáte to, když se vám do něčeho moc nechce, jaksi na just si přivoláte, když už ne problém, tak alespoň nějakou tu nepříjemnost či patálii. Jedno z mých ne příliš oblíbených míst jsou Malacky. Důvody proč Malacky moc nemusím, nejsou u tohoto povídání vůbec důležité. Ze slušnosti a úcty k mým pozůstalým rodičům a třem sourozencům občas ale do Malacek vyrazit musím, je zde totiž náš rodinný hrob. Je ale pravda, že pokaždé, když vyrazím do Malacek, mě zastihne nějaká patálie, sice nic velikého, ale na vytočení a pokažení nálady to obvykle stačí.
Při poslední návštěvě Malacek letos v půli května tomu nebylo jinak, třebaže jsem pevně věřil, že vše proběhne v pohodě, že to bude poklidný vlakový dovolenkový den. Vše jsem si předem naplánoval. Vyhledal jsem si vlaková spojení, napsal jsem SMS příjemné starší paní, která bydlí v stejném domě, jako bydlel bráška, který odešel na věčnost před koncem roku 2015, v kolik hodin se u ní stavím, abychom si popovídali. Vše mi potvrdila. Poté byl v plánu hřbitov a po něm návrat pěšky přes celé město na vlakové nádraží, což je od hřbitova docela kus, asi 3 km, ale s tím nemám problém, protože coby neautomobilista jsem na dlouhé štreky zvyklý. No a na závěr jsem si jako obvykle naplánoval, že před návratem do Brna hrknu do sebe jedno pivo v nádražní hospodě. Prostředí sice nic moc, ale bratr tam občas nějakou tu korunu utratil, a tradice, třebas i alkoholové se mají v rodině ctít. Nakonec jak by k tomu hospoda přišla, aby tam někdo z naší rodiny chodil coby štamgast desítky let a najednou úplný výpadek. Jakýs takýs pořádek a tradice přece musí fungovat i v hospodách.
Jenomže plán je vždy jenom plán, obvykle se zhroutí, jde jenom o to, v kterém časovém bodě. Ten můj se zhroutil hned na startu, tedy v Brně na Hlavním nádraží, kde jsem si zakoupil zpáteční jízdenku a čekal jsem v pohodě na vlak. Bylo mi sice trochu divné, že oproti minulému jízdnímu řádu je 25 minutový posun odjezdu na později, ale říkal jsem si, že změna je život, nakonec vlakové jízdní řády se pravidelně každý rok na jaře mění. Ovšem jaké bylo moje překvapení, když místo vlaku Českých drah dojel na nástupiště soukromý vlak RegioJet, do kterého jízdenka moje jízdenka neplatila. Průvodčí mi sdělila, že si musím koupit jejich jízdenku, abych mohl s nimi jet. Platit to, co jsem již jednou zaplatil, se mi jaksi nechtělo. Doufal jsem, že vlak ČD, který pojede za půl hodiny, bude mít v Kútoch v rozumném čase přípoj do Malacek. Nebudu vás napínat, neměl. V Kútoch jsem musel čekat na osobák do Malacek hodinu a půl. Poslal jsem SMS paní sousedce, s níž jsem byl domluven na pevný čas, že jsem popletl spoje, že budu u ní později. Odepsala mi lakonicky, že mě čeká. Uklidnil jsem se. Je doma, takže se nic neděje, akorát se celý harmonogram plnění posune cca o 2 hodiny.
Musím úsměvně přiznat, že čekání v Kútoch v nádražní hospodě na zahrádce mi zpříjemnil sympatický chlápek, cestovatel protřelý všemi mastmi; mohl mít, tak jako já, něco přes šedesát. Měl snad procestovaný celý svět, věděl, kde a jak vše funguje. Víza, pracovní povolení, peníze, kde si dávat na co majzla, jak je to kde se ženskými. Také mě docela pobavil povídáním, jak to má s dětmi a partnerkami po celém světě. Když jsem se ho zeptal, zda mu nechybí, že ani jedno ze svých dítě nevychoval, docela byl z mé otázky mimo, měl jsem pocit, že děti jsou pro něj zátěž, že žije hlavně pro sebe. To by mě jistě nebavilo, ale chápu, že každý jsme jiný, ne každého baví utírat dětem zadky a řešit prkotiny kolem péče o děti, když člověk má vlastní velkorysé plány a život je tak krátký.
