Dušan Polanský
Žádný den není stejný jako nějaký ten již uplynulý nebo příští. Každý určitý den přinese někomu štěstí, narození baculatého děťátka, úspěch, definitivní uzdravení z těžké nemoci nebo obyčejnou lidskou radost, jinému zase smůlu, neštěstí, smrt či jinou drtivou ránu, no a dalšímu obyčejný den bez sebemenší emoce, bez vzrušení a děje. Přesto všechno každý den má pro nás všechny žijící v určité oblasti něco společného: počasí.
Tak tomu bylo i dnes. Bylo nádherné, sluneční, teplé počasí. Pátek v práci končím brzy, o půl druhé. Vyvezl jsem se trolejbusem na konečnou do Komína a odtud jsem si udělal procházku na Kopec, hodinku jsem tam poseděl, poležel a posléze jsem vyrazil -- podél farmy koní, pily, zahrádek divoce se měnících v stavební pozemky -- k nám dolu do Bystrce k řece Svratce. Stalo se tak poprvé v tomto roce.
Kopec je můj název, ani nevím jak se tohle místo oficiálně zove, nakonec je to jedno, zda Petr nebo Pavel. Na Kopci si přeji být rozprášen až moje Já se promění v duši a tělo v popel. Kopec je přírodní památka, takže pokud moje přání bude vyslyšeno, budu i já taková památka, a proč ne, všichni jsme příroda. Určitě ale budu památkou jenom do času, byl bych naivní, kdybych si myslel, že tohle krásné místo s nádherným výhledem na Medlánky, amatérské letiště, lesy táhnoucí se až ke Kuřimi, se nepromění v stavební místo. Téměř jistě můj popel skončí pod základy honosného domu nějakého zbohatlíka či mafiána nebo korupčníka, který za stejně hezkého počasí jako je dnes spokojeně bude rozvalovat v houpacím křesle a říkat si: Bože, tady je krásně, proč jsou ti lidi tak životem otráveni. Ale přeji mu to, když už jsem si takové pohody nikdy neužil a určitě i neužiju. A možná je v tom všem i kousek symbolismu: snad patřím hluboko a nenávratně pod zem, tam, kde již lidské oko nebude moci pohlédnout na sebemenší fyzickou stopu po mně. Jak to dopadne s duchovní stopou vůbec netuším. Budu veleben, litován, proklínán, bezvýznamně zapomenut?
Cesta na Kopec byla příjemně suchá, měkká a ještě nevyježděna od aut. Všude kolem bylo cítit jemnou tlející vůni uschlé trávy, zaschlého popadaného listí z podzimu a probouzejícího se jara. Netrpěliví zahrádkáři již začali s kutáním a poklízením na svých pláccích a zahradních chatkách. Všichni jsme se s úsměvem zdravili jako staří známí. Jakpak by ne, vždyť nám všem bylo na sluníčku hezky. Na Kopci jsem se svalil na suchou, lehce po hnilobě vonící trávu. Byl jsem sám. Větroně dnes vzduchem nesvištěly, asi mají v plánu čeřit teplý vzduch až zítra a v neděli, pouze skupinka modelářů dolu na letišti testovala svoje výtvory zkonstruované či vylepšené v zimě. Ptáčci švitořili a zpívali rozvážně a tak nějak s mírou. Předjaří na holé pláni patřilo především mladíkovi, holce a jejich psovi. Stále chodili, jednou tam, pak zpět, pak do kříže přes letištní plochu a zase nazpět, jako kdyby stále něco hledali. Možná štěstí. Všichni tři byli v černém. Proč mladí lidé tak milují černou barvu, barvu smutku? Možná jenom kvůli praktičnosti, není na ni vidět tak špína, ale i přesto je to pro mne barva rubáše do rakve. Možná že je to součást jejich zbytečně předčasné přípravy na smrt. V každém případě ještě před tím se musí nechat těšit, trápit a postupně vyčerpávat životem.
Dlouhou chvíli jsem si samotu doprovázenou předjarním koncertem ptáčků docela vychutnával, ale pak mi začalo být nějak divně teskno. Chyběl mi lidský hlas, kohokoliv, i neznámého. Hlas, který bych poslouchal jen tak mimoděk, nechtěl by ode mne souhlas či nesouhlas, stanovisko, aktivní odpověď, jenom by zněl. A abych nezačal filozofovat nad samotou člověka, raději jsem vyrazil dolu do Bystrce. Při chůzi kolem pily jsem ucítil vůni čerstvě hoblovaného a řezaného dřeva. Nedalo mi to, usedl jsme na svah zbavený křovisek s výhledem na hromady desek a hranolů a jen tak jsem vdechoval vůni lidské činorodosti. A najednou jsem dostal chuť na pivo, letos poprvé, přes zimu jsem měl chuť jenom na víno, přesněji bílé víno. Pivo jsem vypil v Občerstvení na lávce u řeky Svratky, venku na zahrádce, neboť uvnitř v hospodě bylo neskutečně nakouřeno a navíc kuřáci se mi zdáli nějak otupělí, smutní, unavení životem.
Čekaje na autobus, který mne vyveze o kousek výš, abych nemusel kráčet podél cesty plné uhánějících auťáků, jsem si všimnul mladé černovlasé dívky sedící na velikém betónovém čtverci. Měla tmavé slušivé brýle, seděla na zadečku a měla skřížené nohy na šejka. Neušlo mi, že kouří s takovým gustem a chutí, že se mi po dlouhé době kouření jevilo jako něco velmi přirozeného, lidského, málem dobrovolně povinného. Patřilo jaksi k ní, v jejím případě to nebyl zlozvyk, ale projev radosti ze života. Za chvíli si dívka stáhla do půlky ramen halenku ocelově modré barvy. Důvod byl lehce uhodnutelný, chtěla ulovit na svém hebkém těle co nejvíce teplých paprsků předjarního sluníčka. I ona celá celučičká byla krásně předjarní. Díval jsem se na ni bez ostychu, asi i přirozeně, bez chtíče, jen tak pro radost, neboť si toho všimla a lehce s noblesním pochopením se na mne usmála a hned nato vtáhla do sebe silnou dávku kouře, kterou pak s neopakovatelnou rozkoší vypouštěla v oblouku před sebe. Bylo na ní poznat, že je šťastná a že se těší na víkend. Měl jsem tušení, že na víkend s někým.
V Brně 16. března 2012.