Konečně po hodině a půl povídání s chlápkem jsem vyrazil osobákem ze stanice Kúty do Malacek. Hned po vystoupení z vlaku jsem spěchal za paní, s níž jsem byl domluven. Těsně před obytným domem, kde bydlí a kde bydlel za svého života i bratr, nakonec pět a půl roku rovněž já, mě oslovil kamarád z mládí. Že máme na sebe štěstí, že byl právě mamince vyzvednout oběd, normálně že chodí dříve, ale že dnes atypicky vyrazil později. Tahle další atypičnost se mi zrovna nehodila, ale zase mi bylo blbé jej odbýt, takže nakonec se povídání protáhlo asi na patnáct minut. Konečně jsem dorazil k paní sousedce. Přiznám se, že jsem to schytal, jako malý kluk. Že kde jsem, že již jsem zde měl být před dvěma hodinami, že přesto vůbec k ní nespěchám, že si povídám s kamarádem, že nás viděla z okna, ona že má již něco pevně domluveno, že má pozvání na schůzi, a že tam nebudou na ni ostatní čekat. Asi pětkrát jsem se ji za zpoždění omluvil a snažil se jí vysvětlit, co se stalo stalo na nádraží v Brně. Vůbec to nevzala, ale alespoň jsem ji doprovodil na městský úřad na místo konání schůze. Před úřadem jsme se rozloučili a slíbil jsem jí, že příště to snad již nespletu, na což bych ale nevsadil ani zlámanou grešli.
Na hřbitově jsem byl sám. Umyl jsem náhrobní kámen a desku od popadaného sajrajtu ze stromu (vrtá mi v hlavě, jak se jmenuje), pod nímž hrob je umístěn, zapálil svíčku a asi půl hodinku jen tak poseděl a v klidu zavzpomínal na rodiče a tři sourozence, kteří zde odpočívají. Na nejmladšího brášku, Petríka, který odpočívá jinde, v Močenku, jsem rovněž nezapomněl. Pak jsem se vlažnou chůzi vrátil na vlakové nádraží. Jediné co jsem si všimnul, že opět je v provozu ještě nedávno opravována Tatra, což je hospoda v centru města, kterou zná každý Malačan. Byla to i hlavní pivařská a kuřácká základna mého brášky v Malackách, v Bratislavě měl jinou, ale v té jsem nikdy nebyl. Kdybych neměl zpoždění, určitě bych v Tatre poseděl a dal si snad i nějaké jídlo, ale chtěl jsem chytit vlak ve čtyři. V nádražní hospodě jsem si dal tradiční pivo, ale klidu k jeho vypití jsem se nedočkal. Pamatoval si mě jeden Rom, který se minulý rok ke mně živě hlásil, že znal mého bratra. Bylo to v situaci, když jsem se bavil právě v této hospodě s jedním chlápkem, s nímž se bráška dobře znal. Romovi jsem tehdy zaplatil pivo, nakonec i teď, přece kvůli jednomu euru si člověk nebude hrát na lakomce. Dotyčný Rom měl ale jenom částečně dobrou paměť, když jsem se ho zeptal, jak se můj bratr jmenoval, nějak se nechytal.
Před odjezdem vlaku jsem pocítil hlad. V nádražním bufetu jsem si koupil pytlík škvarkových pagáčů. Byly docela dobré, ve vlaku jsem je zapíjel obyčejnou vodou. Jinak cesta vlakem do Brna proběhla z pohledu jízdního řádu bez problémů, jenom jsem byl přitom nějak více smutný než bývám, když se vracím z Malacek. Nejen kvůli již zmíněným patáliím, ale i proto, že mi bylo jasné, že dnes budu muset oželet pravidelní pondělní blbnutí s vnoučaty, protože než se dostanu domů, bude na návštěvu již pozdě.
Hned druhý den, tedy v úterý, jsem napsal firmě, která programuje http://jizdnirady.idnes.cz/vlaky/spojeni/, že jsem si vyhledal spojení Brno Malacky s parametrem „Pouze vlaky bez povinné rezervace“ a že mi program vyhodil spojení, v němž také figuroval jiný dopravce, a to RegioJet, který požaduje místenku. Že mi děkují za upozornění, ale za dva dny mi napsali, že vše je v nejlepším pořádku, že RegioJet jim na jejich dotaz sdělil, že by mi jízdenku prodali i ve vlaku a kdyby místo neměli, že by mi prodali místo na stání. Pokud vám mohu poradit, jestli budete chtít cestovat vlakem a pouze vlaky ČD vyhledejte si spoje přímo na jejich stránkách, tím se vyhnete zbytečným patáliím, viz výše. Holt i na kolejích nám začíná fungovat konkurence, podobně jako v autobusové dopravě.
V Brně 8. června 2017.